ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1280.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1280/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného Ing. L. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 635/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 213/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 635/2010, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 20 T 213/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 20 T 213/2009, byl obviněný Ing. L. N. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
jako předseda představenstva Družstva domů v J., okres Ch., dne 2. 2. 2009 kolem 14.00 hodin nechal přivolaným zámečníkem otevřít vstupní dveře do bytu na adrese J., ul. P. P., obývaném poškozenou P. Š., která se v té době v bytě nenacházela, po otevření dveří do bytu neoprávněně vstoupil a provedl fotodokumentaci bytu, následně poškozené v užívání bytu bránil a klíč od nového zámku poškozené vydal až po výzvě Policie ČR OO Jirkov dne 10. 2. 2009.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §238 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 5 To 635/2010, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém toto usnesení napadl v celém rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona, a to s tím, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu.
Ke skutkovým okolnostem obviněný především uvedl, že nájemní vztah poškozené k bytu skončil dne 31. 5. 2007, dne 11. 12. 2008 byla upozorněna, že platnost její nájemní smlouvy již před více jak jedním rokem uplynula a jelikož u nájmu bytu nedochází k jeho prolongaci, poškozená dále byt užívala bez právního důvodu, tedy neoprávněně. Byla proto vyzvána, aby do 31. 12. 2008 byt vyklidila a předala, což poškozená stvrdila svým podpisem, danou výzvu podepsala bez jakýchkoliv námitek či připomínek, přičemž se před svědky zavázala předmětný byt k danému termínu vyklidit a předat. Jelikož po této výzvě poškozená nebyla v domě již nikým viděna, zatímco před výzvou do bytu pravidelně docházela, byl obviněný v dobré víře, že poškozená předmětnou bytovou jednotku již vyklidila a pouze opomněla odevzdat klíče od vchodových dveří bytu a vyklizený byt předat. Obviněný byl přesvědčen, že vstupuje do již vyklizeného bytu a nemohl tak naplnit subjektivní stránku trestného činu porušování domovní svobody, když v předmětné věci učinil všechna potřebná opatření, která na něm mohou být spravedlivě požadována, na jejichž základě nabyl dojmu, že poškozená se již odstěhovala.
Dovolatel dále namítl, že ustanovení §238 tr. zákona poskytuje ochranu pouze oprávněnému uživateli, jímž poškozená jednoznačně nebyla, neboť její nájemní vztah byl již ukončen a v bytové jednotce se tak nacházela neoprávněně. Za správný nepovažuje ten názor soudů obou stupňů, že jediným možným řešením bylo podání žaloby na vyklizení bytu. Za situace, kdy byl obviněný přesvědčen, že poškozená již delší dobu v bytě nepobývá a byt vyklidila, by se podání žaloby na vyklizení bytu jevilo jako neúčelné a žaloba by tedy byla jistě zamítnuta.
Dovolatel vytkl soudům obou stupňů rovněž nedostatečné posouzení míry nebezpečnosti činu pro společnost s ohledem na skutečnost, že do bytu vstupoval s přesvědčením, že byt je vyklizen a ihned poté, co zjistil, že se v bytě nacházejí věci poškozené, byt zajistil a klíč od nového zámku vydal poškozené neprodleně poté, co se poškozená k obviněnému dostavila, kdy však již při první žádosti o vydání klíčů k bytové jednotce přišla za doprovodu příslušníků Policie ČR.
Rovněž vznesl námitku proti postupu policejního orgánu, který se nevypořádal s předkládanými návrhy na doplnění vyšetřování vznesené obhájcem obviněného při závěrečném prostudování spisu, kdy policejní orgán nepostupoval v souladu s ustanovením §166 odst. 1 tr. řádu, dle kterého v případě, že policejní orgán nepovažuje navrhované doplnění za nutné, odmítne je, což se v daném případě nestalo a policejní orgán ani o přijetí či odmítnutí těchto návrhů přípisem ani ústně obhájce či obviněného nevyrozuměl.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, popřípadě také rozhodnutí soudu nalézacího, a aby ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného Ing. L. N. podala své písemné vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedla, že obsah podaného dovolání je sice v souladu s použitým zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, námitky dovolatele však nejsou opodstatněné. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný se v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů než jaké učinil nalézací i odvolací soud, přičemž oba soudy se s obhajobou obviněného podrobně a logicky vypořádaly a ze skutkových zjištění učinily správný právní závěr. V této souvislosti poukázala především na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Státní zástupkyně dále uvedla, že dle jí dostupných spisových materiálů nejsou skutková zjištění v extrémním rozporu s právním hodnocením jednání dovolatele.
Státní zástupkyně považuje dovolání obviněného za neopodstatněné a navrhla jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nezpochybnil samotná skutková zjištění soudu, namítal rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací jeho jednání. Znamená to, že dovolatel založil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud předesílá, že námitku dovolatele týkající se procesního postupu policejního orgánu při skončení vyšetřování, kdy nerozhodl o návrzích obviněného na doplnění dokazování, nelze považovat za dovolací námitku v rámci uplatněného odvolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a proto její opodstatněnost či neopodstatněnost nebyla v dovolacím řízení posuzována.
Z obsahu spisu je nesporné, že poškozené P. Š. skončil nájem bytu k datu 31. 5. 2007, tento nájem s ohledem na novelu občanského zákoníku z roku 2006 obnoven nebyl a poškozenou k nájmu bytu neopravňoval žádný jiný právní titul. Není proto pochyb o tom, že byt po uvedeném datu užívala bez právního důvodu. Toho si poškozená byla nepochybně vědoma, pokud dopisem ze dne 27. 10. 2008 žádala o tzv. znovuobnovení nájemní smlouvy a také o členství v bytovém družstvu. Stejně tak si byla vědoma toho, že na oba návrhy bytové družstvo nepřistoupilo, přičemž vzala na vědomí a podepsala dne 11. 12. 2008 listinu o tom, že jí nájemní smlouva není prodloužena, žádost o členství v družstvu byla zamítnuta. Podepsala také závazek k datu 31. 12. 2008 vyklidit neoprávněně užívaný byt a předat jej bytovému družstvu. Byť však poškozená neměla postavení „oprávněného uživatele“, vstup do jejího bytu bez jejího souhlasu by byl umožněn jen za existence podmínek uvedených v §6 občanského zákoníku (bezprostřední hrozba zásahu do práv jiných osob), kterážto situace aktuálně nenastala a pro takovýto závěr nesvědčily ani provedené důkazy. Pokud představenstvo bytového družstva hodlalo řešit protiprávní stav, který nastal v souvislosti s dalším užíváním bytu poškozenou Š., a hodlalo ji také přimět jako povinnou k určité konkrétní činnosti - vyklidit předmětný byt a předat jej družstvu, - pak jediným právně relevantním způsobem k nastolení tohoto stavu bylo podání žaloby na vyklizení bytu v intencích ustanovení §340 odst. 1 o.s.ř., neboť jiný právní nástroj procesní předpis nezná a svépomoc je nepřípustná. Dovolací námitka obviněného, že popsaný způsob se mu jeví jako neúčelný, je založena na jeho osobním přesvědčení, které se však zcela míjí s platnou právní úpravou problematiky uspokojení práv na nepeněžité plnění.
U trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zákona vyžaduje zákon úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) – chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) – věděl, že svým jednáním může takovéto porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Soud prvního stupně dovodil, že obviněný jednal jak v nepřímém úmyslu, tak posléze v přímém úmyslu. Své úvahy o tomto způsobu zavinění zdůvodnil tak, že „poškozená sice přislíbila byt vyklidit a v bytě se přes dva měsíce nezdržovala, ale tyto skutečnosti nemohou vést k oprávněnému závěru, že poškozená již byt vyklidila. Členové družstva sepsali prohlášení o tom, že se poškozená v bytě nezdržuje, až dva dny poté, co obviněný vnikl do jejího bytu. Svědkyně B. uvedla, že se poškozená po celé roky, co v bytě bydlela, v místě moc nezdržovala. Obviněný tak již před vstupem do bytu poškozené musel vědět, že je velmi reálné, že se poškozená z bytu nevystěhovala a vstupem do jejího bytu tak poruší její domovní svobodu, přičemž pro případ, že tato situace nastane, byl s tím srozuměn . Když pak došlo k otevření bytu, obviněný do něj vstoupil a zjistil, že se poškozená nevystěhovala, přesto v něm několik minut setrval po dobu pořizování fotografií, není pochyb o tom, že v daném okamžiku již domovní svobodu poškozené porušit chtěl . Soud proto dospěl k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla naplněna.“
Z užitých formulací v odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně rozdělil zavinění obviněného do dvou fází – než nechal odvrtat zámek dveří bytu poškozené jednal v nepřímém úmyslu, po vstupu do bytu poškozené jednal v úmyslu přímém. Takto koncipované zavinění však neodpovídá zákonným požadavkům vztahujícím se k pochybnosti nevzbuzujícímu určení subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody, jímž byl obviněný uznán vinným. Neodpovídá ani právní větě, která je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvedena. Obviněný nebyl uznán vinným tím, že v bytě jiného neoprávněně setrval, byť ustanovení §238 odst. 1 tr. zákona toto jednání jako druhou z možných variant protiprávního jednání připouští, ale že do bytu jiného neoprávněně vnikl. Zavinění je proto nutno hodnotit ve vztahu k „vniknutí“, jímž je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do bytu, jímž se zasahuje do něčí osobní svobody. Okolnost, že po otevření dveří a vejití dovnitř se obviněný fakticky ocitnul v předsíni bytu poškozené, je tudíž důsledkem jeho předchozího zaviněného jednání (podle soudu I. stupně spáchaného v úmyslu nepřímém), nikoli samostatným dalším skutkem s jinou formou zavinění v úmyslu přímém. Je proto odůvodněn závěr, že se soud prvního stupně s otázkou zavinění vyrovnal způsobem, který budí pochybnosti o správnosti učiněných závěrů ve vztahu k zavinění, coby základního znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Těmito nejasnostmi se odvolací soud nezabýval, naopak argumentaci soudu prvního stupně v tomto ohledu pokládal za správnou a přesvědčivou.
Obviněný se od počátku trestního řízení hájí tím, že písemné ujednání mezi bytovým družstvem a poškozenou se stanovením závazného termínu vystěhování poškozené z bytu do 31. 12. 2008 učinil vážně a zodpovědně a stejný přístup předpokládal i u protistrany, vycházeje tak ze zásady pacta sunt servanda. Pokud pak hodlal byt pro družstvo zpřístupnit, jednal v dobré víře, že podmínky písemného ujednání byly poškozenou splněny až na to, že řádně byt nepředala a neodevzdala bytovému družstvu klíče. Soudy obou stupňů tuto část obhajoby o dobré víře obviněného nikterak nehodnotily a naopak vycházely v odůvodněních svých rozhodnutí z nezpochybňovaného a podle nich zřejmě i nezpochybnitelného předpokladu, že obviněný nesplnění závazku poškozenou musel jednoznačně presumovat. V této souvislosti se však naskýtá otázka do jaké míry se lehkovážné a nezodpovědné jednání poškozené, která se necítila být vázána ani skončením nájemní smlouvy dne 31. 5. 2007, ani ujednáním, že bez právního důvodu dlouhodobě užívaný byt vyklidí a předá družstvu dne 31. 12. 2008, deklinovalo další jednání obviněného a jak je v této souvislosti nutno hodnotit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
K uplatněné námitce dovolatele týkající se posouzení materiálního znaku trestného činu, tedy zda v jeho případě tento čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, Nejvyšší soud uzavírá: Již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Korektivem výše uvedeného zákonného předpokladu §3 odst. 1 tr. zákona je ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona, podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Citované ustanovení je nutno aplikovat v případě, kdy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaků určité skutkové podstaty nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. V posuzovaném případě se soud prvního stupně konkrétním hodnocením stupně nebezpečnosti činu pro společnost nezabýval vůbec, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku. Rovněž odvolací soud se omezil na konstatování, že všechny formální znaky trestného činu porušování domovní svobody byly naplněny, aniž se však zabýval, hodnotil a odůvodnil materiální podmínku - konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost, takže z rozhodnutí soudů obou stupňů nelze zjistit jaké důvody je vedly k závěru, že zjištěný stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost byl vyšší než nepatrný.
Popsaná pochybení soudů obou stupňů naplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Právní posouzení skutku spočívá v řešení otázky, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné části trestního zákona (stanovení materiální podmínky trestného činu, existence konkrétní formy zavinění). Na základě uvedených zjištění Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal dovolání obviněného důvodným a napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku zrušení usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. řádu). Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu v Chomutově, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl ( §265 l odst. 1 tr. řádu).
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil.
Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. října 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á