ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.459.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 459/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2011 dovolání obviněného O. J. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 13 To 396/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 48/2010, takto:
Dovolání obviněného O. J. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. 5. 2010, sp. zn. 1 T 48/2010, byl obviněný O. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že
dne 2. května 2009 kolem 17.00 hodiny jako řidič osobního automobilu Renault Laguna 1,8, z majetku firmy J. H. – A. K. H. se sídlem P. – V., P. P. při jízdě po silnici I.třídy č. 34 ve směru od obce K. na obec F., okres Ch., nerespektoval v dostatečné vzdálenosti před křižovatkou se silnicí III.třídy č. 3545 umístěné zákazové dopravní značky B-20a, postupně omezující maximální rychlost jízdy na 80 km/h a 60 km/h, v rozporu s ustanovením §18 odst. 1, 3, 6 zákona č. 361/2000 Sb.,v rychlosti převyšující hodnotu 80 km/h vjel do prostoru předmětné křižovatky, kde v důsledku toho nestačil bezpečně reagovat na osobní automobil Ford Escort 1,6, jehož řidič a majitel J. S., bytem P. K. přijíždějící z pravé strany z pohledu O. J. od Č. odbočoval na křižovatce vlevo na obec K., přičemž při následném střetnutí obou vozidel, k němuž došlo v důsledku úhybného manévru obviněného v levé polovině silnice I/34 – v km 164,974 – došlo nejen k větší hmotné škodě na obou vozidlech, ale též ke zranění J. S., jenž utrpěl zhmoždění krku, ramene vlevo, hrudníku a břicha, vyžadující si nutnou jeho hospitalizaci do 4. 5. 2009, a dále minimálně po dobu tří týdnů podstatnější omezení v běžném způsobu života, spočívající v pomoci druhé osoby při oblékání a osobní hygieně.
Podle §223 tr. zákona byl obviněný O. J. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. S., bytem P. K., na náhradě škody částku 8.330,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem P., R., na náhradě škody částku 29.621,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. H., podnikající pod obchodní firmou J. H. – A. K. H., se sídlem P., V., P. P., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Včas podaná odvolání obviněného O. J. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 13 To 396/2010, podle §256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný O. J. ve lhůtě stanovené podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 13 To 396/2010, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho překročení rychlosti jízdy o max. 20 km/h při jízdě mimo obec po hlavní komunikaci nebylo primární příčinou střetu s vozidlem vjíždějícím na hlavní komunikaci z vedlejší komunikace. Dovolatel má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když výrok o vině je v rozporu se skutečností. V této souvislosti dovolatel uvedl své vlastní hodnocení skutkových okolností, částečně s odkazem na vyjádření znalce u hlavního líčení. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním účastníků dopravní nehody a způsobeným následkem dovolatel uvedl, že poškozený se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a především nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“. Odkázal v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je vždy primární nedání přednosti v jízdě řidičem přijíždějícím po vedlejší silnici, a teprve až druhotně, je-li náležitě zjištěno i porušení zákonem kladených povinností u řidiče jedoucího po hlavní silnici, lze usuzovat na jeho spoluzavinění.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal rozpor mezi výrokem o vině a skutečností, avšak s primárním vlastním hodnocením důkazů a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu, což pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Pokud však zpochybnil právní závěry soudu ve vztahu k příčinné souvislosti mezi chováním účastníků dopravní nehody a jejím následkem a taktéž závěry o jeho zavinění, pak tyto námitky odůvodňují aplikaci tohoto dovolacího důvodu, neboť jsou založeny na hmotně právních důvodech.
Nejvyšší soud především konstatuje, že v posuzovaném případě nejde o extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. V procesu dokazování se neomezil pouze na hodnocení svědecké výpovědi poškozeného J. S., ale především vycházel z odborných závěrů znaleckého posudku z oboru doprava, městská a silniční, posuzování příčin dopravních nehod, který vypracoval znalec Ing. Zdeněk Mrázek, PhD., jakož i z protokolů o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace dopravní nehody, jimiž byl rovněž proveden důkaz.
Protokol o nehodě v silničním provozu potvrzuje, že obviněný měl ve svém směru jízdy zhoršeny rozhledové poměry v důsledku profilu komunikace. Na této silnici jsou před horizontem stoupání z tohoto důvodu umístěny dopravní značky, omezující zprvu rychlost na 80 km/hod., posléze na 60 km/hod. Toto dopravní omezení obviněný nerespektoval, když podle znalce v tomto úseku projížděl rychlostí pohybující se mezi 81 – 85 km/hod., přičemž okresní soud vycházel v závěru, že obviněný přijížděl rychlostí překračující 80 km/hod., což je pro obviněného nejpříznivější varianta. Ze závěrů znaleckého posudku, jakož i z osobního výslechu znalce vyplynulo, že dohledná vzdálenost v daném místě činila 60 m. Z technického hlediska je přednost v jízdě zachována pouze tehdy, když motorové vozidlo, které jede po hlavní komunikací s předností v jízdě, se pohybuje maximálně povolenou rychlostí pro daný úsek, tj. 60 km/hod. Z toho vyplývá, že poškozený jako řidič odbočující z vedlejší na hlavní komunikaci, může dát přednost pouze vozidlům nacházejícím se v dohledné vzdálenosti a jedoucím rychlostí do 60 km/hod. Dodržení této rychlosti je totiž zárukou, že je řidič na vedlejší komunikaci uvidí, a zatímco při rychlosti 80 km/hod. a více tak tomu není.
Poškozený J. S. přijížděl ke křižovatce s hlavní silnicí po komunikaci nižšího řádu, a jeho povinnost dát přednost v jízdě byla zesílena dopravní značkou P4 „Dej přednost v jízdě“. Začal odbočovat v době, kdy měl náležitý výhled na hlavní silnici a situaci v křižovatce a ujistil se, že se v dohledné vzdálenosti nenacházelo žádné vozidlo. Jeho jednání splňovalo požadavky ohleduplnosti a ukázněnosti, jakož i potřebné míry zdrženlivosti. Příčinou střetu vozidel tak nebylo nedání přednosti v jízdě poškozeným vozidlu obviněného, který jel po hlavní silnici. Nelze totiž požadovat dání přednosti vozidlu, které řidič nevidí. V konkrétních výhledových podmínkách a ještě při obviněným namítaném akcentování závěru, že překročení povolené rychlosti řidičem, který jede po hlavní silnici, má pouze omezený význam, by ve svých důsledcích znamenalo, že řidič vyjíždějící z vedlejší na hlavní by odbočení vlevo prakticky nikdy provést nemohl. V daném případě tudíž výrazné překročení povolené rychlosti vozidla obviněného bylo jedinou a zásadní příčinou dopravní nehody. Na tom nemění nic ani obviněným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které řeší podstatně jinou dopravní situaci s kumulací porušení povinností plynoucích ze zákona o silničním provozu jak na straně obviněného, tak poškozeného, v jiných výhledových podmínkách, na zcela jiném typu komunikace, nadto při nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Není tedy pochybností o existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vyplývající z nerespektování zákazové značky (protiprávního zaviněného jednání) a vznikem škodlivého následku, poruchy na zdraví, která poškozenému vznikla. Pokud jde o zavinění obviněného je nutno poukázat na ustanovení §5 písm. a) tr. zákona – trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí.
V tomto smyslu je nutno hodnotit jako nepřípadný i dovolatelův odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 639/2008, a 4 Tdo 121/2009, neboť i tato rozhodnutí řešila po skutkové stránce odlišné případy. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatel jistě nepřehlédl právní názor obsažený v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 639/2008: po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své jednání a není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků provozu dodržování stanovených pravidel.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nelze spatřovat ani v procesním postupu a právních závěrech odvolacího soudu, který v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil. Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, a v tomto směru způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného nepřiznal právní relevanci.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zjevně neopodstatněné. V projednávaném případě z důvodů výše rozvedených podané dovolání podle citovaného zákonného ustanovení odmítnul, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. dubna 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á