ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.442.2005
sp. zn. 4 Azs 442/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petr a Průchy v právní věci žalobce: B. C.
L., zast. Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou, se sídlem Děčín, Labská 137/17, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 13. 7. 2005, č. j. 14 Az 495/2004 – 29, a o návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 10. 2004, č. j. OAM-2479/VL-10-05-2004, rozhodl žalovaný
tak, že azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byly obavy z jednání příbuzných bývalé ženy, snaha o legalizaci
pobytu na území ČR, aby zde mohl žít společně s dcerou, a dále strach z případného návratu
do vlasti kvůli případným potížím ekonomického charakteru.
Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému
vytkl porušení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), a §12 a §91 zákona o azylu, přičemž pokud jde o skutkové
důvody, žalobce poukázal na svoji žádost o udělení azylu v České republice, protokol
o pohovoru, který s ním byl proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje
k předmětné žádosti o udělení azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 14 Az 495/2004 - 29, ze dne
13. 7. 2005 žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl, když konstatoval,
že žalobce nemá důvody k udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) a b) zákona o azylu,
tedy že by byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo,
že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Správní
orgán na základě náležitě zjištěného skutkového stavu a v souladu s §12 zákona o azylu
zákonným způsobem proto rozhodl o neudělení azylu. Žalobce podle názoru krajského soudu
nesplňuje ani podmínky pro udělení azylu ve smyslu §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu. Krajský
soud dále poukázal na to, že správní orgán se zabýval otázkou humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, a to v rámci své vlastní kompetence a svého správního uvážení.
Rozsah tohoto uvážení přitom nepřísluší soudu přezkoumávat. Správní orgán vyhodnotil
důvody překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v porovnání s dokumenty
o situaci ve Vietnamu, které uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na základě
toho neshledal na straně žalobce ani překážky vycestování taxativně vymezené
v tomto ustanovení citovaného zákona. Krajský soud se s tímto hodnocením rovněž ztotožnil.
Krajský soud uzavřel, že námitky žalobce o údajném porušení jím uváděných ustanovení
správního řádu jsou ryze formální a bezpředmětné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce
(dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel se neztotožňuje se závěry krajského soudu v tom smyslu, že o azyl žádá
nedůvodně. Domnívá se, že jeho osobní situace a okolnosti, které uváděl již při pohovoru
před správním orgánem, byly posouzeny nedostatečně. Stěžovatel proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
a aby jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozhodnutí soudce, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační
stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Připomíná,
že soud neshledal v závěrech a postupu žalovaného nezákonnost ani vady řízení. Žalovaný
proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
– takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnu tí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 25. 7. 2004
žádost o udělení azylu. V ní uvedl, že se ve vlasti v roce 1995 oženil, avšak obě rodiny
byly proti uzavření manželství, jelikož stěžovatel pochází z buddhistické rodiny a manželka
z katolické. Kvůli odlišnému náboženství měli s ostatními rodinnými příslušníky problémy,
a proto manželka v roce 1996 vycestovala z Vietnamu. V roce 1997 přijel do ČR i žalobce;
zde se jim téhož roku narodila dcera. V roce 1999 ale došlo k rozvodu manželství. V dubnu
roku 2003 byl žalobce odsouzen za pozměňování úřední listiny a ve vězení strávil rok
a tři měsíce. Poté mu bylo uděleno soudní vyhoštění. O azyl požádal, aby si legalizoval pobyt
v ČR. Ve vlastnoručně psaném prohlášení doplnil, že v případě jeho návratu do Vietnamu
by se mu rodina jeho bývalé ženy pomstila a zabila by ho. Uvedl rovněž, že se touží dostat
do uprchlického tábora, aby měl místo pobytu a legální doklady, aby se v případě návratu
vyhnul ohrožení života ze strany rodiny jeho bývalé ženy a aby se mohl starat o své dítě.
Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR stěžovatel rozvedl
tytéž skutečnosti, které sdělil již při vstupu do azylového řízení.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší správní soud konstatuje,
že Krajský soud v Ústí nad Labem řádně přezkoumal rozhodnutí žalovaného a své závěry
odpovídajícím způsobem odůvodnil. I Nejvyšší správní soud má za prokázané,
že stěžovatelovy důvody, pro které žádá o azyl na území ČR, nelze podřadit pod taxativní
výčet důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Jak již bylo vícekrát
judikováno zdejším soudem, žádost o azyl, jejímž jedinými důvody jsou pouze potíže
se soukromými osobami v domovském státě (zde s rodiči bývalé manželky), je podle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zjevně bezdůvodná. Za pronásledování by mohlo
být v souvislostech tvrzených stěžovatelem pokládáno leda odmítnutí veřejné moci
poskytnout ochranu před prokázaným ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky
povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Tak tomu však v souzené věci nebylo, neboť stěžovatel se ani nepokusil pomoc u státních
orgánů Vietnamu hledat a svoji situaci řešil odjezdem do České republiky.
K tomu zdejší soud uvádí, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu
pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi
původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým
důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem
pro mezinárodní ochranu formou azylu.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal žádná pochybení procesní povahy,
pro něž by bylo třeba rozsudek Krajského soudu v Ústí na d Labem rušit. Nebylo zjištěno,
že by skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je zdejší soud toho názoru, že žalovaný
vycházel zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo dále shledáno,
že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Správní
orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl
obvykle poskytován (obdobně viz rozsudek NSS 5 Azs 26/2003). Tímto způsobem žalovaný
v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí,
že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu řízení o udělení azylu omezován při sdělení
důvodů, pro něž o azyl žádá.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Krajského osudu v Ústí nad Labem zrušit, neboť zdejší soud neshledal žádnou
vadu řízení, jež by spočívala v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit,
přičemž rozhodnutí správního orgánu není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 věty
první s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu