ECLI:CZ:NSS:2015:7.AZS.265.2014:17
sp. zn. 7 Azs 265/2014 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: M. V.,
zastoupená JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10,
Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 10. 2014, č. j. 64 Az 17/2009 – 203,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové se u r č u je částkou 6.800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 64 Az 17/2009 – 203, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 7. 3. 2009, č. j. OAM-125/VL-18-08-2009, jímž byla zamítnuta
žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (stěžovatelky), který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je,
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená,
že přesah vlastních zájmů stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také
výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se týká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo jsou
v dosavadní judikatuře řešeny rozdílně. Dalším případem přijatelnosti kasační stížnosti je, že bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatelky, aby v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu uvedla, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti výše uvedených, v daném
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud její
kasační stížnost věcně projednat.
Ke stížní námitce, že stěžovatelka byla v zemi původu pronásledována z důvodu pohlaví,
přičemž státní orgány tomuto pronásledování fyzickou osobou (manžela) nebyly schopny
zabránit, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je napadání a verbální
útoky, ať už manžela nebo bývalého manžela, vůči žadatelce o udělení mezinárodní ochrany,
typickým příkladem potíží působených soukromými osobami, které zpravidla nepostačují
k udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje
konkrétně např. na rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 – 48 nebo ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68, podle kterých
skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním soukromou osobou,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu, pokud problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými. V usnesení
ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 49/2008 – 55, Nejvyšší správní soud, vyslovil, že „domácí násilí
je bezesporu celospolečenským jevem, který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální diskriminace
a který je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví. Jako takový přitom může být za určitých
okolností také azylově relevantním důvodem a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejích
právních, sociálních či kulturních normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát
schopen či ochoten zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě poskytnutí mezinárodní
ochrany, a to na základě příslušnosti k určité sociální skupině.“ Z citovaného usnesení, a rovněž
z rozsudku ze dne 29. 7. 2009, č. j. 4 Azs 31/2009 - 93, tak vyplývá, že domácí násilí spočívající
v napadání manželem či bývalým manželem, může za určitých okolností naplňovat znaky
pronásledování (ve vztahu k azylu) nebo nebezpečí vážné újmy (ve vztahu k doplňkové ochraně),
podle toho, zda je stát původu žadatele schopen a ochoten poskytnout ochranu proti tomuto
jednání.
V dané věci stěžovatelka do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 5. 3. 2009 uvedla, že měla problémy s manželem, jak během manželství,
tak i po rozvodu, a proto se dvakrát obrátila na policejní orgány se žádostí o pomoc, přičemž
policie nijak nekonala. Na jiné státní orgány se poté již neobrátila, ani se nepokusila přesídlit
do jiné části země a situaci vyřešila odjezdem do České republiky. Za tohoto skutkového stavu
nelze dospět k závěru, že by ukrajinské státní orgány podporovaly nebo tolerovaly násilí na
ženách z důvodu jejich pohlaví. K tomu lze také odkázat na rozsudek ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „skutečnost, že žadatel
o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“. Jednání bývalého
manžela stěžovatelky tudíž nemůže být přičteno státu, jehož je státní občankou, neboť jej nelze
považovat za pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 8 zákona o azylu. Stěžovatelka si na postup
policie nestěžovala, neučinila žádné další opatření ve vztahu ke státním orgánům Ukrajiny,
ani nehledala ochranu u jiného kompetentního orgánu. Tím, že se rozhodla
odjet z Ukrajiny do České republiky, tak z vlastního rozhodnutí nevyužila možnosti nalézt
účinnou ochranu v jiné části státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 - 59). V této souvislosti lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, „aby bylo
možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky
ochrany.“ Vzhledem k tomu, jakým způsobem řešila stěžovatelka své potíže s bývalým manželem
na Ukrajině, tedy nelze, s odkazem na citovanou judikaturu, dospět k závěru, o důvodnosti stížní
námitky.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatelky, že splňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona o azylu, neboť „situace na území
Ukrajiny eskaluje v souvislosti s vyhlášením samostatnosti jednotlivých částí dříve celistvého státu, volbami, útoky
separatistických organizací apod., a to již na celém území Ukrajiny.“ V této souvislosti Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, v němž byl vysloven
závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou
míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým
hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“ Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“,
neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno
upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho
intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti,
že místem pobytu stěžovatelky na území Ukrajiny byl Žydačivský okres ve Lvovské oblasti,
který je v západní části země, a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčen. Nejvyšší správní soud
proto nepovažuje poukaz stěžovatelky týkající se vnitřních nepokojů na východní Ukrajině
za přiléhavý, neboť je obecně známo, že západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak
zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovatelce hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu ust. §14a odst. 1 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a
odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Krajský soud stěžovatelce ustanovil zástupcem advokátku a v takovém případě platí
její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle ust. §7,
§9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. c), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby (písemné podání ve věci samé
a porada s klientkou přesahující jednu hodinu) ve výši 2 x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů
2 x 300 Kč (ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky). Celková částka odměny tedy činí 6.800 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu