ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.11.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 11/2019- 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 1. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018 č. j. 10 To 284/2018-206 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 62/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 8. 2018 č. j. 2 T 62/2018-187 byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v obci O., okr. Nymburk, dne 30. 8. 2017 kolem 16:10 hodin na křižovatce silnice III. třídy č. 3289 se silnicí III. třídy č. 32812 jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia RZ: XY, přijíždějící na křižovatku po vedlejší silnici III. třídy č. 3289, ve směru od obce S. označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“, nedal přednost v jízdě po hlavní silnici zleva přijíždějícímu motocyklu tov. zn. Yamaha XV750, RZ: XY, řízenému R. B., nar. XY, když náhle najel do křižovatky a přední částí svého vozidla zastavil v jízdním pruhu zleva přijíždějícího motocyklu Yamaha, takže řidič motocyklu Yamaha R. B., aby zabránil střetu, provedl vyhýbací manévr vlevo, při kterém se motocykl Yamaha dostal do smykového pohybu a řidič motocyklu R. B. levou nohou smýkal o povrch vozovky a zabránil pádu motocyklu na vozovku, a v důsledku toho poškozený R. B., nar. XY, utrpěl tříštivou zlomeninu zevního kloubního výběžku levé holenní kosti s posunem kostních úlomků a trhlinu zevního menisku levého kolenního kloubu s následnou hospitalizací na Ortopedickém oddělení Oblastní nemocnice v Kolíně od 30. 8. 2017 do 3. 9. 2017, kde se podrobil operaci v celkové anestezii, a omezením v obvyklém způsobu života po dobu dvou až tří měsíců omezením hybnosti bez došlapu na levou dolní končetinu s užíváním opěrných prostředků“. Za to byl obviněnému podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 15.000 Kč ve 100 denních sazbách po 150 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud výrokem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Poškozený R. B. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 10 To 284/2018-206 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů vytkl, že se v potřebném rozsahu nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí. Provedeným dokazováním podle jeho mínění nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se dopustil skutku, pro který byl stíhán, resp. že by svým zaviněným jednáním způsobil zranění poškozeného. Dovolatel znovu ze svého pohledu zrekapituloval skutkový děj, kdy nejprve popsal dopravní situaci na předmětné křižovatce. Připustil, že ve směru, odkud k ní přijížděl, je značka „Dej přednost v jízdě!“ a kromě ní i vypouklé zrcadlo pro lepší výhled. To však v rozhodné době nebylo možno použít z důvodu jeho „oslnění“ sluncem. I proto po příjezdu na křižovatku zastavil, a to tak, aby měl do ní náležitý rozhled. Křižovatku zná a zastavuje na ní pokaždé, když jí projíždí, neboť to vzhledem k tamním ztíženým výhledovým poměrům pokládá za bezpečnější. V křižovatce stál na brzdě, měl vyřazený rychlostní stupeň a zapnutý ukazatel směru jízdy vlevo, kam se chystal odbočit. Pak se rozhlédl na obě strany a nikoho po hlavní silnici přijíždět neviděl. Předtím, než se rozjel, se znovu rozhlédl doleva a viděl přijíždět motocyklistu, který projel před jeho vozidlem. Dovolatel trvá na tom, že poškozenému při průjezdu křižovatkou do jízdní dráhy nezasahoval ani ho jinak neohrozil. Po projetí poškozeného se znovu rozhlédl a odbočil vlevo na O. Až poté si ve zpětném zrcátku všiml, že poškozený zastavil za křižovatkou u zábradlí. Protože je povoláním hasič a náplní jeho práce je pomáhat lidem, zastavil vozidlo na kraji vozovky, zapnul výstražná světla a šel se poškozeného zeptat, zda něco nepotřebuje. Všiml si, že motocykl je odstavený na stojanu. Poškozený si stěžoval, že ho bolí noha a následně se několikrát i před přivolanými policisty, záchranáři a svědkem V. K. (otcem dovolatele) vyjádřil v tom smyslu, že se lekl a zranění si způsobil sám tím, že mu noha spadla ze stupačky, přičemž na tom nenese žádnou vinu. Tyto vnitřní pohnutky poškozeného, které ho vedly k manévru, při němž svůj motocykl uvedl do smyku a v důsledku toho si způsobil zranění popsaná v lékařských zprávách, však soudy nevzaly při hodnocení důkazů dostatečně v úvahu. Namísto toho nekriticky přihlédly k rozporné výpovědi poškozeného u hlavního líčení a dovolateli přičetly k tíži skutečnost, že se mu rozhodl poskytnout pomoc. O nehodovém ději, jak jej popsal poškozený před soudem, nicméně podle dovolatele přetrvávají důvodné pochybnosti, které nebude možné odstranit ani případným dalším dokazováním. Pro vypracování odborných znaleckých posudků chyběla jakákoli výchozí data i vzhledem k tomu, že mezi motocyklem a automobilem nedošlo k žádnému kontaktu. I proto posudek zpracovaný znalcem Ing. Hanušem Hrabánkem žádné objektivní závěry nepřinesl a nemá tak ani potřebnou důkazní hodnotu. Představoval pouze jakési potvrzení skutkové verze uváděné poškozeným bez toho, aby byla vzata v potaz i diametrálně odlišná tvrzení obviněného. Soudy ustálená skutková zjištění tak zjevně neměla potřebnou vazbu na obsah provedených důkazů a v tomto smyslu jsou s nimi v tzv. extrémním nesouladu. Dovolatel v této části uzavřel, že z jednání poškozeného bezprostředně po činu vyplývá jeho vědomost o tom, že si zranění způsobil výhradně vlastní vinou. Pokud by k němu soudy odpovídajícím způsobem přihlédly, nemohly by dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu (zde ve formě nedbalostního zavinění) na straně obviněného a tím i nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel dále podotkl, že zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, porušil při své jízdě spíše poškozený, který nerespektoval dočasnou úpravu omezení rychlosti na daném místě na 30 km/h, když sám připustil, že zde projížděl rychlostí vyšší než 50 km/h. V rámci své výpovědi před soudem se dokonce vyjádřil tak, že o uvedeném omezení rychlosti dlouhodobě věděl a ignoroval je, neboť je pokládal za nesmyslné. Dovolatel v uvedené souvislosti zdůraznil, že poškozený není osobou oprávněnou posuzovat smysluplnost dopravního značení, kterým je naopak povinen se bezvýhradně řídit. Přechodná úprava provozu na pozemních komunikacích má své opodstatnění zpravidla tam, kde se pohybují pracovníci stavby v blízkosti vozovky, nebo kde lze předpokládat znečištění pozemní komunikace mající vliv na její sjízdnost. Právě takové lokální znečištění silnice mohlo být i příčinou nestandardního chování motocyklu a následného smyku, při jehož zvládání si poškozený poranil nohu. Soudy po výtce dovolatele nedostatečně vyhodnotily i vyjádření znalce Ing. Hrabánka, podle nějž by poškozený při dodržení nejvyšší povolené rychlosti stihl před vozidlem bezpečně zastavit. Kromě toho nebylo postaveno najisto, že by dovolatel učinil jakýkoli řidičský manévr v podobě najetí do jízdní dráhy motocyklu, který by měl poškozeného vyděsit. Takový závěr je ryzí fabulací soudu druhého stupně a není podložen žádným z provedených důkazů. Nebylo tedy postaveno najisto, že mezi zraněním poškozeného a zaviněným jednáním dovolatele byla dána příčinná souvislost. Tu nelze vyvozovat ani z toho, že se poškozenému snažil poskytnout nezištnou pomoc. Z takového jeho počínání rozhodně nevyplývá, že by si byl vědom toho, že motocyklistu ohrozil vlastním jednáním, jak opět zcela nelogicky argumentoval krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dovolatel uzavřel, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině v rozporu s ústavním principem presumpce neviny a základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018 č. j. 10 To 284/2018-206 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že pod deklarovaný hmotněprávní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiřadit tu část námitek obviněného, jimiž brojil proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. V dané věci podle jeho názoru nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, který lze učinit předmětem dovolacího přezkumu. Naopak, soudy podle státního zástupce hodnotily důkazy logickým způsobem a vinu dovolatele stíhaným skutkem z nich dovodily zcela správně. Přitom nevycházely výhradně z nekriticky převzaté skutkové verze uváděné poškozeným, jak tvrdí obhajoba. Popis nehodového děje ze strany poškozeného byl plně kompatibilní s objektivním stanoviskem znalce z oboru zdravotnictví a o jeho pravdivosti tak nevznikly důvodné pochybnosti. Z toho zároveň vyplývá, že postupem soudů k porušení procesní zásady in dubio pro reo, ani k nepřípustnému průlomu do ústavněprávního principu presumpce neviny nedošlo.
Formálně relevantní námitku dovolatele, podle níž to byl naopak poškozený, kdo porušil zákon o silničním provozu a tím zavinil dopravní nehodu, když překročil nejvyšší dovolenou rychlost v daném úseku, označil státní zástupce za nedůvodnou. Zdůraznil, že hlavní příčinou dopravní nehody a jejích následků bylo pochybení dovolatele, který nedal přednost v jízdě poškozenému jedoucímu po hlavní silnici. Ten sice nejvyšší povolenou rychlost skutečně překročil, ovšem nikoli extrémně, tak aby dovolateli objektivně znemožnil na vzniklou situaci v silničním provozu zareagovat, což by vyloučilo nebo omezilo jeho trestněprávní odpovědnost.
Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního soudu ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit , že by okresní soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním stran příčiny a průběhu nehodového děje po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Soud stručně, nicméně dostatečně vysvětlil, proč považoval za věrohodnou výpověď poškozeného R. B. a proč naopak neuvěřil skutkové verzi prosazované dovolatelem, podle níž poškozeného svým odbočovacím manévrem nijak neohrozil a ten před jeho vozidlem projel standardním způsobem (viz pasáž odůvodnění rozsudku na str. 6). Ještě podrobněji se s totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, vypořádal v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) odvolací soud. Pokud vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil na str. 3 a 4 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nezjistil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí obecných soudů byla potud projevem nepřípustné libovůle. Jeho tvrzení, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je nepřípadné a neodpovídá realitě.
Pokud dovolatel dále namítl, že soudy nevzaly v úvahu spoluzavinění poškozeného při vzniku dopravní nehody včetně jejího následku, tak je třeba dodat, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci, a to i podle §147 odst. 2 tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že k poškození zdraví u R. B. došlo v příčinné souvislosti se zaviněným nedbalostním jednáním dovolatele, který svým náhlým najetím z vedlejší silnice do křižovatky a současně do jízdního koridoru poškozeného navodil dopravní situaci, jež objektivně druhého účastníka silničního provozu výrazným způsobem nejen omezila ale i ohrozila v dosavadním způsobu jízdy a v podstatě mu ani při přiměřené reakci (zde snížení rychlosti decelerací motorem) neumožnila v jízdě bezpečně pokračovat. Aby poškozený zabránil vzájemnému střetu svého motocyklu s vozidlem dovolatele, nezbylo mu než přikročit k extrémně riskantnímu úhybnému manévru, při němž si vážně poranil levou dolní končetinu způsobem podrobně popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. S přihlédnutím k výše uvedeným specifickým okolnostem projednávaného případu soudy důvodně kvalifikovaly porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dovolatelem zároveň i jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Právní posouzení stíhaného skutku podle uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu by bylo vyloučeno pouze při zjištění podstatné míry spoluodpovědnosti poškozeného za vzniklý následek, například tím, že by se po hlavní silnici řítil rychlostí extrémně překračující nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku, čímž by dovolateli - i s ohledem na výhledové poměry v místě - významnou měrou ztížil realizaci jeho zákonné povinnosti „dát přednost v jízdě“ (k tomu srov. přiměřeně závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Takový prvek hazardu ovšem průjezd poškozeného křižovatkou, jestliže rychlostní limit v úseku překročil cca o 10-15 km/h., zjevně nevykazoval. Proto zmíněná námitka dovolatele, kterou lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, byla uplatněna nedůvodně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno zjevně neopodstatněně. Ve věci obviněného L. K. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace v převážné části nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve zbylé části je zjevně neopodstatněná. V důsledku toho pak nebylo možné ani konstatovat důvodné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak byla vyjádřena výše.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání obviněného, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu