ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1022.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1022/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2016 dovolání obviněné M. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 8 To 43/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 Nt 202/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14. 12. 2015 sp. zn. 3 Nt 202/2015, uložil M. D. podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné psychiatrické ústavní léčení.
M. D. podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 8 To 43/2016, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadla M. D. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu s odůvodněním, že její řádný opravný prostředek proti výše označenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 byl zamítnut, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), zde v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, když bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle dovolatelky byl v napadeném rozhodnutí uplatněn nesprávný výklad zákonného pojmu uvedeného v ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. řádu „pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný“ (zřejmě míněno toto ustanovení uvedené v trestním zákoníku, nikoli v procesním předpisu), a námitka směřuje rovněž proti porušení zásady subsidiarity ochranného léčení v jeho ústavní formě s odkazem na ustanovení §99 odst. 4 tr. zákoníku. Dovolání obsahuje úvahu, že pobyt M. D. na svobodě není nebezpečný, neboť pro tento závěr nepostačuje doporučení znalce, naopak je soud povinen učinit takový závěr až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů a okolností případu. Ústavní léčení je vždy spojeno s podstatným omezením osobní svobody léčeného a je radikálním zásahem do způsobu jeho života, proto soud při úvahách o jeho uložení musí zvažovat jak povahu nemoci a léčebné možnosti, tak povahu a závažnost trestné činnosti, jakož i vyhodnotit závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Ústavní forma tohoto léčení je krajní možností ve vztahu k formě ambulantní, nadto není nijak zákonem vyloučena možnost případné budoucí změny ambulantního léčení na léčení ústavní, vznikne-li pro to důvod. Dovolatelka má za to, že její duševní porucha nedosahuje takové intenzity, aby připadalo v úvahu už jen léčení ústavní, naopak je plně srozuměna s případným ambulantním léčením.
S odvoláním na ustanovení §265h odst. 3 tr. řádu požádala dovolatelka o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, případně o odklad výkonu uloženého ochranného opatření.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí pokládá dovolatelka za nezákonné, navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 8 To 43/2016, podle §265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání M. D. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v němž shrnul dosavadní průběh řízení, jež bylo proti dovolatelce vedeno, a konstatoval jeho výsledek, současně se vyjádřil i k jednotlivým uplatněným dovolacím námitkám.
Ze skutkových zjištění vyplynulo, že dovolatelka již řadu let trpí duševní poruchou, poruchou s bludy. Tato závažná porucha je trvalého rázu a v jejím případě se projevuje dlouhodobým neomezeným přesvědčením o škodlivém působení MUDr. H. na její život. Léčit se však odmítá s ohledem na skutečnost, že na uvedené onemocnění nemá žádný náhled. Dovolatelka jedná dlouhodobě pod vlivem svého bludného přesvědčení, o jehož pravdivostí nepochybuje a nedá si jej vymluvit, její pobyt na svobodě je nebezpečný, neboť hrozí opakování obdobné či závažnější trestné činnosti, případně aktivní obrana fyzickým útokem. To, že k onomu znalcem zmiňovanému fyzickému útoku dosud nedošlo, na věci samé ničeho nemění, neboť při absenci jakéhokoli náhledu na své onemocnění nelze očekávat, že by se dovolatelka začala léčit dobrovolně (a dosud tak neučinila, přestože mezi podáním znaleckého posudku a rozhodnutím soudu druhého stupně uplynul více než jeden rok). Bez adekvátní léčby lze předpokládat spíše zhoršení zdravotního stavu, nikoli jeho zlepšení.
Státní zástupce si je vědom toho, že ochranné léčení ústavní formou je vážným zásahem do osobní svobody léčeného, nicméně je třeba vždy hodnotit zjištění učiněné v té které konkrétní věci. Byť si je vědom určitých odlišností při posuzování jednotlivých případů, poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, z něhož mj. vyplývá, že o léčení v ústavní formě lze rozhodnout nejen s ohledem na povahu nemoci a léčebné možnosti, ale soud zvažuje i vlastní náhled obviněného na nutnost léčby. Jestliže pachatel nepodnikl žádné kroky k zajištění specializované a soustavné zdravotní služby, kterou mu doporučil znalec z příslušného oboru, je za splnění podmínek §99 tr. zákoníku odůvodněno uložení ochranného léčení v ústavní formě. Státní zástupce v této souvislosti poukazuje na nulový náhled dovolatelky na své onemocnění a neexistenci jakékoli léčby. Pochybuje, že by v této situaci bylo možno předpokládat její ochotu podrobovat se ambulantnímu léčení, proto se plně ztotožňuje se závěry obou ve věci rozhodujících soudů o nutnosti uložit ochranné léčení v ústavní formě.
Z uvedených důvodů státní zástupce neshledává, že by postupem nalézacího soudu byl dán důvod pro dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, a proto ani soud druhého stupně nemohl pochybit v rozsahu stanoveném §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé variantě. Z tohoto důvodu navrhl, aby dovolání M. D. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako neopodstatněné v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno M. D. jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda vznesené námitky naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
V dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 Nt 202/2015 vyplývá, že státní zástupce podal tomuto soudu návrh, aby M. D. bylo uloženo ochranné psychiatrické ústavní léčení. Poukázal na to, že dne 11. 11. 2014 byly podle §158 odst. 3 tr. řádu zahájeny úkony trestního řízení pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se M. D. měla dopustit tím, že dne 22. 8. 2014 a poté dne 3. 9. 2014 před policejním orgánem v P., P., sdělila, že si MUDr. P. H., najal osoby, které ji sledují, využívají její nepřítomnosti v bytě a poté, co vypojí bezpečnostní zařízení, poškozují zařízení bytu a její osobní věci. Poté, co z obsahu znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinická psychologie vyplynulo, že obviněná trpí závažnou, nikoli jen přechodnou duševní poruchou s bludy, pro kterou byly její rozpoznávací i ovládací schopnosti k výše uvedenému protiprávnímu jednání zcela vymizelé, a rovněž po zjištění, že posuzovaná totálně postrádá náhled na chorobnost svého stavu, navrhl státní zástupce v souladu s návrhem obou znalců, aby M. D. bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické, ústavní formou.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 3 Nt 202/2015, návrh na uložení tohoto léčení akceptoval v intencích ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důkazů při formulování svých závěrů vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. S těmito závěry se poté plně ztotožnil i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 8 To 43/2016, který podanou stížnost M. D. proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
Podstatou dovolacích námitek M. D. je tvrzení, že pro uložení ochranného opatření nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť soudy obou stupňů provedly vadný výklad zákonného pojmu „pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný“. Jde o relevantně uplatněnou dovolací námitku, jíž však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit ochranné léčení tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Předpokladem pro uložení tohoto typu ochranného opatření je především existence skutku, který má znaky trestného činu, obviněná osoba je pachatelem tohoto skutku, jde o osobu pro nepříčetnost trestně neodpovědnou a její pobyt na svobodě je nebezpečný.
Proti M. D. bylo vedeno trestní stíhání před policejním orgánem, kdy byly zahájeny úkony podle §158 odt. 3 tr. řádu pro přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výsledky znaleckého zkoumání duševního stavu tehdy obviněné, bylo trestní řízení podle §159a odst. 1 tr. řádu s odkazem na §26 tr. zákoníku pro nepříčetnost odloženo.
Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Petr Kubej a PhDr. Jiří Klose, Ph.D. konstatovali u posuzované M. D. závažnou, nikoli jen přechodnou duševní poruchu, poruchu s bludy. Blud je chorobná změna myšlení, kdy osoba touto chorobou trpící vytváří subjektivní soudy, které neodpovídají realitě, má nesprávné logické operace a pracuje s nesprávnými vstupními premisami. Postižený těmto podnětům nezpochybnitelně věří a podle toho jedná. M. D. je nezvratně přesvědčena, že MUDr. H. dlouhodobě škodlivě působí na její život, toto své přesvědčení stále prohlubuje a zvětšuje tím i okruh domnělých škůdců. Obviněná není schopna náhledu na tuto svou chorobu, což osvědčila osobně i před znalci, nadále jedná v duchu svého bludu, v daném případě se vůči domnělým škůdcům brání instalací drahých zajišťovacích a sledovacích opatření, obrací se na úřady i policii mnohočetnými podáními inspirovanými a podporovanými tímto bludem. Znalci hodnotí tuto eskalaci bludu jako okolnost, která činí pobyt posuzované na svobodě nebezpečným, a nadto upozorňují, že stupňování obrany před domnělými útoky hrozí přerůst v aktivní obranu fyzickým útokem. Její rozpoznávací i ovládací schopnosti ve vztahu k protiprávnímu jednání vůči MUDr. H. hodnotí znalci jako zcela vymizelé právě pro totální nenáhled (anosognósii) na svou chorobnost. Znalci rovněž poukázali na to, že obviněná se nikde psychiatricky neléčí, byť je její léčba bezpodmínečně nutná, léčit se ani nehodlá, neboť necítí se duševně nemocná. Právě tento názor M. D. na svůj duševní stav a možnost medicínské intervence, kterou odmítá, vedl znalce k závěru, že její zdravotní stav by měl být pod lékařským dohledem stabilizován a alespoň zpočátku formou ochranného léčení v ústavní formě. Nevylučují, že pokud by tímto způsobem léčby bylo dosaženo alespoň sociální remise, mohly tak být vytvořeny podmínky pro změnu typu léčení na léčbu ambulantní.
Soudy obou stupňů nepochybily, pokud své závěry o nutnosti uložit ochranné psychiatrické léčení ústavní formou opřely jednak o zjištění charakteru trestné činnosti, pro kterou byla prováděna šetření podle §158 tr. řádu proti dovolatelce, jednak o závěry plynoucí z odborného posouzení jejího zdravotního stavu shora uvedenými znalci. Nejvyšší soud konstatuje, že při stanovení tohoto typu léčby pečlivě zvažovaly jak povahu nemoci dovolatelky, tak povahu i závažnost výše popsané trestné činnosti, stejně jako i nebezpečí, které do budoucna ze strany dovolatelky hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Dostály tak své povinnosti zohlednit nejen výsostně odborné závěry příslušných lékařů, ale přihlédly rovněž k charakteru trestné činnosti, dlouhodobosti, frekvenci a elaci útoků dovolatelky vůči MUDr. H., nepominuly ani svědectví příbuzného R. K., popisujícího názory dovolatelky, že do bytu systematicky někdo z obyvatel domu vniká a ničí jí kamerové záznamy. Tento způsob komplexního hodnocení všech podstatných okolností podmiňujících úvahy o ochranném léčení ústavní formou plně konvenuje zákonným požadavkům §99 tr. zákoníku, má oporu i v judikatuře (R 3/2000, rozhodnutí NS sp. zn. 7 Tdo 167/2014). Není pochyb, že její pobyt na svobodě je nebezpečný právě pro reálnou hrozbu agresivity v důsledku změněného (bludného) zpracovávání reality. Ústavní léčení se proto jeví jako jednak prevence hrozícího protispolečenského jednání, jednak je reálnou pomocí nemocnému jedinci, který se sám léčit nehodlá.
Dovolatelka se dlouhodobě od září 2014 (před tímto datem rovněž ne) žádnému psychiatrickému léčení nepodrobuje, a na tomto závěru nemůže nic změnit ve spise založená informace ze 17. 3. 2016, vydaná MUDr. A. H. z psychiatrické ambulance Polikliniky I. P. Pavlova v Praze 5 na žádost dovolatelky, že je tam vedena od 1. 12. 2015. Z další informace této lékařky, kterou si Nejvyšší soud vyžádal a provedl jí podle §243 tr. řádu důkaz v neveřejném zasedání, vyplývá, že se dovolatelka do ordinace zhruba v měsíčních intervalech dostavuje, naposledy v červenci 2016. Lékařka nemá vědomost o její trestné činnosti, ani o existenci znaleckého posudku pořízeného v její trestní věci, tudíž nezná ani jména jeho zpracovatelů, aby si od nich případně vyžádala potřebné informace. Po celou dobu nebyly dovolatelce předepsány žádné léky, a je tak zřejmé, že po celou dobu je bez účinné medikamentózní psychiatrické intervence.
Nejvyšší soud uzavírá, že formální návštěvy psychiatrické ambulance, jejichž smyslem je pouze opatřit si podklad pro tvrzení, že ambulantní léčba probíhá, neopravňují k závěru o vážně míněném úmyslu dovolatelky realisticky nahlédnout na vlastní duševní chorobu, možnosti její léčby a vytvoření účinných zábran k případné recidivě trestné činnosti.
Nejvyšší soud tak nepřisvědčil dovolací námitce, že nebyly dány zákonné předpoklady pro uložení výše uvedeného druhu a způsobu ochranného léčení a neztotožnil se ani s námitkou, že soudy obou stupňů zákonu neodpovídajícím způsobem hodnotily jeden ze zákonných znaků ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. řádu – nebezpečnost pobytu dovolatelky na svobodě, neboť výklad zákonných podmínek i zákonného znaku provedly bez svévolného zkreslování, potlačování či naopak akcentování nevýznamných jednotlivostí, jasně a logicky.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, a proto dovolání M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
O odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí rozhoduje Nejvyšší soud jako soud dovolací jen tehdy, dospěje-li předseda senátu či samosoudce na podkladě spisů k závěru, že by výkon rozhodnutí měl být odložen či přerušen. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 k závěru o nutnosti tohoto procesního postupu nedospěla, jak je patrno z jejího vyjádření ze dne 19. 7. 2016 a příslušný návrh neučinila. Nejvyšší soud z vlastní iniciativy opřené analogicky o ustanovení §265o odst. 1 tr. řádu pro takovéto rozhodnutí důvody neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu