ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1018.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1018/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovolání obviněného V. I. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 38/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 38/2012, byl obviněný V. I. M. uznán vinným z přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za užití §238 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 1) rozsudku) a přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za užití §238 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2) rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) na konci června 2010 se obviněný Z. D. S., po předchozích telefonických a osobních kontaktech, seznámil s příslušníkem Policie ČR, vystupujícím pod krycím jménem „J.“, jemuž za účelem prodeje padělaných bankovek zprostředkoval schůzku s obviněným V. I. M., na této schůzce, k níž došlo dne 15. července 2010 v době kolem 11.20 hodin v P., N. P., v provozovně M., při osobním jednání mezi obviněným Z. D. S. a V. I. M., kdy obsah jednání překládal obviněný Z. D. S., a příslušníkem Policie ČR, vystupujícím pod krycím jménem „K.“, obviněný V. I. M. předal policistovi vystupujícímu pod krycím jménem „K.“ vzorek, a to jeden kus padělané bankovky v nominální hodnotě 100,-USD, za částku ve výši 800,- Kč, o níž obviněný Z. D. S. a obviněný V. I. M. věděli, že jde o padělek bankovky s příslibem dalšího prodeje padělaných bankovek ve výši 15.000,- USD za částku odpovídající 35% aktuální hodnoty, přičemž platný devizový kurz České národní banky ke dni 15. července 2010 činil za 1,- USD částku ve výši 19,853 Kč, celková hodnota padělané bankovky tedy činila 1.985,30 Kč, takto jednali v úmyslu prodat „K.“ předmětný padělek bankovky,
2) dne 30. července 2011 v době kolem 19.05 hodin v P., na parkovišti u křižovatky ulic R. a V H., naproti stánku s občerstvením „P.“ po předchozích telefonických kontaktech obviněný V. I. M. prodal příslušníkovi Policie ČR „kpt. T. S.“ 1 kus padělku bankovky v nominální hodnotě 100,- USD, za částku 600,- Kč, o níž věděl, že jde o padělanou bankovku, kdy devizový kurz České národní banky činil za 1,- USD částku 16,963 Kč, celková hodnota padělané bankovky činila 1.696,30 Kč, přičemž obviněný V. I. M. dále sdělil, že může nabídnout vzorky padělaných peněz měny USD i měny EURO v různých nominálních hodnotách, když se dá vzít „1 až 3 miliony“, a nabídl realizaci dalšího takového obchodu (dodávky a nákupu padělaných bankovek) na území R., takto jednal, přestože věděl, že předmětná bankovka je padělaná, v úmyslu ji prodat předmětnému kupujícímu.
Za uvedené jednání byl obviněný V. I. M. odsouzen podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci a to 1x mobilní telefon značky Nokia 1650, barva černošedá, plus baterie a 1x SIM karta Vodafone.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněného Z. D. S.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 38/2012, podal obviněný V. I. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný V. I. M. byl odsouzen podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu 3 let.
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 1. 2013, sp. zn. 0 Nt 5514/2013, bylo rozhodnuto o účasti obviněného V. I. M. na amnestii prezidenta republiky z 1. 1. 2013, byl mu prominut zbytek trestu odnětí svobody o výměře 1 roku uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 38/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, podal následně obviněný V. I. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že mu odvolací soud sice snížil výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody o 1/3 z původních 18 měsíců na 12 měsíců, oproti výroku o trestu soudu prvního stupně však zhoršil postavení obviněného tím, že nově uložil trest vyhoštění na dobu 3 let. Dle názoru obviněného je odvolacím soudem uložený trest vyhoštění trestem nepřípustným ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud nesmí z podnětu odvolání obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to bylo v neprospěch obviněného. Dále dovolatel uvedl, že zhoršení jeho postavení je dáno jednak dopadem trestu vyhoštění na odsouzeného a jednak nepříznivými důsledky pravomocného uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců spolu s trestem vyhoštění na dobu 3 let a trestem propadnutí věci ve srovnání se soudem prvního stupně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 18 měsíců a trestem propadnutí věci, které se projeví v souvislosti se zánikem právních důsledků odsouzení a případné možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ve vztahu k obviněnému V. I. M. ve výroku, kterým byl obviněnému podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 3 let.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil tak, že navrhl dovolání vyhovět, neboť obviněný pociťuje nově uložený trest odvolacím soudem jako tíživější, neboť došlo k faktickému prodloužení lhůty potřebné pro zahlazení odsouzení z 5 na 6 let – promlčecí lhůta trestu odnětí svobody je nově kratší ve výši 3 let, avšak začne běžet až vykonáním trestu vyhoštění ve výměře 3 let.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených §38 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel v dovolání namítl, že odvolací soud na základě jeho odvolání rozhodl v neprospěch obviněného, neboť nově uložil trest vyhoštění na dobu 3 let, čímž zhoršil postavení obviněného. Dle názoru obviněného je odvolacím soudem uložený trest vyhoštění trestem nepřípustným.
V posuzovaném případě byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 460/2012, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 38/2012, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. I. M. byl odsouzen podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest vyhoštění na dobu 3 let.
V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že soud prvního stupně při ukládání trestu náležitě nepřihlédl ke skutečnostem, že obviněný na území ČR nebyl doposud soudně trestán, k trestné činnosti se plně doznal, mezi jednotlivými skutky uplynula doba více než jeden rok a v jednotlivých případech se jednalo pouze o jednu stodolarovou bankovku. Proto uložil trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení §233 odst. 1 tr. zákoníku a to ve výměře 1 roku, avšak vzhledem k vysoké společenské škodlivosti jednání obviněného byl trest ukládán jako nepodmíněný. Vzhledem k tomu, že byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §80 tr. zákoníku, byl současně uložen obviněnému i trest vyhoštění, neboť obviněný není občanem České republiky, je bulharským státním příslušníkem a na území České republiky nemá řádné pracovní a sociální zázemí. Odvolací soud vyjádřil názor, že na obviněného bude lépe výchovně působit uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby ustanovení §233 odst. 1 tr. zákoníku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu 3 let. Dle názoru odvolacího soudu nebylo porušeno ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., neboť v daném případě byl obviněnému snížen nepodmíněný trest odnětí svobody a pokud mu byl současně s nižším trestem odnětí svobody uložen i trest vyhoštění, je v zájmu České republiky, aby se osoby typu obviněného na jejím území alespoň po určitou dobu nezdržovaly.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že odvolací soud nepochybil, pokud obviněnému V. I. M. uložil rovněž trest vyhoštění, protože tak postupoval v souladu s ustanovením §80 tr. zákoníku, neboť obviněný není občanem České republiky, je bulharským státním příslušníkem, v B. má také trvalé bydliště a rodinu (manželku a děti). Obviněný nemá na území České republiky trvalý pobyt, nemá pracovní a sociální zázemí, pracoval pouze jako brigádník, nemá tedy žádné stálé zaměstnání a není ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka. Uložení tohoto trestu vyžadovala ochrana měny a bezpečnost a funkčnost peněžního styku, což vyplývá z charakteru, rozsahu a závažnosti trestné činnosti, za kterou je trest vyhoštění ukládán. Jak soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, obviněný se dopustil dvou přečinů padělání a pozměnění peněz, když vysoká společenská škodlivost jednání obviněného je zvyšována jeho trestní minulostí, když za obdobnou trestnou činnost již byl odsouzen i v jiných zemích Evropské unie. Jedná se o osobu, u níž v případě dalšího pobytu na území České republiky hrozí, že bude ohrožovat bezpečnost a funkčnost peněžního styku. Není tedy pochyb o tom, že podmínky vymezené v ustanovení §80 tr. zákoníku byly u tohoto obviněného splněny. S ohledem na shora vysvětlené skutečnosti není uložení trestu vyhoštění vyloučeno ani okolnostmi podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, protože obviněnému, jenž je občanem Evropské unie, nebyl udělen trvalý pobyt ani přiznán statut rezidenta.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že uložení trestu vyhoštění není v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje tzv. zákaz reformace in peius, to znamená, že bez odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného nelze obviněnému uložit přísnější trest, než jaký mu byl uložen soudem prvního stupně. Přísnějším trestem porušujícím zákaz reformace in peius by byl jen takový trest, který by zhoršoval postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému Obvodním soudem pro Prahu 1. V daném případě byl obviněnému snížen nepodmíněný trest odnětí svobody o jednu třetinu, z původních 18 měsíců na 12 měsíců. Při tak podstatném snížení výměry trestu odnětí svobody bylo možno i z podnětu odvolání obviněného nově uložit trest vyhoštění, aniž by to odporovalo zákazu reformace in peius, neboť tresty uložené odvolacím soudem nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně a celkově tedy ke zhoršení postavení obviněného v otázce trestu nedošlo (viz rozhodnutí č. 42/1994 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné. K úvaze státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně faktického prodloužení lhůty pro zahlazení odsouzení obviněného o 1 rok na základě rozhodnutí odvolacího soudu je třeba uvést, že ani tato okolnost nemůže pro obviněného znamenat zhoršení jeho postavení (přísnější trest) s ohledem na podstatné snížení trestu odnětí svobody o 1/3 – na samou dolní hranici trestní sazby dle §233 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. I. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal