ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.401.2005
sp. zn. 4 Azs 401/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: T. M. V.,
zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 55 Az 236/2004 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 9. 2004, č. j. OAM-2499/VL-20-05-2004, nebyl
žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení
azylu byly problémy se soukromými osobami kvůli finančním dluhům rodičů a snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky. Žalovaný shledal, že žalobkyně nesplňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, ani důvody
pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu. Na základě údajů sdělených
žalobkyní nezjistil žalovaný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani existenci skutečností
zakládajících překážky vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 26. 10. 2004 odvolání, ve kterém
vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím žalovaného o zamítnutí jejího azylu v České republice.
Prosila o opětovné prozkoumání její žádosti o azyl a konstatovala, že se nemůže vrátit
do Vietnamu z důvodů, které uvedla před úředníky žalovaného. Žalobkyně žádala
o prozkoumání a vyhovění její žádosti o azyl v České republice.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2005, č. j. 55 Az 236/2004 – 15, návrh
žalobkyně ze dne 26. 10. 2004 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. V odůvodnění usnesení konstatoval, že podání žalobkyně ze dne 26. 10. 2004
postrádá zcela nejen základní náležitosti podání podle ustanovení §37 odst. 2 a 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ale zejména základní náležitosti žaloby vymezené v ustanovení §71 odst. 1 písm. a) až f)
s. ř. s., když se žalobkyně omezila jen na ohlášení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím
ve lhůtě stanovené zákonem. Uvedené vady brání meritornímu přezkoumání žalobou
napadeného usnesení v mezích vytčených žalobních bodů a tento nedostatek
je neodstranitelný, neboť odstraňovat vady již nebylo možné s ohledem na uplynutí lhůty
uvedené v ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský soud
podání žalobkyně ze dne 26. 10. 2004 odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107
s. ř. s. a přislíbila bližší zdůvodnění kasační stížnosti do 14 dnů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2005, č. j. 55 Az 236/2004 – 27, vyzval
stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti a poučil ji o následcích nevyhovění této výzvy.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 30. 9. 2005 stěžovatelka namítala, že její podání,
kterým se domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného, mělo náležitosti podání
podle ustanovení §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale i náležitosti žaloby podle ustanovení §71 odst. 1
písm. a) až f) s. ř. s. Skutkové důvody, pro které považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného
za nezákonné, jsou součástí její žádosti o udělení azylu a spisového materiálu,
který se k této žádosti vztahuje. Podle názoru stěžovatelky splňuje její podání podmínky
pro to, aby soud mohl ve věci jednat a rozhodnout. Pokud soud dospěl k závěru, že podání
stěžovatelky vykazuje vady, měl podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelku vyzvat
k odstranění vad podání a stanovit jí k tomu lhůtu. Stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené
usnesení krajského soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, která podporuje postup uplatněný krajským soudem, a konstatoval,
že z návrhu stěžovatelky nebylo patrné, proti čemu její podání směřuje, tedy z jakého
zákonného důvodu se stěžovatelka dovolává spravedlnosti. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatelka výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení
soudního řádu správního, jehož se dovolává, lze z obsahu kasační stížnosti dovodit,
že ji podává z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
podle kterého lze kasační stížnosti podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení krajského soudu
neshledal.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že podání stěžovatelky
ze dne 26. 10. 2004 označené jako „odvolání“ neobsahuje náležitosti žaloby vyžadované
ustanovením §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí žaloba kromě obecných náležitostí
podání (§37 odst. 2 a 3) obsahovat a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení
nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci
známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce
navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku.
V podání stěžovatelky označeném jako „odvolání“ není označeno napadené
rozhodnutí žalovaného, které rovněž není k tomuto podání přiloženo, jak předpokládá
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Podání stěžovatelky neobsahuje návrh výroku rozsudku
a neuvádí, které výroky stěžovatelka napadá, ani z jakých skutkových a právních důvodů
považuje stěžovatelka napadené výroky rozhodnutí žalovaného za nezákonné nebo nicotné.
Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že není přípustné, aby krajský soud
za stěžovatelku domýšlel, které skutečnosti a z jakých konkrétních pohnutek měla pro potřeby
žaloby na mysli. Pro podporu tohoto svého názoru Nejvyšší správní soud odkazuje
např. i na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 – 5,
v němž je uvedeno, že soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti
správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen, a nebo to,
že řízení bylo vadné, aniž by poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení
dovozováno.
Je proto zřejmé, že podání stěžovatelky ze dne 26. 10. 2004 neobsahuje žádný žalobní
bod a nesplňuje náležitosti žaloby. Námitku stěžovatelky, že její podání splňuje podmínky
pro to, aby soud mohl ve věci jednat a rozhodnout, tak Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je žalobce povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo
rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to,
proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko
s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.
Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním
či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část,
nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly
zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 835/2006).
Požadavky na obsah žaloby formulované v citovaném judikátu se nepochybně vztahují
i na případ stěžovatelky, a proto neobstojí její kasační námitka, že skutkové důvody,
pro které považuje stěžovatelka rozhodnutí žalovaného za nezákonné, jsou součástí
její žádosti o udělení azylu a spisového materiálu, který se k této žádosti vztahuje.
Při posuzování zákonnosti napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšší správní
soud vycházel především z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud
usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek
je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
V posuzované věci je však zřejmé, že žaloba stěžovatelky žádné žalobní body
neobsahovala a že stěžovatelka tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani
nijak nedoplnila. Z ustanovení §75 odst. 2 první věta s. ř. s. přitom vyplývá, že žaloba musí
vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod, neboť v opačném případě by krajský soud nemohl
napadené výroky rozhodnutí správního orgánu přezkoumat v mezích žalobních bodů
a neomezený přezkum správních rozhodnutí by odporoval smyslu soudního řádu správního,
jak byl koncipován zákonodárci a vyložen ve výše citovaných rozhodnutích soudů.
Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek
řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
když žalobu stěžovatelky podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž ji předtím
vyzval k odstranění nedostatku podání, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty
k podání žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení.
Uvedené závěry vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu,
kterou reprezentuje především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 – 40, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 113/2004).
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. uvedený v kasační stížnosti nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud podanou
kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti
přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s. Za této procesní situace,
kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení
a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti
již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
a ustanovení §120 s. ř. s. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní
soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s podanou kasační stížností úspěch
neměla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu