ECLI:CZ:NSS:2005:4.AZS.541.2004
sp. zn. 4 Azs 541/2004 – 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: T. V. A.,
zast. Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2004, č. j. 36 Az 176/2004 - 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2004, č. j. 36 Az 176/2004 – 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označené
usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 17. 6. 2004, č. j. OAM-1778/VL-06-ZA-03-2004.
Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že na stěžovatele
se nevztahuje překážka vycestování.
V kasační stížnosti stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Proti označenému usnesení podal stěžovatel žalobu. V žalobě stěžovatel přitom
zejména uvedl, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu; lidská práva jsou
na takové úrovni, že by nemohl přežít. Dále uvedl, že ve své vlasti působil v organizaci,
která požadovala pluralitu politických stran; mohl by být při návratu za tyto názory zatčen.
Následným usnesením Krajského soudu v Brně byla žaloba odmítnuta. Krajský soud
v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že soud je vázán žalobními body, přičemž není
povinen za stěžovatele dovozovat jakákoliv tvrzení. Dále uvedl, že označené podání nemá
základní náležitosti podání dle §37 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ale i náležitosti vymezené v ustanovení §71
odst. 1 písm. a) až f) označeného zákona a ve věci nebylo možné meritorně jednat. Nebyly
tak splněny podmínky řízení, přičemž vady podání byly neodstranitelné, neb je nebylo možno
v zákonem stanovené lhůtě odstranit (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, a to z důvodů vymezených
v písm. b) a e) §103 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti zejména uvedl, že rozhodnutí je nezákonné z důvodu
porušení §37 s. ř. s., neboť podatel nebyl vyzván k odstranění vad podané žaloby, včetně
stanovení příslušné lhůty k takovému úkonu. Ve spojení s tím namítl i porušení zásady
rovnosti účastníků, pokud by některý z účastníků řízení vyzván byl a jiný v obdobné věci
nikoliv. Stěžovatel uvedl, že jeho podání obsahovalo žalobní bod, neboť v žalobě popsal,
z jakého důvodu se nemůže vrátit do Vietnamu. Případným doplněním žaloby by stěžovatel
nerozšiřoval nepřípustně žalobní body ve smyslu §71 odst. 2 s. ř. s. Současně stěžovatel
odkázal na úpravu účinnou před účinností s. ř. s., na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu, a dovodil odepření spravedlnosti v případě aplikace kratší doby pro podání
žaloby dle zákona o azylu, než je tomu v s. ř. s. Dále stěžovatel uvedl, že označené správní
rozhodnutí nemá náležitosti správního rozhodnutí, když není podepsáno oprávněnou osobou,
ale toliko osobou, která se podepsala za správnost a upozornil na okolnosti s tím související.
Upozornil rovněž mimo jiné na skutečnost, že v důsledku toho, že takto žalovaný doručuje
téměř všechna azylová rozhodnutí, dochází k hodnocení České republiky jako neprávního
státu, přičemž stát by měl zákony dodržovat v první řadě.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požadoval, aby bylo napadené usnesení
zrušeno a vráceno k dalšímu řízení.
Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl,
že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí,
tak i usnesení krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. K namítaným
vadám rozhodnutí odkázal na judikaturu. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
- takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
K věci samé pak Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu kasační stížnosti plyne,
že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s. Z důvodu,
že podání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně odmítnuto, však přichází v úvahu toliko
stížnostní důvod vymezený v §103 odst. 1 písm. e), a proto se Nejvyšší správní soud zabýval
naplněním pouze tohoto důvodu, tedy tím, zda usnesení o odmítnutí návrhu bylo nezákonné,
přičemž tvrzenou nezákonnost v usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí návrhu
shledal.
Ze soudního a správního spisu totiž Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím
žalovaného ze dne 17. 6. 2004, č. j. OAM-1778/VL-06-ZA-03-2004, které bylo stěžovateli
doručeno dne 8. 7. 2004 nebyl stěžovateli udělen azyl podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona
o azylu. Současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel osobně dne 8. 7. 2004 podání, označené jako žaloba.
V žalobě zejména uvedl, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva
jsou tam na takové úrovni, že by nemohl přežít. Ve vlasti působil v organizaci,
která požadovala pluralitu politických stran, tudíž by mohl být při návratu za tyto názory
zatčen. Proto znovu požadoval, aby byla jeho žádost o azyl ještě jednou posouzena, a mohl
zůstat „tady“, v demokracii.
Označené skutečnosti uvedené v podání (žalobě), zejména pak tvrzení stěžovatele
o tom, že se nemůže vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové
úrovni, že by nemohl přežít, ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu
politických stran a mohl by být při návratu za tyto názory zatčen, podle Nejvyššího správního
soudu splňují požadavky na žalobní bod. Žaloba (podání) vedle toho sice vykazuje určité dílčí
nedostatky, tyto jsou však nedostatky odstranitelnými.
V podání stěžovatele, doručeném Krajskému soudu v Brně dne 8. 7. 2004
(tj. téhož dne, kdy bylo stěžovateli doručeno napadené rozhodnutí žalovaného) a označeném
jako žaloba proti správnímu rozhodnutí OAMP MV ČR č. j. OAM-1718/VL-06-ZA-03-2002,
je uvedeno, kdo je podatelem, jaké správní rozhodnutí a v zásadě i v jakém rozsahu
je napadáno. Z obsahu podání je dále zřejmé, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím
nesouhlasí a podává proti němu žalobní návrh. Z obsahu spisu vyplývá, že již v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 20. 4. 2004 namítal, že ve Vietnamu není svobody
a že slyšel, že v České republice se dodržují lidská práva. Za této situace z odůvodnění žaloby
(nemůže se vrátit do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové úrovni,
že by nemohl přežít, ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických
stran a mohl by být při návratu za tyto názory zatčen) vyplývá, že stěžovatel, ač nevýslovně,
nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu věci a s jeho právním posouzením. Ze závěru žaloby
potom jednoznačně vyplývá, že stěžovatel požadoval vydání rozsudku, jímž by Krajský soud
v Brně měl napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
č. j. OAM-1718/VL-06-ZA-03-2002, zrušit a věc vrátit žalovanému správnímu orgánu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu stěžovatele, kterou napadá rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, odmítl s odkazem na neodstranitelný nedostatek podmínek řízení,
který spatřoval ve skutečnosti, že podání stěžovatele neobsahovalo náležitosti uvedené
v ustanovení §37 odst. 2 a 3 a §71 odst. 1 písm. d) – f) s. ř. s. Svůj závěr o neodstranitelnosti
vad podání opřel soud o ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Podle věty třetí tohoto ustanovení
je možné rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí, nebo ji rozšířit o další
žalobní body, pouze ve lhůtě pro podání žaloby.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje
zákonná povinnost soudu v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat
žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná
povinnost soudu by odporovala zásadě dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu
s nimiž je řízení o žalobě koncipováno (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 – 40 ze dne
23. 10. 2003 publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud zároveň považuje
za rozhodné, že ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze pro rozšíření
žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, a tedy v souladu
s konstantní judikaturou i pro doplnění žalobního bodu do podání, které dosud žádný žalobní
bod neobsahovalo, nikoliv však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom
odstranitelné postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením
vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li
tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní bod, a jde-li naopak o situaci, kdy
žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně, popřípadě chybí-li v žalobě jiné
náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního rozhodnutí, je soud
povinen postupovat podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele
k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. Pouze v případě,
že podání není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno
pro tento nedostatek pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání,
přičemž o tomto následku musí být podatel ve výzvě poučen.
V dané věci je tak předmětem sporu otázka, zda byl v žalobě uveden žalobní bod
či nikoliv, neboť pouze v druhém případě se takový nedostatek žaloby stane po uplynutí lhůty
stanovené v ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. neodstranitelným. Vzhledem k tomu,
že z obsahu podané žaloby je zřejmé, že stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí
a žádá nové posouzení své věci, aby „tady v demokracii“ mohl zůstat, čímž fakticky požaduje
zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, namítá, že se nemůže vrátit
do vlasti kvůli politickému režimu, lidská práva jsou na takové úrovni, že by nemohl přežít,
ve vlasti působil v organizaci, která požadovala pluralitu politických stran a mohl by být
při návratu za tyto názory zatčen, a tak, ač nevýslovně, nesouhlasí se zjištěním skutkového
stavu věci a s jeho právním posouzením, má Nejvyšší správní soud za to, že taková dikce
podání splňuje minimální požadavky na formulaci žalobního bodu, neboť z ní lze usoudit
na právní argumentaci a částečně i na skutková tvrzení, o něž žalobní bod opírá.
V tomto závěru Nejvyšší správní soud vychází rovněž ze své judikatury – rozsudek
sp. zn. 1 Azs 28/2004 ze dne 28. 4. 2004, podle něhož jestliže žalobce namítal vady správního
řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil se jen na citaci příslušných ustanovení správního
řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, postupoval krajský soud
v souladu se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení přezkoumal obecně
ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného pochybení.
Z podání (žaloby) stěžovatele tak bylo zřejmé, v jakém rozsahu správní rozhodnutí
napadá a rovněž důvody, proč tak činí, přičemž výše uvedené bylo možno považovat
za žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto by se v dané věci, v případě výzvy
krajského soudu k odstranění vad podání, nejednalo o rozšiřování žaloby, jež je po uplynutí
lhůty pro její podání vyloučeno (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), nýbrž o upřesnění,
resp. rozvedení stávajícího žalobního bodu, které je možné, resp. tam, kde je to třeba,
i nezbytné, učinit i po marném uplynutí této lhůty. Krajský soud v Brně měl v případě,
že zjistil jiné vady žaloby než absenci jakéhokoliv žalobního bodu či absenci vymezení
rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, vyzvat stěžovatele k opravě nebo odstranění vad
podání podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takové opravě či odstranění vad nebránilo
uplynutí lhůty podle ustanovení §71 odst. 2 věty třetí. Podmínky pro odmítnutí návrhu
by pak byly splněny pouze tehdy, jestliže by podání nebylo opraveno nebo doplněno ve lhůtě
uvedené ve výzvě soudu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že má-li žaloba jiné vady, než absenci jakéhokoliv
žalobního bodu či absenci vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, vyzve předseda
senátu žalobce k odstranění vad podání podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. i po uplynutí
lhůty podle ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. To platí i pro upřesnění žalobních bodů
již v žalobě obsažených (shodně též rozsudek NSS č. j. 2 Azs 64/2004 – 46 ze dne 9. 8. 2004).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. byl prokázán, neboť v posuzovaném případě nebyly
splněny podmínky pro odmítnutí podání. Proto kasační stížností napadené usnesení Krajského
soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu