ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.439.2019:29
sp. zn. 4 Azs 439/2019 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: O. L., zast. Mgr. Janem
Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5.
2019, č. j. OAM-1031/ZA-ZA11-HA12-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 10. 2019, č. j. 52 Az
2/2019 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích nadepsaným rozsudkem žalobu
zamítl.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i napadeného rozsudku.
Žalovaný ani krajský soud nehodnotili skutečnost, že po zařazení stěžovatele do armádních
složek může být stěžovatel do oblasti ozbrojeného konfliktu vyslán k bojům. Žalovaný
nezjišťoval, jaké překážky brání stěžovateli v zapojení do armády, přičemž v případě stěžovatele
byl touto překážkou stěžovatelův negativní postoj k ozbrojenému konfliktu, zbraním
a násilnostem. Krajský soud se nadto nezabýval tvrzeným porušením sociálních práv stěžovatele,
jakožto dalším důvodem žádosti o mezinárodní ochranu.
[4] Žalovaný i krajský soud nedostatečně zjistili skutkový stav věci. Stěžovatel se obává
návratu na Ukrajinu, neboť by musel nastoupit vojenskou službu v ozbrojených složkách,
přičemž v řízení prokázal odůvodněné obavy z pronásledování ze strany státních orgánů,
pokud by vojenskou službu nenastoupil. Stěžovatel dále uvedl, že je hlášen k pobytu v Doněcké
oblasti, která je konfliktem přímo zasažena. Dalším důvodem žádosti stěžovatele je porušování
základních sociálních práv a svobod v zemi původu, kdy v případě návratu by se stěžovatel dostal
do špatné ekonomické situace. Žalovaný ani krajský soud nehodnotili správně skutečnost,
že takové porušování základních sociálních práv představuje azylově relevantní důvod ve smyslu
§14 zákona o azylu. Žalovaný a krajský soud rozhodovali na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Podle žalovaného
je neopodstatněná námitka stěžovatele, že mu hrozí pronásledování z politických důvodů.
V průběhu řízení o žádosti o mezinárodní ochranu nebylo zjištěno ani stěžovatel neuváděl,
že by byl členem nějaké politické strany, organizace či hnutí. K důvodům překážejícím stěžovateli
v zapojení do armády se měl vyjádřit sám stěžovatel. V opačném případě by se ze strany
žalovaného jednalo o sugestivně položené otázky. Případné ekonomické a sociální problémy
v zemi původu nelze samy o sobě považovat za zákonné důvody pro udělení určité formy
mezinárodní ochrany.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních
zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného a rozsudku
krajského soudu, neboť nehodnotily skutečnost, že po zařazení stěžovatele do armádních
složek může být stěžovatel vyslán k bojům do oblasti ozbrojeného konfliktu. Krajský soud
se nadto nezabýval tvrzeným porušením sociálních práv stěžovatele. K tomu postačí uvést,
že jak žalovaný tak krajský soud posoudili stěžovatelovy námitky stran jeho možného nástupu
do výkonu vojenské služby a tvrzené účasti v ozbrojeném konfliktu. Krajský soud se řádně
zabýval všemi žalobními body, jedná se o rozhodnutí srozumitelné, opřené o dostatečné
odůvodnění, ze kterého je zcela zřejmé, proč soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[11] Ohledně námitky ohrožení stěžovatele ozbrojeným konfliktem postačí odkázat
na konstantní judikaturu NSS (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68,
č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouhá existence
ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového
konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního ohrožení života
nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná
újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země či postiženého regionu, neboť pouhá
přítomnost na takovém území jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné
integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel
„prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu
nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2)
že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval,
a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné
či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Žalovaný a krajský
soud přitom neopomenuli skutečnost, že Doněcká oblast, z níž stěžovatel pochází, je těmito boji
zasažena. Naopak, pokud by žalovaný a krajský soud dospěli k závěru, že je tato oblast
pro stěžovatele bezpečná, posouzení otázky vnitřního přesídlení by bylo nadbytečné. Krajský
soud, stejně jako žalovaný, se však touto otázkou podrobně zabývali (srov. rozsudky
NSS ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, č. 1551/2008 Sb. NSS, a ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 - 74). Jejich závěry proto nelze považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[12] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. i v rozsudku
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 239/2015 – 26, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Stěžovatel neuvedl, že by již v důsledku předmětného konfliktu
utrpěl újmu a jak již přiléhavě konstatoval krajský soud, ačkoli stěžovatel pochází z Doněcké
oblasti, od roku 2015 žil se svojí rodinou v městě Južne v Oděské oblasti, která není zasažena
ozbrojeným konfliktem.
[13] S ohledem na to, že konflikt na Ukrajině je dlouhodobě lokalizován ve východní části
země, žadatelům o mezinárodní ochranu z jiných částí obvykle nehrozí vystavení vážnému
a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity a nejsou u nich splněny podmínky
pro udělení doplňkové ochrany. V této souvislosti je prejudikovaná i tzv. možnost
vnitřní ochrany, resp. možnost vnitřního přesídlení (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2006,
č. j. 4 Azs 164/2005 - 56, ze dne 23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 - 59, ze dne 3. 8. 2006,
č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, č. 978/2006 Sb. NSS, či ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93,
č. 1551/2008 Sb. NSS).
[14] Výkon vojenské služby obecně není důvodem k udělení mezinárodní ochrany
nebo doplňkové ochrany (viz rozsudky NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44,
a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24). Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatelem
vyjádřené obavy nejsou relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní
ochrany. Konflikt na Ukrajině totiž „nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy,“ a je izolován ve východní
části země (viz rozsudek NSS ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17).
[15] K námitce stěžovatele, že mu v důsledku nedostatku pracovních míst hrozí v zemi
původu špatná ekonomická situace, čímž může dojít k porušení jeho základních sociálních práv
a jedná se tak o důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud poukazuje mj. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, podle
něhož „obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností
hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“.
[16] Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury není ani snaha
o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (viz např. usnesení ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). K tomu slouží pobytové tituly podle zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a s. ř. s. ji odmítl
pro nepřijatelnost.
[18] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu