ECLI:CZ:NS:2016:4.PZO.14.2016.1
sp. zn. 4 Pzo 14/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2016 návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podaný obviněným JUDr. M. D. , v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 267/2014, a rozhodl takto:
Podle §314m odst. 1 tr. ř. příkazem soudkyně Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D 1/2008) k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. a opatřením soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008 k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, 4 tr. ř.
Odůvodnění:
Dne 6. 9. 2016 byl k Nejvyššímu soudu doručen návrh obviněného JUDr. M. D., který učinil prostřednictvím obhájce, v němž požaduje přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl vydán soudkyní Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D 1/2008), a následně došlo k jeho prodloužení opatřením soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. D 1/2008.
Na tomto místě je také třeba uvést, že jmenovaný v minulosti již obdobné návrhy ve stejné věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 144/2011, resp. sp. zn. 6 T 267/2014 podal, ale Nejvyšší soud je pokaždé odmítl podle analogie §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., jako předčasně podané, konkrétně pak usneseními ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 4 Pzo 2/2013 a ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 4 Pzo 8/2015. O návrhu obviněného ze dne 25. 5. 2016, jenž byl u Nejvyššího soudu veden pod sp. zn. 4 Pzo 6/2016, pak věcně rozhodnuto nebylo pro některé formálně procesní nedostatky a spis byl vrácen soudu prvního stupně k jejich odstranění. Následoval pak výše uvedený návrh ze dne 6. 9. 2016.
Pokud jde o včasnost nyní podaného návrhu obviněného, tak z předloženého spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 267/2014 vyplývá, že předmětnou informaci ohledně nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, uskutečněného na konkrétních tel. číslech, JUDr. D. obdržel dne 20. 7. 2016 a uvedený návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jím byl poté k Nejvyššímu soudu podán elektronicky dne 6. 9. 2016.
Podle §88 odst. 8 tr. ř. k Nejvyššímu soudu může po pravomocném skončení věci podat návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osoba uvedená v §88 odst. 2, a to do šesti měsíců ode dne, kdy jí byla předsedou senátu soudu prvního stupně doručena informace o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tato informace má být podána bezodkladně po pravomocném skončení věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že navrhovatel (JUDr. D.) je podle výše citovaných ustanovení trestního řádu osobou oprávněnou podat předmětný návrh, neboť byl osobou odposlouchávanou a současně bylo shledáno, že jeho žádost byla podána v zákonné lhůtě. Na vrub okresního soudu je třeba ale poznamenat, že konečné pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci obviněného JUDr. D. bylo v odvolacím řízení Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci vyhlášeno dne 11. 8. 2015 pod sp. zn. 55 To 133/2015 a spis byl Okresnímu soudu v Liberci vrácen nejpozději na začátku září 2015, přesto informační dopis ve smyslu §88 odst. 8 tr. ř. byl obviněnému předsedou senátu okresního soudu zaslán nejdříve dne 4. 5. 2016 a posléze v podobě vyžadované zákonem dne 13. 7. 2016, a to až po předchozím upozornění ze strany Nejvyššího soudu. Jedná se jednoznačně o nedůvodný průtah v řízení.
Nyní učiněný návrh obviněného na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je formálně i obsahově strukturován do několika částí.
V prvé z nich (I.) zmiňuje časový průběh týkající se obdržení tzv. informačních dopisů zaslaných předsedou senátu soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, že byl osobou odposlouchávanou. V další (II.) pak popisuje průběh trestního řízení, konkrétně pokud jde o jednotlivá odsuzující rozhodnutí soudů týkající se jeho osoby. Konstatuje, že v průběhu hlavních líčení opakovaně napadal použití důkazů v podobě odposlechů a záznamů z telekomunikačních zařízení získaných na základě příkazu okresního soudu, resp. jeho prodloužení ze strany krajského soudu. Napadal i použití zvukových záznamů získaných prostorovým odposlechem v jeho kanceláři.
V části pod bodem III. navrhovatel prohlašuje, že zahájení úkonů podle §158 odst. 3 tr. ř. ze dne 20. 8. 2008, stejně jako podnět k žádosti o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 22. 8. 2008 byly založeny na pouhé spekulaci. K jejich vydání došlo na základě tvrzení, že navrhovatel za úplatu ovlivňuje dodávky pohonných hmot Policii ČR v L. pro firmu KM - PRONA, a. s., zneužívá zakázky malého rozsahu za úplatu ke svému obohacování a zneužívá zaměstnance a prostředky na majetku třetích osob. Tyto spekulativní důvody se šetřením nepotvrdily a věc byla podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena. Taktéž z doby, která uplynula od zahájení úkonů podle §158 odst. 3 tr. ř. do zahájení trestního stíhání lze usoudit, že nařízení operativně pátracích prostředků sledovalo evidentně jiný cíl, a to dodatečné opatření si podkladů pro trestní stíhání v jiné trestní věci, což se týká i nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Policejní orgán též po celou dobu 6 měsíců od zahájení odposlechu nezjišťoval důvodnost jeho provádění. Na zvukovém nosiči není do doby sdělení obvinění (9. 2. 2009 - ale pro jiné skutky než byl povolen odposlech), zaznamenán žádný hovor mezi odposlouchávaným a majitelem KM – PRONA, a. s. V. M. Po provedení výslechu V. M., M. M. a Ing. V. J. vyplynulo, že navrhovatel (odposlouchávaný) žádné dodávky pohonných hmot (ani za úplatu) ovlivňovat nemohl, jelikož to v existujícím systému ani nebylo možné. Tyto skutečnosti bylo možné zjistit bez nařízení odposlechů od samého počátku. Navzdory tomu bylo v odposleších navrhovatele pokračováno i po výslechu vedoucího EO v L. Ing. M. Z., provedeného dne 10. 11. 2008, ačkoli to bylo v rozporu s ustanovením §88 odst. 3 tr. ř. Celý uvedený postup odporoval rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS II.789/06 i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013. V této části pak navrhovatel poukazuje i na nezákonnost použití takto získaných záznamů z odposlechů coby důkazu v řízení před soudem, na což bylo z jeho strany upozorňováno.
V bodě IV. svého návrhu pak navrhovatel namítá nezákonnost provedeného prostorového odposlechu (§158d tr. ř.), přičemž rozebírá jednotlivé aspekty a podmínky tohoto operativně pátracího prostředku a současně vytýká nedostatky v postupu policie (inspekce) i státního zástupce, jakož i použitelnost získaných poznatků. V bodě V. poukazuje na skutečnost, že odposlech pevné linky v trvalém bydlišti obviněného byl povolen navzdory skutečnosti, že tato linka není od roku 2005 v provozu a zároveň povolení nepokrývá další osoby (např. manželku), které v trvalém bydlišti navrhovatele bydlí a nemají s celou věcí nic společného. Na základě vydaného příkazu bylo odposloucháváno místo SKP Česká Lípa – SKP Liberec. Navrhovatel je předsedou SKP Česká Lípa a upozorňuje, že tímto došlo k odposlechu celé řady (vyjmenovaných) osob, které nemají s trestní věcí nic společného. Jejich hovory s navrhovatelem byly veřejně pouštěny u Okresního soudu v Liberci a následně použity i ve sdělovacích prostředcích. Některé prověřované případy pak byly státním zástupcem odloženy podle §159a tr. ř. a další zproštěny rozhodnutími soudů, ale ve spise není nikterak zmíněno, jak se s tím státní zastupitelství a následně soudy vypořádaly. Zda tyto osoby byly o odposleších např. vyrozuměny, zda byly nepoužitelné nahrávky z nosiče vymazány apod. V této souvislosti poukázal na znění rozhodnutí sp. zn. ÚS I. 3038/07. V části pod bodem VI. se opětovně věnuje kritice uskutečněného prostorového zvukového sledování, kvalitě pořízených nahrávek a jejich použití v rámci hodnocení důkazů. V části odůvodnění dovolání pod bodem VII. obviněný polemizuje s použitelností pořízených záznamů telekomunikačního provozu, přičemž poukazuje na ustanovení §88 odst. 6 tr. ř., které tuto problematiku upravuje. Zároveň namítá, že u některých záznamů nejsou splněny zákonné podmínky pro jejich použití coby důkazu, např. u skutku 1, 2, 4 a 5 není lokalizace místa (buňky) zaznamenána. Taktéž namítá, že došlo k manipulaci se zajištěnými záznamy, konkrétně učiněné přepisy jsou v rozporu s uskutečněnými hovory. Chybí i soubory, které obsahují potřebné informace o provozu na sledovaném čísle během jedné hodiny atd. Podle navrhovatele v případě použití takových odposlechů jako důkazu jde o nezákonný postup. Tuto myšlenku pak navrhovatel dále rozvíjí v bodě VIII., v němž se podrobně zabývá přehrávkami jednotlivých odposlechů, jejich formálními nedostatky, jakož i jejich použitelností (resp. nepoužitelností) v podobě důkazu. Ze všeho pak vyvozuje závěr, že byl odsouzen na podkladě takto nezákonných důkazů. V bodě IX. vytýká policejnímu orgánu postup, pokud neukončil odposlech jeho mob. tel. čísla po 28. 11. 2008, ačkoli tohoto dne přítomným pracovníkům inspekce uvedl, že je odposloucháván a tuto skutečnost prozradil i dalším konkrétním (zde vyjmenovaným) osobám. Z toho dovozuje, že všechny následné odposlechy (po 28. 11. 2008) jsou nezákonné. V bodě X. se zmiňuje o nevyhovění soudu, pokud jde o návrh státního zástupce týkající se vyžádání obsahu zpráv na disku zajištěného notebooku jeho manželky I. D., a to pro rozpor takového požadavku s Ústavou, Listinou práv a svobod i §88a tr. ř. Státní zástupce si ale následně vlastním opatřením z 11. 3. 2009 tento úkon nechal provést soudním znalcem. To celé navzdory úřednímu záznamu z 21. 7. 2009, v němž se hovoří, že příkaz okresního soudu nebyl ani z části realizován, neboť bodu 4 návrhu nebylo vyhověno a ostatní údaje samy o sobě by nebyly přínosem pro trestní řízení. Přesto k provedení zkoumání znalcem došlo.
V bodě XI. pak navrhovatel konstatuje, že soudy pořízené odposlechy vyhodnotily jako zákonné, s čím on ale nesouhlasí. Celé trestní stíhání jeho osoby je založeno na odposleších (včetně prostorových), dále na spekulacích ohledně skutků, jichž se nemohl dopustit, když pořízené odposlechy byly použity nezákonně v jiné trestní věci. V samotném závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, že Okresní soud v Liberci a Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci porušily zákon při provádění odposlechů a použily je jako důkaz ve svých rozsudcích, aniž by k tomu měly zákonné oprávnění podle §88 odst. 3, 6 tr. ř.
S ohledem na široký a poněkud méně přehledný obsah podaného návrhu se Nejvyšší soud musel nejprve zabývat podmínkami a rozsahem své působnosti při přezkoumávání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, s ohledem na to, jak je upraven v ustanovení §314 l odst. 1 tr. ř. a násl.
Podle výše cit. ustanovení trestního řádu na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vlastní podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudem jsou upraveny v ustanovení §88 tr. ř., zejména v jeho odst. 1, 2 a 4. To jinými slovy znamená, že Nejvyšší soud je v tomto přezkumném řízení sui generis oprávněn zpětně zkoumat, zda pro již dříve vydaný příkaz k odposlechu … atd. byly v té době splněny všechny zákonem stanovené podmínky a na základě výsledku tohoto přezkoumání pak vydá rozhodnutí o tom, zda vydaným příkazem k odposlechu byl, nebo nebyl porušen zákon (§314m tr. ř.; §314n tr. ř.). Obdobný postup a oprávnění Nejvyššího soudu se pak vztahují i vůči návrhu na přezkoumání zákonnosti nařízení ke zjištění údajů, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat (§88a tr. ř.). Nejvyšší soud ale v tomto přezkumném řízení není oprávněn se zabývat použitelností získaných záznamů o telekomunikačním provozu v dalším řízení coby důkazu, a to navzdory tomu, že v odst. 6 §88 tr. ř. jsou popsány skutečnosti, které podmiňují použitelnost těchto záznamů v dokazování. Přezkumná činnost (pravomoc) Nejvyššího soudu je totiž limitována ustanovením §314 l odst. 1 tr. ř., a v něm se o důkazní použitelnosti pořízených záznamů telekomunikačního provozu nic neuvádí. Je to i logické, jelikož činit konečný závěr o tom, zda takto pořízené záznamy telekomunikačního provozu jsou zákonné a tudíž i použitelné v dokazování a jejich případné následné hodnocení společně s dalšími opatřenými důkazy je výhradním právem soudů, které rozhodují v meritu věci, tedy ve svém výsledku o tom, zda došlo ke stíhanému skutku, zda se jedná o trestný čin a jestli ho spáchal obviněný.
V souladu s tímto východiskem Nejvyšší soud přistoupil k přezkoumání podaného návrhu obviněného, když z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 267/2014 (dříve též sp. zn. 6 T 149/2010 a sp. zn. 6 T 144/2011) a spisu téhož soudu sp. zn. 10 Nt 2801/2008, jakož i spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. D 1/2008, zjistil následující.
Z procesního spisu Okresního soudu v Liberci vedeného v části předmětné věci pod sp. zn. 6 T 144/2011 vyplývá, že obviněný JUDr. M. D. byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 10. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 55 To 16/2012 odsouzen za skutky popsané v bodech II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikované jako trojnásobný trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.), k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na dobu 5 let. Pokud se týká ostatních skutků popsaných v bodech I., V. a VI., které byly rozsudkem soudu prvního stupně posouzeny jako trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák., porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., tyto byly výše cit. rozsudkem odvolacího soudu zrušeny a vráceny soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Následným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. 6 T 267/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 55 To 133/2015 byl obviněný JUDr. D. uznán vinným jednáním v bodě I., kvalifikovaným jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. (jedná se o jiný skutek, než pro který byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu), v bodě III. částí jednání ad a) až c) posouzenou jako trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a bezpečnostních sborech na 6 let. Zároveň byly zrušeny výroky o trestech uložených rozsudky Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 6 T 144/2011 a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 55 To 16/ 2012, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí. Dále byl obviněný zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pokud jde o jednání, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák a podle §226 písm. b) tr. ř. pro zbývající část jednání označenou pod body a) až f), kterým měl spáchat trestný čin porušování služebních povinností podle §288a odst. 2 tr. zák.
Ze spisového materiálu dále vyplývá, že úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. ve věci JUDr. D. (v té době označeného jako policista) byly podle záznamu Č. j. IN – 146/13- TČ-2008 zahájeny dne 20. 8. 2008 pro podezření z trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, přijímání úplatku a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §§158 odst. 1 písm. a), 160 odst. 1, 3 písm. b) a 255 odst. 1 tr. zák., založeného na tom, že uvedený policista nejméně od roku 2005 do současné doby zneužívá svého postavení v managementu Policie ČR ke svému obohacení tím, že např. si nechává soukromou firmou platit účty za svůj mobilní telefon, kdy tento podnikatelský subjekt se opakovaně úspěšně účastní veřejných zakázek u Policie ČR na dodávky služeb, dále využívá občanských zaměstnanců Policie ČR k provádění prací na svém domě a na dalších nemovitostech třetích osob, k čemuž tito občanští pracovníci využívají služební vozidla a přístroje Policie ČR a rovněž spotřebovávají materiál z majetku Policie ČR.
Následně dne 22. 8. 2008 byl pod Č. j. D4/2008-IN/13-A podán Inspekcí ministra vnitra, 6. oddělením Liberec podnět státnímu zástupci k podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. Konkrétně se jednalo o účastnická čísla. V odůvodnění nad rámec popisu vyplývajícího z výše citovaného záznamu o zahájení úkonů trestního řízení se uvádí, že konkrétně bylo zjištěno, že mobilní telefon, který plk. D. užívá jako svůj soukromý telefon, je evidován u operátora na firmu KM – PRONA, a. s. a prováděna je i paušální úhrada. Uvedená firma figuruje v přehledu vybraných dodavatelů v rámci veřejných zakázek malého rozsahu pro Policii ČR, Správu Severočeského kraje, pro opakované dodávky pohonných hmot na čerpací stanice Policie ČR. Je zde důvodné podezření, že plk. D. vzhledem k zastávané funkci ovlivňuje výsledek výběrových řízení ve prospěch uvedené firmy. V další části odůvodnění je pak argumentováno poznatky ohledně využívání občanských zaměstnanců Okresního ředitelství Policie Liberec v jejich pracovní době, kdy služebním vozidlem uskutečňují jízdy do trvalého bydliště plk. D. v Č. L. za účelem provádění stavebních prací v jeho rekonstruovaném domě. Zde jsou jimi prováděny řemeslnické práce z materiálu určeného na rekonstrukci policejních služeben. Tyto práce pak mají být prováděny i ve prospěch Sportovního klubu Policie ČR Česká Lípa, jehož je plk. D. předsedou. Jmenovaný má rovněž vyžadovat od různých podnikatelských subjektů zdarma dodávku zboží a služeb, přičemž některé podnikatele zvýhodňuje při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, ev. se snaží ovlivnit vyšetřování konkrétních trestních věcí.
Zároveň je vyjádřen předpoklad, že plk. JUDr. D. bude ve svém jednání pokračovat a vzhledem k jeho funkci nelze dokumentovat jeho trestnou činnost z důvodu konspirace zájmu IMV šetřením u jeho podřízených ani zajištěním listinných důkazů, a proto je odposlech a záznam jím užívaných telefonních stanic jedinou možností k opatření důkazního materiálu. Dále je učiněn odkaz na mezinárodní smlouvu uveřejněnou pod č. 70/2002 Sb.m.s., Trestně právní úmluva o korupci, která zavazuje vést trestní řízení pro takový úmyslný trestný čin. Zároveň je vysloven předpoklad, že tímto způsobem budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení.
V podstatě na základě stejného obsahu a zdůvodnění byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Liberci podán dne 25. 8. 2008 pod sp. zn. D 1-2/2008 u Okresního soudu v Liberci návrh, na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř. na účastnické stanice, které používá podezřelý M. D., a to na dobu od 25. 8. do 25. 11. 2008. Téhož dne byl soudkyní Okresního soudu v Liberci vydán pod sp. zn. 10 Nt 2801/2008 příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu výše uvedených účastnických stanic na dobu od 25. 8. 2008 13.00 hod. do 25. 11. 2008 24.00 hod. V odůvodnění vydaného příkazu jsou doslovně opsány argumenty z návrhu podaného státním zástupcem, když v samotném jeho závěru je uvedeno, že návrh státního zástupce je důvodný, když trestní řízení je vedeno pro úmyslný trestný čin, mj. přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva uveřejněná ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 70/2002 Sb.m.s., Trestně právní úmluva o korupci. Lze předpokládat, že odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení. Proto soud povolil odposlech shora uvedených účastnických stanic na stanovenou dobu (tří měsíců) s tím, že bude proveden příslušným policejním orgánem.
Z výše uvedených návrhů a výsledného soudního příkazu, jímž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu povolen, vyplývá, že tak bylo rozhodnuto výhradně na základě podezření z trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ostatní trestné činy, z nichž byl JUDr. D. podle záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a učiněného návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu podezřelý, vydání soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neumožňovaly. Trestný čin přijímání úplatku pak měl v podstatě spočívat v ovlivňování veřejných zakázek na dodávku pohonných hmot pro policii plk. JUDr. D. ve prospěch společnosti KM - PRONA, a. s., přičemž jmenovaný policista zároveň užíval mobilní telefon, jenž byl evidován u operátora na uvedenou obchodní společnost, která veškeré náklady spojené s provozem telefonní stanice též hradila. Vydání příkazu k odposlechu (viz §88 odst. 1 tr. ř.) v případě korupčního trestného činu umožňovala jednak výše cit. mezinárodní smlouva uveřejněná pod č. 70/2002 Sb.m.s., a od 1. 7. 2008 rovněž okolnost, že bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 3 tr. zák., jehož horní hranice trestní sazby odnětí svobody od onoho dne činila 8 let, což podle §41 odst. 2 tehdy účinného trestního zákona postačovalo pro označení takového činu jako zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Do 30. 6. 2008 ale bylo možné za trestný čin podle §160 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody maximálně na dobu 5 let, což by pro označení zvlášť závažný trestný čin nepostačovalo. Evidentně v důsledku doby zahájení úkonů trestního řízení (20. 8. 2008), jeho počáteční fáze, kdy nebyl dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, nebylo v podaném návrhu ani ve vydaném příkazu k odposlechu argumentováno označením, že se jedná i o zvlášť závažný trestný čin. Každopádně zde ale byla splněna základní podmínka pro vydání příkazu k odposlechu uvedená v ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., vyžadující vedení trestního řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
Pokud jde o další zákonné podmínky vyplývající z výše uvedeného zákonného ustanovení spočívající v tom, že tím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení za současného předpokladu, že nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, tak i když jsou v daném směru v odůvodnění vydaného příkazu k odposlechu vysloveny některé skutečnosti, jako např. argument týkající se podezřelého v souvislosti s funkcí, kterou zastává (ředitel Okresního ředitelství Policie ČR v Liberci) i přesvědčení, že pouze tímto způsobem bude možné potřebné skutečnosti zjistit, nelze správnosti postupu soudu v daném ohledu přisvědčit.
Je tomu zejména proto, že prověření důvodnosti podezření, že plk. JUDr. D. ovlivňuje zakázky na dodávky pohonných hmot pro policii ve prospěch společnosti KM - PRONA, a. s. za protislužbu v podobě dání do dispozice mobilu k osobnímu užívání a placení s tím spojených nákladů na provoz, bylo možné prověřit jiným způsobem, než nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jím užívaných telefonních stanic. Svědčí o tom především následný postup orgánů přípravného řízení, kdy teprve po zahájení trestního stíhání JUDr. D. podle §160 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. SV 1/2009), kdy byl jmenovaný obviněn z trestných činů, které ale nezahrnovaly ani náznakem jednání, pro něž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu okresním soudem povolen a posléze krajským soudem dokonce prodloužen (viz stať uvedená níže), byly vyslechnuty osoby, jež mohly celou záležitost ohledně dodávek pohonných hmot policii snadno objasnit. Jedná se o v té době pracovníky Krajského ředitelství Policie, Severočeského kraje Ústí nad Labem (tedy nikoli o podřízené podezřelého), M. M. a Ing. P. J., působících na automobilním oddělení, kteří shodně popsali, jakým způsobem byly zajišťovány dodávky pohonných hmot pro policii, a z pořízených úředních záznamů je jednoznačně patrné, že JUDr. D. ze své funkce neměl jakoukoli možnost tyto dodávky ovlivňovat. V totožném smyslu vypovídal již před tím i tehdejší vedoucí ekonomického oddělení OŘP Liberec Ing. M. Z. K záležitosti JUDr. D. užívaného mobilu se pak vyjádřil V. M., jediný akcionář ve společnosti KM - PRONA, a. s. a to tak, že jej včetně úhrady účtů asi před osmi lety jako formu odměny věnoval manželce JUDr. D. za dodávky dárkového skla pro jeho firmu. Pokud mobil užíval on a nikoli ona, šlo výlučně o její věc. Jinak podle obsahu spisu k celé této problematice jiné podstatné vyšetřovací úkony po celou dobu činěny nebyly a rovněž z pořízených záznamů telekomunikačního provozu nebylo ohledně vysloveného důvodného podezření zjištěno ničeho. To následně vyústilo ve vydání usnesení z 18. 12. 2009, jímž pod sp. zn. SV 1/2009 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podle §159a odst. 1 tr. ř. odložil věc podezřelého JUDr. M. D., která kromě jiného, spočívala v tom, že nejméně od roku 2005 do srpna 2008 jako pracovník Policie ČR zneužíval svého postavení ke svému obohacení tím, že si nechával obchodní společností KM - PRONA, a. s. platit účty za využívání služeb mobilního operátora, kdy tato společnost se opakovaně úspěšně účastnila veřejných zakázek na dodávky PHM pro Policii ČR, jelikož nebylo zjištěno, že by se jednalo o podezření z trestného činu či přestupku.
Z toho co bylo uvedeno výše je zřejmé, že podezření z trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spočívající v jednání JUDr. D. popsaném nejprve v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení a posléze i v příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, bylo založeno na nedostatečně podložených skutečnostech, které bylo možné ověřit jiným způsobem, než jaký byl orgány činnými v trestním řízení přípravném zvolen. V situaci, kdy uskutečněné odposlechy v daném směru nic neprokázaly, bylo nakonec přistoupeno k postupu, který měl být realizován na samém počátku celého řízení. Ten spočíval především v podání vysvětlení kompetentních osob (M., J.) zabývajících se výběrem obchodních společností a s tím spojenými dodávkami PHM pro Policii ČR v tehdejším Severočeském kraji. Tyto osoby navíc nepůsobily u Okresního ředitelství v Liberci, takže nehrozilo, že by mohlo dojít k dekonspiraci, čehož se orgány přípravného řízení obávaly. Zjevně v této záležitosti nedůvodně. Tento naznačený později uskutečněný postup orgánů přípravného řízení nakonec vyústil v odložení předmětné věci.
Je tak zjevné, že soudkyně okresního soudu při posuzování opodstatněnosti podaného návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu měla být při posuzování státním zástupcem předložených podkladů náročnější a příkaz k odposlechu pouze na základě poměrně obecného, dokumenty nedostatečně podloženého tvrzení státního zástupce nepovolit. Spolu s návrhem sice státní zástupce soudu předložil ve formě přílohy i spis Inspekce ministra vnitra č. j. IN-146/13-TČ-2008, ale ve vydaném příkazu se rozhodně neargumentuje ničím z tohoto spisu, co by kromě vlastních domněnek a předpokladů žádajících orgánů přesvědčivým způsobem odůvodňovalo povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v té době podezřelého JUDr. D.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že orgány přípravného řízení v rámci povoleného odposlechu na základě získaných záznamů telefonních hovorů JUDr. D. založily obvinění jeho osoby z jiných skutků naplňujících případně znaky stejného trestného činu (§160 tr. zák.), pro nějž byl odposlech původně povolen, případně i trestných činů dalších. Není totiž přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. Tuto spolehlivost a přesvědčivost žádající orgány musí dostatečně osvědčit i soudci, který o podaném návrhu rozhoduje. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. „užitečným záměrem.“ Navíc je zde vždy nezbytné respektovat zákonný požadavek spočívající v tom, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, nebo bylo-li by to podstatně ztížené. Tuto podmínku však nelze vykládat paušálně, tedy tak, že ztížené je to takřka v každé v úvahu přicházející věci, a to už jenom proto, že příkaz k odposlechu lze vydat vzhledem k vyžadované povaze a trestnosti protiprávních jednání téměř výhradně v závažných a tím i často složitých případech.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud učinil závěr, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaný vůči osobě JUDr. D. soudkyní Okresního soudu v Liberci dne 25. 8. 2008 pod sp. zn. 10 Nt 2801/2008 vydán být neměl, jelikož podaný návrh nesplňoval veškeré nezbytné podmínky pro to, aby mohl být akceptován, musel zároveň i posoudit zákonnost následného opatření vydaného soudkyní Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008, jímž na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podle §88 odst. 1, 4 tr. ř. prodloužila dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu účastnické stanice na dobu od 26. 11. 2008 do 26. 2. 2009.
K otázce zákonnosti tohoto opatření je možno uvést, že pokud byl v této věci Nejvyšším soudem označen jako v rozporu se zákonem vydaný předchozí příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaný soudkyní okresního soudu, přicházelo v úvahu pouze stejné rozhodnutí i ohledně cit. opatření soudkyně krajského soudu, jímž došlo k prodloužení doby trvání odposlechu účastnické telefonní stanice užívané JUDr. D. Zákonným způsobem prolongovat odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděný na základě zákonu odporujícího příkazu k odposlechu totiž nelze.
Takto vyslovené závěry Nejvyššího soudu se přiměřeně opírají též o rozhodnutí Ústavního soudu k této problematice vydaná pod sp. zn. II. ÚS 789/06 a II. ÚS 2806/08.
Pokud pak součástí odůvodnění podaného návrhu obviněného na přezkoumání zákonnosti nařízeného odposlechu byly i výhrady další, namířené např. proti tomu, že provedeným odposlechem jeho osoby došlo k odposlouchávání hovorů i jiných, na věci nezúčastněných osob, tak k tomu nelze než uvést, že s ohledem na existující používanou technologii odposlechů se takové skutečnosti nelze vyhnout. Policejní orgán je ale ohledně záznamu telekomunikačního provozu, který nemá být použit jako důkaz povinen postupovat podle §88 odst. 6 tr. ř., tedy označit je a spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana před jejich neoprávněným zneužitím, popř. podle odst. 7, z něhož vyplývá policejnímu orgánu povinnost záznamy bezodkladně zničit po třech letech od pravomocného skončení věci, pokud při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení. Taktéž je třeba zmínit, že podle §88 odst. 8 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení povinnost informovat o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pouze osobu, vůči níž byl tento odposlech povolen, nikoli osoby jiné, např. které telefonicky hovořily s odposlouchávanou osobou. To jenom jako reakce na námitku a otázku obviněného, proč nebyly a kdy budou o odposlechu vyrozuměny ostatní (v jeho návrhu vyjmenované) osoby.
Ve vztahu k dalším námitkám obviněného, vzneseným např. proti tzv. prostorovému odposlechu a z něj pořízeným záznamům, proti případnému postupu státního zástupce při získání dat z notebooku manželky obviněného prostřednictvím znaleckého zkoumání pevného disku, proti použití celé řady takto získaných důkazů, případně proti jiným skutečnostem, tak Nejvyšší soud se k těmto nemohl v tomto typu přezkumného řízení jakkoli vyjádřit, jelikož mu to nepřísluší. K tomu jsou oprávněny, jak bylo již zdůrazněno výše, pouze soudy rozhodující v meritu věci.
Na základě všech shora uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §314m odst. 1 tr. ř. vyslovil, že příkazem soudkyně Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. 10 Nt 2801/2008 (D 1/2008) k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, 2 tr. ř. a opatřením soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. D 1/2008 k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ohledně JUDr. M. D. byl porušen zákon v ustanovení §88 odst. 1, 4 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu