ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.49.2008:55
sp. zn. 9 Azs 49/2008 -55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: E. J., zastoupené Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2007, č. j. OAM-1-24/VL-10-18-2007, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 21. 1. 2008, č. j. 64 Az 9/2007 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Bohdaně Novákové, advokátce
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, se p ř i z n á v á odměna ve výši
5712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 23. 1. 2007,
č. j. OAM-1-24/VL-10-18-2007. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
mezinárodní ochrany podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasač ní stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) , nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, na www.nssoud.cz,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatel e jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatelka v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění, namítá zákonné
důvody specifikované v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Pochybení krajského
ve vztahu k ustanovením §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. však po právní ani skutkové
stránce nijak blíže nespecifikovala; vyjádřila pouze nesouhlas se závěrem krajského soudu,
dle kterého neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů obsažených v §12 zákona o azylu. Současně uvedla, že v rámci
soudního projednávání jejího případu se krajský soud dostatečně nevypořádal se všemi
námitkami, které ve své žalobě uvedla. Pokud jde o namítané pochybení ve vztahu
k ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tak nesprávné posouzení právní otázky spatřuje
v nesprávné aplikaci §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu . Dle jejího názoru mělo být
aplikováno ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu ve spojení s článkem 1
odst. 2 Ústavy ČR a článkem 1 Úmluvy o právním postavení upr chlíků (dále také jen
„Ženevská úmluva“) a článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále také jen „Evropská úmluva“). Stěžovatelka uvádí, že o nezákonném rozhodnutí
soudu lze hovořit mj. v případech, kdy se soud dopustil omylu při apli kaci práva
na zjištěný skutkový stav. Poukazuje přitom na to, že o mylnou aplikaci práva se jedná,
jestliže soud (zde správní orgán) použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze správných
skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Stěžovatelka je přesvědčena,
že její žádost o udělení mezinárodní ochrany nemohla být posouzena jako zjevně
nedůvodná, jestliže vyslovila (a správní orgán to nijak nevyvrátil) obavu z ponižujícího
a nelidského zacházení (soustavného bití a psychického trýznění po dobu 5 let) ze strany
soukromé osoby (exmanžela), a nadále se obává ponižujícího zacházení a zabití
z jeho strany v případě návratu do země původu, která je nedemokratická a nedodržuje
obecně lidská práva svých obyvatel. Uvádí, že i mnohem demokratičtější a vyspělejší státy,
než je Mongolsko, mají problém s domácím násilím a policie ne vždy dokáže účinně
zasáhnout.
Stěžovatelka chápe, že se v jejím případě nejedná o azylově relevantní důvod,
nicméně se podle ní jedná o důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení
§14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Namítá, že „správní orgán a soud nezjišťoval y
nic o vymáhání práva v Mongolsku a pokud by zjišťovaly, musely by dospět k závěru, že domácí násilí
je v Mongolsku netrestáno, i kdyby se stěžovatelka obrátila na samotného prezidenta“. Stěžovatelka
je přesvědčena, že v jejím případě se měla plně uplatnit přednost mezinárodního práva
před právem národním, zakotvená do čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR. Tuto přednost
potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, z jehož odůvodnění
cituje následující pasáž: „Aplikační přednost takto komplexně chápané mezinárodněprávní zásady
„non-refoulement“ před vnitrostátním právem byla navíc potvrzena i v judikatuře zdejšího soudu,
konkrétně v jeho rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004
(publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz) „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33
odst. 1 Úmluvy o právním post avení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. V takovém případě
je pak nezbytné, aby orgán, který posuzuje věc, na kterou dopadá mezinárodní úmluva, přistoupil
k přednostní aplikaci předmětné úmluvy, a odklonil se od příkazu, jenž mu ukládá vnitrostátní právní
norma. Takto stanovená aplikační přednost norem obsažených v mezinárodních smlouvách spadajících
do vymezení článku 10 Ústavy přitom působí i proti kogentním normám vnitrostátního (obyčejného)
práva, a to normám hmotně právním i procesním (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, dostupný na www.nssoud.cz). Pokud jde o časový moment,
kdy má k přednostní aplikaci dojít, pak logickou úvahou lze dospět k jedinému závěru, a to, že k této
aplikaci musí dojít v tom řízení a před tím orgánem, kdy tato skutečnost vyjde najevo poprvé. Platí-li
totiž ústavní princip přednostní aplikace mezinárodní úmluvy obecně, pak platí zásadně vždy
a v každém okamžiku. Z žádného ustanovení nelze restriktivně dovodit, že by se tato aplikace měla
vázat k nějakému konkrétnímu časovému bodu a žádný orgán tudíž nemůže legitimně od mezinárodního
závazku, jehož si je nebo má být v ědom, odhlédnout a jeho aplikaci odložit, resp. odkázat ji na pozdější
chvíli, příp. na jiný orgán… Pokud by tedy striktní aplikace jazykového výkladu vnitrostátní právní
normy nevyhnutelně vedla k tomu, že stěžovatel by mohl být vydán do země, kde by byl ohrožen jeho život
či svoboda nebo kde by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu
a pokud by takový výklad mohl zároveň vést k porušení čl. 33 Ženevské úmluvy, musí se orgán
aplikující právo od takového výkladu odklonit a zvolit namísto něho výklad předmětných ustanovení
zohledňující imperativ ochrany základních lidských práv a svobod, včetně práva každého na život,
neboť tato práva stojí nad hmotnými i procesními pravidly vnitrostátního práva. Jen tak lze dojít
k výkladu mezinárodně konformnímu, který ukládá státu, v němž uprchlík požádal o azyl, zabránit
jeho navrácení do země, kde by jeho život byl v ohrožení. Jiný postup by mohl být v rozporu také s čl. 2
a čl. 3 Evropské úmluvy, které zakotvují ochranu práva na život a zákaz mučení“.
Česká republika si tak vůbec nemůže být jista, že v případě stěžovatelky
respektovala a dodržela svůj závazek z článku 3 Evropské úmluvy a nedopustila
se porušení čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, s nímž je v rozporu, že, jak tvrdí: „správní orgán
i krajský soud bez rozmyšlení aplikovaly normu obyčejného vnitrostátního práva a jaksi pozapomněly
na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přestože stěžovatelka bez pomoci
státu či rodiny trpěla domácím násilím, byla bita a ponižována bez jakýchkoli skrupulí a ochrany“.
Proto stěžovatelka závěrem svého podání navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předně považuje Nejvyšší správní soud za nutné konstatovat, že námitky
směřující do ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. jsou pouhými blanketními
odkazy na citovaná ustanovení zákona, neboť jak již bylo výše řečeno, stěžovatelka
v kasační stížnosti nikterak blíže nespecifikovala, v čem by namítané vady řízení měly
spočívat. Nepřezkoumatelným ve smyslu písm. d) citovaného ustanovení pak napadený
rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud taktéž neshledal, neboť rozhodnutí
je řádně odůvodněno a je zcela srozumitelné.
Ke shora nastíněné problematice Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval,
že obava z vyhrožování soukromých osob není azylově relevantním důvodem ve smyslu
§12 zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, nebo rozsudek ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 8 Azs 13/2005 – 41, na www.nssoud.cz), neboť se jedná zcela jednoznačně o jednání
jednotlivců, které nelze přičítat k odpovědnosti státu. Taktéž lze poukázat i na rozsudek
ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 – 75, nebo na rozsudek ze dne 19. 6. 2006,
č. j. 5 Azs 300/2005 – 42, obě rozhodnutí taktéž dostupná na www.nssoud.cz.
Podle ustanovení §14a odst. 1 se d oplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,
jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu
svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo státu
svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se pak považuje mimo jiné - podle §14a
odst. 2 písm. b), jehož aplikace se stěžovatelka dovolává - i mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu.
Je třeba dát za pravdu stěžovatelce v tom, že doplňková ochrana je institutem
pojmově odlišným od mezinárodní ochrany ve smyslu §12, §13 a §14 zákona o azylu,
tedy ochrany udělované formou azylu. Vyhodnocení nebezpečí vážné újmy,
která je předpokladem pro udělení doplňkové ochrany, je na úvaze správního orgánu,
který vychází kazuisticky ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací
o zemi původu žadatele, ale především z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem
o udělení mezinárodní ochrany. Povinnost tvrzení má zásadní význam, neboť pouze
žadatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení,
a taktéž bez jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu v řízení
před správním soudem nelze okolnosti týkající se osobního příběhu žadatele
o mezinárodní ochranu v zemi původu ze strany soudu dovodit. Správní orgán se v dané
věci problémem, zda stěžovatelce v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí
vážné újmy, zabýval, a dospěl k závěru, že jí po návratu uložení nebo vykonání trestu
smrti nehrozí. Vycházel přitom z jejího tvrzení a v odůvodnění svého rozhodnutí
konstatoval, že stěžovatelka vyslovila pouze obavy z výhrůžek bývalého manžela.
Uvedl, že při rozhodování se správní orgán také opíral o Informaci MZV ČR,
č. j. 111882/2005 – LP, ze dne 11. 4. 2005, o situaci v Mongolsku, podle níž osobám
žádajícím o azyl v zahraničí v případě návratu do Mongolska nehrozí žádný postih.
Konstatoval také, že Mongolsko se v rozhodné době nenacházelo ve vnitřním
ani mezinárodním ozbrojeném konfliktu, a stěžovatelce tedy nehrozí ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z těchto důvodů.
Nejvyšší správní soud tento názor plně sdílí, neboť obavy stěžovatelky v zemi
původu byly zapříčiněny jednáním soukromých osob, přičemž ze správního spisu vyplývá,
že se stěžovatelka v domovském státě vůbec nepokusila svou situaci přes tamní státní
orgány řešit. Neuvedla také žádné skutečnosti svědčící o tom, že by měla oprávněné
obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních
nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých
politických názorů, jak již bylo řečeno výše. Lze proto uzavřít, že stěžovatelka v daném
případě neuvedla nic, co by naznačovalo, že by mohl a být uprchlíkem.
Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud navíc zjistil, že stěžovatelka do České
republiky přicestovala legálně za účelem zaměstnání již v roce 2004 s platným cestovním
dokladem a vízem opravňujícím ji k pobytu na území České republiky. K pobytu byla
stěžovatelka řádně přihlášena na oddělení cizinecké policie Blansko. Poté, co zanikl účel
jejího pobytu a dlouhodobý pobyt, resp. vízum k dlouhodobému pobytu, jí bylo ke dni
30. 4. 2006 ukončeno, pobývala stěžovatelka na území České republiky neoprávněně
a bez platného cestovního dokladu, který jí byl údajně odcizen. O azyl požádala
stěžovatelka až dne 4. 1. 2007, aniž by byla schopna hodnověrně prokázat svou totožnost.
Z těchto důvodů jí bylo rozhodnutím Policie ČR, oblastním ředitelstvím služby
cizinecké a pohraniční policie Ostrava (odd. Frýdek – Místek), ze dne 10. 1. 2007,
č. j. SCPP-47-9/OV-III-2007, uloženo správní vyhoštění. Přesvědčivosti tvrzeného
příběhu nepřispívá ani skutečnost, že stěžovatelka přicestovala do České republiky
s nevlastní dcerou (tj. s dcerou jejího bývalého manžela), zatímco vlastní dceru zanechala
v Mongolsku v péči svého bývalého manžela, z jehož strany se podle svých slov obává
násilností. Tvrzení stěžovatelky a její individuální příběh proto neshledal Nejvyšší správní
soud dostatečně věrohodným, aby bylo možno vytýkat kra jskému soudu, že se nezabýval
přímou aplikací Ženevské úmluvy.
S ohledem na vše výše uvedené k aplikační přednosti Ženevské úmluvy
v předložené věci nebyl důvod, neboť je prima facie zjevné, že na stěžovatelku čl. 33
odst. 1 Ženevské úmluvy vůbec nedopadá.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné k otázce přednostní
aplikace Ženevské úmluvy taktéž uvést, že pasáže z odůvodnění rozsudku ze dne
14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, v němž jsou vyjádřeny právní názory,
které stěžovatelka cituje a na které poukazuje, nemohou sloužit paušálně, zcela vytrženy
z kontextu, jako opora kasačních námitek ve zcela jiném případě a za naprosto odlišných
skutkových okolností. V posouzení zmíněného případu, v rámci jehož řešení byly tyto
závěry vysloveny, se promítla krajní situace žadatele o azyl v době odchodu
z Afghánistánu, která byla zemí jeho původu. Důvodem podání žádosti o azyl bylo
v tomto případě stěžovatelem tvrzené pronásledování z náboženských důvodů,
a toto tvrzení bylo navíc doloženo listinnými důkazy - součástí spisového materiálu byl
zatýkací rozkaz, podle něhož stěžovateli hrozil trest smrti podle islámského zákona
(„Šarija“) z důvodu šíření nemuslimských názorů a propagandistické práce směřující
proti islámu. Za těchto skutkových okolností, kdy žadatel o azyl předložil ve správním
řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, a hrozil
tedy natolik intenzivní zásah do jeho základních práv zaručených mezinárodními
smlouvami a Ústavou České republiky, že by mohlo skutečně dojít k porušení čl. 33
Ženevské úmluvy a zároveň i čl. 2 a čl. 3 Evropské úmluvy , jimiž je Česká republika
dle čl. 10 Ústavy vázána, posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
v tomto konkrétním případě jako přijatelnou zejména z důvodu možného dopadu
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Shora popsaná situace je však diametrálně odlišná od té, která je předmětem
posouzení v dané věci, kdy argumentace stěžovatelky stojí pouze na tvrzení, že v zemi
svého původu se cítí být ohrožena domácím násilím ze strany svého exmanžela.
Jde tedy již na první pohled o podstatně jiné okolnosti obou srovnávaných případů.
Zdejší soud nesdílí právní názor stěžovatelky, že jí měla být udělena doplňková ochrana
ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu, přičemž „skutečné nebezpečí vážné újmy“ vidí
právě v hrozbě násilí ze strany svého bývalého manžela. Stěžovatelka v této souvislosti
poněkud zavádějícím způsobem užívá termínu „domácí násilí“ (nikterak totiž v průběhu
řízení nevysvětlila, jak by mohla být vystavena domácímu násilí ze strany bývalého
manžela).
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že domácí násilí je bezesporu
celospolečenským jevem, který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální
diskriminace a který je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví.
Jako takový přitom může být za určitých okolností také azylově relevantním důvodem
a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejích právních, sociálních
či kulturních normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát
schopen či ochoten zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě
poskytnutí mezinárodní ochrany, a to na základě příslušnosti k určité sociální skupině.
V tomto směru je třeba připomenout, že v poslední době byla překonána bariéra
soukromé sféry dělící oběti domácího násilí od poskytování mezinárodní ochrany a že byl
přijat výklad, podle něhož může i u domácího násilí nastoupit ochrana prostřednictvím
členství v určité sociální skupině (srov. ECRE – European Council on Refugees
and Exiles – Position on Asylum Seeking and Refugee Woman, December 1997, odst. 22,
či bohatou rozhodovací praxi v zahraničí, např. rozhodnutí Sněmovny Lordů Velké
Británie ze dne 25. 3. 1999, Islam proti Státní mu tajemníkovi pro vnitřní záležitosti,
Imigračnímu odvolacímu tribunálu a dalším, Shah, [1999] UKHL 20; [1999] 2 Ac 629;
[1999] 2 All ER 545, kterým byl udělen azyl dvěma pákistánským ženám, jejichž žádosti
byly založeny na domácím násilí; originál znění rozsudku je dostupný na internetových
stránkách British and Irish Legal Information Institute, www.bailii.org).
V daném případě však stěžovatelka netvrdila žádné skutečnosti, které by bylo
možné brát jako základ pro případný azylový důvod na základě příslušnosti k určité
sociální skupině či základ pro udělení doplňkové ochrany (srovnej též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1 4. 6. 2007, sp. zn. 9 Afs 49/2007, dostupný
na www. nssoud.cz).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Proto ji posoudil
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 od st. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Krajský soud
v Ostravě stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem pro řízení o této kasační stížnosti
advokátku a náklady řízení proto v takovém případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 4 200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění], a v náhradě hotových
výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky) , celkem 4800 Kč. Na základě
osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty, jež ustanovená zástupkyně
stěžovatelky Nejvyššímu správnímu soudu řádně doložila, byla k výše uvedené odměně
připočtena částka 912 Kč (19 % DPH). Celková částka 5712 Kč bude zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem
Pod Terebkou 12, Praha 4, do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. září 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu