ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.2.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 2/2017-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2017 o dovolání obviněného Ing. Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 8 To 153/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 236/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 3 T 236/2013 byl obviněný Ing. Z. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že :
dne 29. 4. 2013 v době kolem 14.10 hod. v P., na Ž. n., v prostorách advokátní kanceláře JUDr. J. A., z důvodu pomsty tomuto advokátovi za předchozí výpověď plné moci k obhajobě advokátem JUDr. A. v jiné trestní věci vedené před Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 3 T 43/2013 dne 22. 4. 2013 a nespokojenosti s poskytováním právní pomoci tímto advokátem, bezprostředně poté, co M. Š., otevřela vstupní dveře do advokátní kanceláře, ji nastříkal po dobu 25 sekund pepřový sprej do obličeje a snažil se vniknout do vnitřních prostor kanceláře, což se mu však pro aktivní fyzický odpor umocněný hlasitým voláním o pomoc jmenované nepodařilo, takže z místa činu po cca 45 sekundách utekl, uvedeným jednáním pak poškozené způsobil poleptání rohovek obou očí a spojivkového vaku, tedy zranění, které si vyžádalo opakované ošetření a následnou rekonvalescenci spojenou s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14ti dnů, které se postupně snižovalo až do 23. 5. 2013, kdy byla poškozená již téměř bez subjektivních obtíži.
Za tento přečin a za sbíhající přečin padělání a pozmění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným v bodech 2) a 3) výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2015, č. j. 3 T 245/2013-396, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, č. j. 8 To 264/2015-442, byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazením do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o úhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 4. 2015, č. j. 3 T 245/2013-396, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2015, č. j. 8 To 264/2015-442, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, náhradu škody v částce 3.825 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 3 T 236/2013 podal obviněný včas odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 8 To 153/2016 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 8 To 153/2016 podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by byla naplněna skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, když v řízení nebylo potvrzeno, že by jeho jednáním byla poškozené způsobena taková újma na zdraví, kterou by bylo možno podřadit pod §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že poškozená po napadení docházela do práce, takže její poškození zdraví nemohlo být tak závažné. Uvádí, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů se snažil o prošetření míry poškození zdraví poškozené, avšak soudy další doplnění dokazování již nepřipustily. Postupem soudů tedy došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu věci v rozsahu požadovaném podle §2 odst. 5 tr. ř., takže nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Výpověď poškozené je nevěrohodná, neboť doba útoku trvala kratší dobu než vypověděla poškozená. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Horeckého, kdy neakceptoval jeho návrh na doplnění znaleckého posudku event. vypracování revizního znaleckého posudku. Postup soudů považuje za nesprávný, neboť podle jeho přesvědčení znalec neměl dostatek podkladu pro objektivní vypracování znaleckého posudku, když neměl k dispozici fotodokumentaci. Soudy také odmítly doplnit dokazování o vyžádání zpráv od zdravotní pojišťovny jaké léky si poškozená vyzvedla k zajištění své léčby. Obviněný zdůrazňuje, že intenzita a délka působení spreje nebyla řádně zjištěna. Podle jeho informací při stříknutí spreje do očí dochází k okamžitému uzavření očí a dočasnému oslepnutí, kdy obtíže spojené s dýcháním a mluvením trvají asi 30-45 minut a celkový účinek spreje začne opadávat a vymizí do několika hodin poté. Současně obviněný rozvádí z jakých důvodů šel do kanceláře JUDr. A. a že neměl v úmyslu poškozené ublížit na zdraví. Vyjadřuje přesvědčení, že výpověď svědka JUDr. A. je nevěrohodná a znalecký posudek je neobjektivní. Má za to, že by jeho jednání bylo možno považovat toliko za přestupek.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 8 To 153/2016 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 3 T 236/2013 zrušil a sám rozhodl, že se obžaloby zprošťuje, popř. aby věc vrátil soudu druhého nebo prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a zvážil, zda by věc neměla být přidělena jinému soudu, státnímu zástupci, popř. alespoň jinému senátu na podkladě §265l odst. 3 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 5. 1. 2017 uvedl, že námitky brojící proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a proti způsobu hodnocení důkazů nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Námitky týkající se absence znaků ublížení na zdraví a že jednání je pouhým přestupkem podle státního zástupce lze s jistými výhradami podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť převážná část zvolené argumentace je založena na zpochybňování skutkových zjištění soudu nižších stupňů a na vlastním hodnocení provedených důkazů. Skutková věta vykazuje všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný vůči poškozené použil pepřový sprej, který jí nastříkal do očí, čímž ji citelně omezil v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 14 dnů. Obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jednání také nelze kvalifikovat jako přestupek, když vykazuje všechny znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky nimž by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodných deliktů. V dané věci se podle státního zástupce nemůže jednat ani o případ tzv. opomenutých důkazů, když soudy řádně neprovedení všech požadovaných důkazů odůvodnily. Současně poukazuje na skutečnost, že v podstatě totožné námitky uplatnil obviněný v rámci řízení před soudem prvního a druhého stupně, přičemž odkazuje na rozhodnutí 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakovaní námitek, se kterými se soudy řádně a náležitě vypořádaly, zpravidla znamená, že se jedná o dovolání nedůvodné. V dané věci neexistuje ani extrémní rozpor.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby Nejvyšší soud rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by jeho jednáním byla poškozené způsobena taková újma na zdraví, kterou by bylo možno podřadit pod §146 odst. 1 tr. zákoníku a že nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále namítá neprovedení všech požadovaných důkazů, vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, kdy zdůrazňuje, že neměl v úmyslu poškozené ublížit na zdraví a že jeho jednání naplňuje znaky toliko přestupku.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně otázky způsobení újmy na zdraví, k úmyslu způsobit poškozené újmu na zdraví a posouzení jeho jednání jako přestupku, byť převážná část uplatněné argumentace směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů.
Ohledně další argumentace lze uvést následující. Zbývající část námitek obviněného v podstatě směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť obviněný toliko vyjadřuje nesouhlas s těmito skutkovými zjištěními. Obviněný především vyslovuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, přičemž dovozuje, že soudy pochybily, pokud vycházely ze závěru tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce u hlavního líčení, neboť podle jeho názoru znalec neměl k dispozici veškeré potřebné podklady, zejména fotodokumentaci zranění poškozené. Dále konstatuje své přesvědčení, že poškozenou nelze považovat za věrohodnou, neboť její časové údaje o průběhu incidentu byly vyvráceny dalšími důkazy, stejně tak vyjadřuje pochybnosti o věrohodnosti svědka JUDr. A. a současně zdůrazňuje, že při stříknutí pepřového spreje do oka má zasažená osoba obtíže 30 až 45 minut.
Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, vše ve vyústěním v závěru, že v dané věci nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, byť tento extrémní rozpor není v podaném dovolání namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Lze mít za to, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3-13 rozhodnutí). Uvedený soud bere v úvahu všechny provedené důkazy, přihlíží k obhajobě obviněného, který v podstatě u hlavního líčení připustil, že proti poškozené použil pepřový sprej, kdy toliko zpochybňuje intenzitu jeho použití a rozsah zdravotního postižení poškozené. Soud prvního stupně svůj závěr o vině nestaví toliko na výpovědí poškozené, ale bere v úvahu i další provedené důkazy, zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, když znalce k jeho závěrům vyjádřeným ve znaleckém posudku velmi podrobně vyslechnul v rámci hlavního líčení. Současně přihlíží i k výpovědi svědkyně J. P., která jednak vypověděla, že poškozené přiběhla na pomoc, když tato volala o pomoc, jednak se velmi podrobně vyjádřila k zdravotnímu stavu poškozené bezprostředně po útoku. Z její výpovědi je zřejmé, že v důsledku použití pepřového spreje nemohla ona sama po dobu 2,5 hodiny provozovat své kadeřnictví, což nepochybně svědčí o intenzitě použití pepřového spreje. Soud i objektivizoval dobu použití pepřového spreje proti poškozené, když jako důkaz promítl videozáznam z bezpečnostní kamery, přičemž hodnotí tento objektivně zjištěný údaj z pohledu výpovědi poškozené. Soud druhého stupně se následně s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil (viz str. 2-3 jeho rozhodnutí), dospěl k závěru, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy a zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnost, tak jak to ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V dané věci je třeba uvést, že obviněný v rámci řízení před soudem prvního a druhého stupně v podstatě uváděl stejné námitky jako v rámci dovolání, kdy s těmito námitkami se podle Nejvyššího soudu tyto soudy řádně a náležitě vypořádaly. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]).
Nad rámce shora uvedeného ve vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, které obviněný zpochybňuje, je třeba konstatovat následující. Obviněný ve vztahu k této námitce opětovně zpochybňuje hodnocení důkazů, konkrétně předmětného znaleckého posudku. Takto uplatněná námitka není způsobila naplnit zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Přesto je možno z pohledu použité argumentace uvést, že ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví odvětví oftalmologie již v rámci přípravného řízení. Soud prvního stupně původně tento znalecký posudek za souhlasu stran přečetl u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. (viz č. l. 232) a následně po změně senátu znalce osobně slyšel v rámci hlavního líčení konaného dne 9. 2. 2016. Tento setrval na svých závěrech, přičemž i logicky vysvětlil z jakých důvodů nepotřeboval poškozenou osobně vyšetřit, když v době vypracování znaleckého posudku byla zranění již zcela zhojená, přičemž potvrdil, že měl k dispozici celou zdravotnickou dokumentaci, tato byla dostatečná. Znalec potvrdil, že byly zjištěny objektivní příznaky zranění očí poškozené, tzv. defekty, takže jeho závěry nebyly založeny na subjektivních potížích poškozené, ale na objektivně zjištěných skutečnostech (viz č. l. 397). Z jeho vyjádření je také nepochybné, že muselo dojít k opakovaným zásahům očí poškozené pepřovým sprejem, což je v souladu s její výpovědí. Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat i na obsah znaleckého posudku, ze kterého je nepochybné, že znalec měl při vypracování znaleckého posudku k dispozici zdravotnickou dokumentaci poškozené (viz č. l. 135-143). V dané souvislosti je třeba také zdůraznit, že poškozená byla ošetřena bezprostředně po napadení obviněným téhož dne v 14.55 hod., přičemž již při tomto prvotním ošetření byly zjištěny na rohovkách defekty (viz č. l. 22), tedy bylo zjištěno objektivní zranění očí poškozené. Navíc i svědkyně J. P., která viděla poškozenou bezprostředně po incidentu, hovoří o tom, že tato byla celá červená, neviděla. Je také třeba zdůraznit, že samotný nesouhlas se závěry znaleckého posudku nemůže vést k závěru o vadnosti či neúplnosti znaleckého posudku, pokud není tento nesouhlas podložen nějakými objektivně prokázanými skutečnostmi, které závěry znaleckého posudku zpochybňují (např. jiný znalecký posudek).
Ohledně námitky obviněného, která se vztahuje ke skutečnosti, že poškozená tvrdila, že útok podle ní trval 3 minuty, přičemž ze záznamu videokamery je zřejmé, že bezprostřední útok trval asi 25 sekund, je třeba uvést, že soud prvního stupně se touto nepřesností ve výpovědi poškozené zabýval a hodnotí jí, tedy nepomíjí ji (viz č. l. 8 rozsudku). V tomto směru je třeba konstatovat, že míra postižení očí poškozené byla objektivizována, když u poškozené bezprostředně po útoku byly zjištěny defekty na rohovce. Pokud ještě obviněný namítá nevěrohodnost výpovědi svědka JUDr. A., je možno připustit, že vztahy mezi obviněným a tímto svědkem jsou jistým způsobem narušeny. Tato skutečnost není pro posouzení věci podstatná, když výpověď tohoto svědka je v podstatě okrajová, tento při vlastním incidentu nebyl přítomen. Navíc je třeba zdůraznit, že tato argumentace opětovně směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
Pokud obviněný dále v podaném dovolání namítá, že nebyl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle §2 odst. 5 tr. ř. je třeba zdůraznit, že se jedná o námitku procesní povahy, když rozsah dokazování upravují procesní předpisy. Ohledně požadovaného rozsahu dokazování v trestním řízení lze uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. V souvislosti s rozsahem dokazování je třeba vycházet z účelu dokazování v trestním řízení. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud vždy rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané souvislosti pak obviněný namítá, že soudy neprovedly všechny jím požadované důkazy (např. revizní znalecký posudek, vyžádání si zprávy zdravotní pojišťovny o lécích, které pojišťovna za léčbu poškozené uhradila). Jak již bylo naznačeno shora, rozsah dokazování je upraven procesními předpisy. Byť obviněný výslovně v podaném dovolání nehovoří o tzv. opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné k této problematice uvést následující. K problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že část důkazů nemá relevantní souvislosti s předmětem řízení (např. předložení pracovní smlouvy mezi poškozenou a svědkem JUDr. A.), popř. nedisponují vypovídací hodnotou (např. zpráva zdravotní pojišťovny o čerpání léku), popř. se jedná o nadbytečné důkazy (např. revizní znalecký posudek, znalecký posudek na poškození dýchacích cest poškozené apod.).
Je tedy nepochybné, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s tím, z jakých důvodů nepovažuje navrhované důkazy za potřebné provést, přičemž své úvahy velmi podrobně odůvodnil (viz č. l. 11 rozsudku). Soud druhého stupně se s rozsahem dokazování plně ztotožnil. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů dostály své povinnosti a odůvodnily, proč nepovažují za potřebné dokazování doplňovat o další požadované důkazy. Proto lze mít za to, že z pohledu judikatury Ústavního soudu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. V dané souvislosti je třeba uvést, že podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. 219/03, „ Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst. 2 tr. ř.“ Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného týkající se způsobení poškozené újmy na zdraví. Obviněný totiž v podstatě namítá, že u poškozené nedošlo k ublížení na zdraví, což je znak skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Takto zvolenou argumentací obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku. V dané souvislosti je ovšem třeba podotknout, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit tu část argumentace obviněného, která spočívá v nesouhlasu ze způsobem hodnocení provedených důkazů (např. závěry znaleckého posudku).
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví. Uvedený přečin je úmyslným trestným činem, u něhož postačuje nepřímý úmysl.
Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.
Za ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déletrvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami čivstva, nechutí k jídlu, déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak co do množství, tak co do intenzity, přibylo. Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu „ublížení na zdraví“, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Pro posouzení uvedeného pojmu ublížení na zdraví mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 6/1967-II. Sb. rozh. tr.).
V praxi nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 (srov. R 2/1966). Soudní praxe při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že omezení v obvyklém způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1316 s).
V dané věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v případě poškozené došlo k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování. Z provedeného dokazování, zejména lékařských zpráv, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví oftomologie vyplývá, že u poškozené v důsledku použití pepřového spreje došlo k tomu, že tato měla poleptané rohovky obou očí, a spojivkový vak, kdy toto zranění poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života po dobu 14 dní. Vlastní omezení v obvyklém způsobu života spočívalo v tom, že poškozená měla objektivně zhoršené vidění, oči jí výrazněji slzely, trpěla světloplachostí a měla poměrně velké bolesti související s odloučením poškozených buněk od rohovky. Poškozená musela nosit brýle, viděla rozmazaně, nebyla schopna práce na počítači, číst, dívat se na televizi apod. Poškozená po tuto dobu nemohla vykonávat své obvyklé činnosti, nemohla pracovat, trpěla trvajícími bolestmi očí. Současně si její zranění vyžádalo opakované lékařské ošetření. Soudy při stanovení doby omezení v obvyklém způsobu tedy vycházely z doby, po kterou obvykle trvá omezení v obvyklém způsobu života u tohoto typu zranění, nevycházely z doby, po kterou se poškozená fakticky léčila a která byla výrazně delší.
Tyto závěry vyplývají z provedených důkazů, zejména závěru znaleckého posudku, vyjádření znalce u hlavního líčení, lékařských zpráv, ale i výpovědi poškozené. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že poškozená nebyla v pracovní neschopnosti, je třeba k této námitce uvést následující. Ublížení na zdraví zpravidla ovlivňuje pracovní schopnost poškozené osoby v tom směru, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu. Pracovní neschopnost však sama o sobě nemusí vždy správně vyjadřovat povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (např. i drobné zranění může mít za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života vzhledem k pracovnímu zařazení). V některých případech ublížení na zdraví pak nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (viz R 21/1984 a R 6/1967-II). Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví , není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“ , jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1316 s).
V dané věci z vyjádření znalce vyplývá, že omezení v obvyklém způsobu života trvalo 14 dní, přičemž z lékařské zprávy (viz č. l. 27) se podává, že pracovní neschopnost nebyla vystavena z důvodu finančních a toho, že poškozená je samoživitelka. Skutečnost, že poškozená v tomto období místo pracovní neschopnosti čerpala dovolenou, se nakonec podává i z její výpovědi, kdy uvedla, že odmítla pracovní neschopnost a čerpala dovolenou. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že s takovým jednáním poškozených, kteří si nenechají vystavit pracovní neschopnost a čerpají dovolenou se soudy ve své praxi setkávají, kdy je k tomu vedou zpravidla finanční důvody. Navíc je třeba poukázat na rozhodnutí publikované pod R 21/1984, podle něhož okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku.
Vzhledem k těmto závěrům má Nejvyšší soud za to, že jednáním obviněného byla poškozené způsobena újma na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. Proto shledal podanou námitku obviněného sice důvodnou, ale zjevně neopodstatněnou.
S jistou dávkou tolerance pak uplatněný dovolací důvod naplňuje argumentace obviněného, že neměl v úmyslu poškozené způsobit újmu na zdraví, byť obviněný v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Obviněný v podstatě zpochybňuje zavinění, když výslovně uvádí, že neměl v úmyslu poškozené ublížit na zdraví. Přestože, jak bylo naznačeno, obviněný neuvádí žádnou právně relevantní argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16).
Jak již bylo shora uvedeno u přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se z hlediska zavinění vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V souvislosti s posuzováním subjektivní stránky, tedy zavinění, je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění, musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Při posuzování subjektivní stránky nelze vycházet toliko z výpovědi obviněného, ale je třeba hodnotit všechny provedené důkazy v jejich vzájemném kontextu. V předmětné věci se soud prvního stupně otázkou zavinění ve svém rozhodnutí zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz č. l. 13 rozsudku). V tomto směru poukazoval na způsob útoku a směřování útoků. Soud druhého stupně se závěry soudu prvního stupně ohledně zavinění zcela ztotožnil (viz č. l. 3 rozhodnutí). Proto lze mít za to, že soudy nižších stupňů otázce zavinění věnovaly náležitou pozornost, tuto nepominuly. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že při posuzování úmyslu obviněného způsobit poškozené újmu na zdraví je třeba vzít v úvahu skutečnost, že obviněný pepřovým sprejem, který je, jak je všeobecně známo velmi účinný jako obranný prostředek, který má útočníka zpacifikovat, zaútočil z bezprostřední blízkosti vůči poškozené, útok vedl na oči, což je velmi zranitelný orgán, a to opakovaně. Samotný obviněný pak připustil, že sprej mohl použít 5x. V dané souvislosti je také nezbytné uvést, že obviněný v útoku pokračoval, přestože si musel být vědom toho, že neútočí na svědka JUDr. A., což bylo podle vyjádření obviněného jeho původním úmyslem, ale na poškozenou. Vzhledem k způsobu a intenzitě útoku si musel být obviněný vědom, že poškozené tímto způsobem nepochybně způsobí újmu na zdraví, což se i stalo. Proto i v tomto směru shledal Nejvyšší soud uplatněnou námitku zcela neopodstatněnou.
Ohledně námitky obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek, nikoliv trestný čin, lze připustit, že se jedná o dovolací argumentaci, kterou lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž namítá, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu, nýbrž přestupku, byť neuvádí jakého. Tento názor obviněného je třeba odmítnout. Zjištěná porucha na zdraví poškozené, kterou ji přivodil svým úmyslným jednáním obviněný, vykazuje nepochybně zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsah a charakter zranění, které poškozená v souvislosti s útokem obviněného utrpěla a skutečnost, že omezení v obvyklém způsobu života trvalo nejméně 14 dní, svědčí pro závěr, že se již prokazatelně jednalo o ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová