ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.556.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 556/2018- 37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2018 o dovolání obviněného R. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To 96/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, byl obviněný R. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) rozsudku. Dále byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) rozsudku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
1) od ledna roku 2015 do října roku 2015 v místě jejich společného bydliště v koupelně v bytě v ulici J. v P., P. kraj, opakovaně, s četností až dvakrát za měsíc, požadoval po své dceři nezl. pošk. XXXXX *), aby mu prováděla felaci jeho pohlavního údu, za což jí nabízel částky 50 Kč až 75 kč, přičemž nezletilá ze strachu, aby v případě, že mu nevyhoví, nepožadoval to samé po její mladší sestře, vyhověla, felaci prováděla a následně od něj nejméně ve čtyřech přebrala nabízené finanční částky,
přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného se u poškozené v lednu 2017 začala rozvíjet posttraumatická stresová porucha přetrvávající dosud a projevující se mj. depresivní symptomatikou pod zdánlivě klidným povrchem s úsměvem, s nedostatkem prožitku radosti, energie, se zvýšenou únavou, sníženým zájmem o věci, které ji dříve bavily, nestabilní emotivitou, restrikcí vrstevnických kontaktů, sníženou chutí k jídlu, sníženým soustředěním ve škole, dysfunkčním depresivním schématem a poruchami spánku, která si vyžádala akutní pedopsychiatrickou intervenci s nasazením psychotropních farmak,
2) od října 2015 do 15.01.2017 v místě jejich společného bydliště v dětském pokoji a v ložnici v bytě v ulici J. v P., P. kraj, nejméně v deseti případech vykonal soulož se svojí dcerou nezl. pošk. XXXXX *), a to dílem zneužívaje stavu psychické disocializace, projevující se obdobně jako hluboký spánek, díky němuž jeho jednání nevnímala a tudíž nebyla schopna jakéhokoliv vlastního úsudku a jakkoli ovlivnit jeho jednání, dílem přesto, že ho opakovaně nezletilá žádala, aby své jednání neopakoval, a nejméně v jednom případě, kdy se nezletilá nacházela v bdělém stavu, přesto, že se fyzicky bránila snahou přikrýt se dekou, uhýbat a odstrčit ho, na což obviněný reagoval zneužitím své fyzické převahy, položením nezletilé na bok, uchopením jejích rukou v oblasti zápěstí a následným vykonáním soulože,
přičemž následkem výše popsaného jednání obviněného se u poškozené v lednu 2017 začala rozvíjet posttraumatická stresová porucha přetrvávající dosud a projevující se mj. depresivní symptomatikou pod zdánlivě klidným povrchem s úsměvem, s nedostatkem prožitku radosti, energie, se zvýšenou únavou, sníženým zájmem o věci, které ji dříve bavily, nestabilní emotivitou, restrikcí vrstevnických kontaktů, sníženou chutí k jídlu, sníženým soustředěním ve škole, dysfunkčním depresivním schématem a poruchami spánku, která si vyžádala akutní pedopsychiatrickou intervenci s nasazením psychotropních farmak.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně ČR, majetkovou škodu ve výši 15.656 Kč a nezl. poškozené XXXXX *) nemajetkovou újmu v částce 400.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla nezl. poškozená odkázána se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, podal obviněný a nezl. poškozená XXXXX *) odvolání. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu a do výroku o náhradě škody. Odvolání nezletilé poškozené směřovalo do výroku o náhradě nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To 96/2017 tak, že obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To 96/2017 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle dovolatele ze skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá právní závěr o naplnění okolností odůvodňující použití vyšší trestní sazby ve vztahu k ustanovení §187 odst. 2, 3 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování a popisu skutku se nepodává, že by jednal vůči osobě svěřené jeho dozoru nebo že by zneužil závislosti poškozené nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Současně z provedeného dokazování nevyplývá trestněprávní následek skutku, tj. vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené v důsledku jeho jednání. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje tedy v tom, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a odkazuje na judikaturu (např. ÚS 34/1995-n, ÚS 22/2005-n). Naznačené pochybení má za následek porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny (viz ÚS 172/2004).
Následně poukazuje na svoji výpověď a výpověď poškozené ohledně toho, za jakých okolností došlo k felaci, když poškozená vypověděla, že nejprve jeho návrhy odmítla, když na ně přistoupila z toho důvodu, že se bála o sestru AAAAA *), že by po ní (obviněný) mohl požadovat totéž. K dotazu obhájce ovšem uvedla, že jí to napadlo. Z jejího vyjádření nelze dovodit, že by k jednání došlo z důvodu zneužití závislosti na jeho osobě. Současně namítá, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by jeho jednání pod bodem 1) rozsudku bylo příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy. Znalkyně sice uvedly, že příčinou vzniku uvedené poruchy bylo jeho jednání, ovšem neuvádí, které, zda tedy jednání pod bodem 1) nebo 2). Navíc bezprostřední příčinou rozvoje posttraumatické stresové poruchy byla skutečnost, že došlo ke zveřejnění jeho jednání a vyšetřování věci, nezvládnutí situace matkou apod. U 2 odstavce §187 tr. zákoníku nebyla naplněna objektivní i subjektivní stránka, a v případě odstavce 3 chybí následek. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 638/2013 a odkazuje na komentář k trestnímu zákoníku. Soud druhého stupně pak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když odkázal obecně na judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by ovšem uvedl na jakou. Tímto postupem porušil ustanovení §125 tr. ř.
Obviněný dále namítá, že nesprávného právního posouzení se soud druhého stupně dopustil ve vztahu k výroku o uloženém trestu, když trest uložený soudem prvního stupně považoval za odpovídající. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplývá, že jeho jednání je třeba subsumovat pod §27 tr. zákoníku ve spojení s §123 tr. zákoníku, když jednal ve stavu zmenšené příčetnosti. V návaznosti na citované ustanovení pak bylo nutno aplikovat §40 tr. zákoníku při ukládání trestu, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že soudy při ukládání trestu k tomuto ustanovení vůbec nepřihlédly, neboť trest odnětí svobody v trvání 8 let, když doposud nebyl soudně trestán, není přiměřený. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 638/2013, kdy podle tohoto rozhodnutí jsou soudy povinny k ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku přihlédnout. Uložený trest se jeví i nepřiměřený s ohledem na jeho osobu, jeho poruchu, a i ekonomický dopad na jeho rodinu. Soudy měly zvolit postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku nebo podle §47 odst. 1 tr. zákoníku a trest ještě podmíněně odložit, popř. upustit od potrestání za současného uložení ochranného léčení, když také poukazuje na skutečnost, že jeho porucha byla umocněna sexuálním neuspokojením v manželství.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 10 To 96/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 62 T 9/2017, a další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 307/2018, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký uplatnil obviněný dovolací důvod, včetně důvodů jeho naplnění. Následně podrobně rozvádí, kdy je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospívá k závěru, že v mezích dovolacího důvodu je uplatněna argumentace, týkající se právní kvalifikace jeho jednání pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
Podle státní zástupkyně právní věta týkající se odstavce 2 §187 tr. zákoníku neobsahuje vyjádření, zda ze strany obviněného došlo k tomu, že čin spáchal na dítěti svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo jeho postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. V posuzovaném případě ovšem obviněný je biologickým otcem nezl. poškozené, což nakonec vyplývá z popisu skutku, takže má vůči poškozené postavení vyplývající z jeho rodičovské role. Obviněný tedy vůči poškozené zneužil svého postavení v rodině, takže odstavec 2 §187 tr. zákoníku byl naplněn.
Podle státní zástupkyně také obviněný naplnil odstavec 3 tohoto ustanovení, když z popisu skutku a závěrů znaleckých posudků je zřejmé, že poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy.
Ohledně námitky obviněného proti nepoužití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, popř. §47 tr. zákoníku státní zástupkyně uvádí, že ji lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení. Konstatuje, že ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku představuje obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kdy pokud soud shledá, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti je jeho povinností k tomuto přihlédnout při úvaze o trestu. Z ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku ovšem pro soud taková povinnost neplyne, použití ustanovení §40 odst. 2 tr. ř. je fakultativní. Uplatní se jen v takovém případě, že je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele. Zmenšenou příčetnost obecně nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jak je tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek. Na jedné straně snižuje míru zavinění a na druhé straně obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele.
Státní zástupkyně konstatuje, že soudy dostály povinnosti podle §40 odst. 1 tr. zákoníku, když při úvaze o trestu v rámci odůvodnění k této skutečnosti přihlédly, byť této skutečnosti nevěnovaly samostatnou pasáž. Na aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku pak není právní nárok, stejně tak na aplikaci ustanovení §47 tr. zákoníku. Soudy v dané věci zcela správně dospěly k závěru o vysoké nebezpečnosti činů obviněného, které měly dalekosáhlé důsledky nejen pro samotnou nezletilou poškozenou, ale i celou rodinu. Současně odkázala na zcela přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se uloženého trestu.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas tím, aby předmětné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a v nepoužití ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku nebo ustanovení §47 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace lze konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když tyto jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jsou zjevně neopodstatněné.
Ohledně námitek obviněného směřujících do nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku lze uvést následující. Obviněný především namítá, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu §187 odst. 2 tr. zákoníku. Takto formulované námitky se vztahují k právní kvalifikaci jeho jednání, a jako takové, jak již bylo naznačeno, naplňují zvolený dovolací důvod, neboť obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku. Trestného činu podle §187 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije a spáchá čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Obviněný konkrétně namítá, že nezl. poškozená nebyla svěřena jeho dozoru a že nezneužil její závislosti nebo svého postavení a z něj vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. V dané věci se jedná především o výklad pojmu svěření dozoru. Za osobu svěřenou dozoru pachatele se poškozená osoba považuje tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak tomu je zejména u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, ale může k takovému vztahu dojít i na základě jiných situací. Svěření dozoru totiž vyplývá z konkrétní vazby mezi těmito osobami, a není proto nutné rozhodnutí ani ujednání oprávněných osob, ale vychází se z faktického stavu, kdy dospělá osoba odpovídá za chování a stav osoby mladší patnácti let, která byla svěřena dozoru. V předmětné věci nepochybně byla nezl. poškozená svěřena dozoru obviněného, když mezi ní a obviněným existuje vztah dítě a rodič. V dané souvislosti je třeba podotknout, že přestože v popisu skutku není výslovně uvedeno, že nezletilá poškozená byla svěřena dozoru obviněného, tak tato skutečnost vyplývá ze skutečnosti, že v popisu skutku je uvedeno, že se jednání obviněný dopustil vůči své dceři a tato skutečnost nakonec i vyplývá z provedených důkazů, včetně výpovědi poškozené, obviněného a matky nezletilé.
Pro naplnění skutkové podstaty podle odst. 2 tr. zákoníku se dále vyžaduje, aby pachatel zneužil závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele nebo svého postavení, čímž se rozumí to, že dítě mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím právě z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem. Jde o stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých sexuálních záměrů. V dané věci nepochybně nezletilá poškozená byla ve vztahu k obviněnému ve vztahu závislosti, když se jednalo o jejího otce, který vůči ní uplatňoval rodičovskou autoritu, plně zajišťoval její výchovu a výživu a s tímto žila ve společné domácnosti se zbytkem rodiny. Již samotná tato skutečnost zakládá naplnění znaku závislosti poškozené na obviněném, které si musel být obviněný vědom. Proto lze uzavřít, že nezletilá poškozená byla nepochybně svěřena dozoru obviněného a byla na něm závislá.
Nad rámec shora uvedených úvah je třeba připustit, že soudy nižších stupňů se dopustily jistého pochybení, když v právní větě odpovídající §187 odst. 2 tr. zákoníku výslovně neuvedly, že obviněný zneužil závislosti poškozené. Jinak řečeno, znění právní věty není zcela přesné, byť bylo zákonně použito příslušné ustanovení trestního zákoníku, když zároveň ze skutkových zjištění je nepochybné zřejmé naplnění všech znaků uvedeného skutkové podstaty. Lze tedy uzavřít, že ze strany soudů nižších stupňů se jedná o zřejmou nepřesnost, která nemá vliv na věcnou správnost předmětných rozhodnutí. V tomto směru je třeba uvést, že soud druhého stupně se, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ztotožnil se závěry internující státní zástupkyně, která naplnění všech znaků skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku zdůvodnila (viz str. 756 spisu), takže i z rozhodnutí soudu druhého stupně je nepochybné, že naplnění všech znaků, včetně závislosti nezl. poškozené na obviněném shledal a jen pro stručnost odkázal na vyjádření státní zástupkyně.
Pokud je v popisu skutku dále vyjádřeno, že poškozená vyhověla návrhům obviněného ze strachu, že v případě, že obviněnému nevyhoví, by to samé mohl požadovat po její mladší sestře, tak je třeba uvést, že se jedná o objasnění důvodů, proč poškozená vyhověla návrhům obviněného, přestože obviněný skutečně slovně či jinak nevyjádřil, že by se se svými požadavky obrátil na sestru nezl. poškozené. Jak již bylo naznačeno shora, vztah závislosti je dán existujícími rodinnými vztahy, když právě skutečnost, že nezl. poškozená se bála o svoji sestru, měla nepochybně vliv na její jednání a fakticky představuje mimo jiné i vyjádření závislosti nezl. poškozené na obviněném, neboť obviněná si byla vědoma jeho rodičovského postavení a autority v rodině. Je také třeba zdůraznit, že nezl. poškozená částečně v rodině realizovala roli matky, když se starala výrazně o mladší sourozence, přičemž její sestra byla ještě mladší (měla mít 10 let) a měla určité zdravotní problémy, takže i z tohoto pohledu je třeba hodnotit vysvětlení nezl. poškozené a míru závislosti nezl. poškozené na obviněném.
Obviněný dále namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty podle §187 odst. 3 tr. zákoníku, když konkrétně uvádí, že mezi jeho jednáním a vznikem posttraumatické stresové poruchy u nezl. poškozené není dána příčinná souvislost. Otázka existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem naplňuje zvolený dovolací důvod, neboť existence příčinné souvislosti představuje obligatorní znak trestného činu. Platí, že pachatel může být trestně odpovědný jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost (srov. Šámal P. akol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 122).
Obecně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.
V dané věci je nepochybné, že to bylo právě jednání obviněného, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené. V tomto směru je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychiatrie MUDr. Evy Čápové, který konstatoval, že nezl. poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která představuje u poškozené závažnou újmu na zdraví. Znalkyně výslovně uvedla, že příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy bylo jednání obviněného, nikoliv samotné vyšetřování trestné činnosti. V tomto směru je třeba zdůraznit, že posttraumatická stresová porucha, někdy také nazývána jako posttraumatický stresový syndrom vzniká jako reakce na traumatickou událost. Posttraumatická stresová porucha se objevuje až po ukončení stresující události, kdy se jedná o opožděnou reakci na mimořádně stresující událost. Z pohledu definice posttraumatické stresové poruchy a příčin jejího vzniku je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená byla opakovaně zneužívána vlastním otcem, ke kterému měla blízký vztah, a to v době, kdy ještě nedosáhla věku 13 let, docházelo i k opakovaným pohlavním stykům, přičemž poškozená otěhotněla a musela se ve věku necelých 15 let podrobit umělému přerušení těhotenství. Tyto skutečnosti nepochybně musely pro poškozenou představovat silně stresující události, což vyplývá z vyjádření znalkyně a byly způsobilé vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu. Pokud obviněný namítá, že posttraumatická stresová porucha vznikla proto, že celou věc začala vyšetřovat policie, tak je třeba uvést, že se jedná o námitku, která nemá opodstatnění v provedeném dokazování (viz závěry znaleckého posudku MUDr. Čápové a její vyjádření u hlavního líčení). Lze připustit, že samotné vyšetřování muselo být pro nezl. poškozenou stresující, ovšem jedná se o jednu z dalších příčin, která mohla vést k rozvoji této poruchy. Základní příčinou ovšem bylo jednání obviněného, který se dlouhodobě dopouštěl vůči nezl. poškozeného sexuálně motivované trestné činnosti spojené i s násilím. V dané souvislosti také nelze pominout skutečnost, že poškozená již v době páchání trestné činnosti trpěla akutní stresovou reakcí, která se rozvinula v poruchu přizpůsobení a o jejím psychickém stavu nakonec svědčí i skutečnost, že u poškozené začalo v době páchání trestné činnosti docházet k dissocializaci - tedy jakoby rozpojení mezi prožíváním a tělem, což je samo o sobě obrannou reakcí osoby na silně stresující události.
Pokud obviněný dále namítá, že znalkyně neuvádí, které z jeho jednání, tedy zda skutek pod bodem 1) či 2), vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, tak z vyjádření znalkyně je zřejmé, že poškození nezletilé začalo již udávanými felacemi, poškozená celou situaci chápala jako nechutný zážitek, snažila se chránit sestru a pokusy obviněného o sexuální styk chápala jako naprosto nežádoucí jednání a celé jednání obviněného vnímala jako ohrožující. Lze tedy uzavřít, že to bylo jednání pod bodem 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy. V tomto směru nelze pominout, že jak jednání pod bodem 1), tak i jednání pod bodem 2) mělo stejný charakter, jeho smyslem bylo se dopouštět vůči nezl. poškozené zcela nežádoucích sexuálních aktivit obviněným, která si tato nepřála a vnímala je jako velmi stresující. Jednání obviněného mělo vzestupnou tendenci, a jak bylo naznačeno, bylo vedeno jediným cílem, a to uspokojení sexuálních potřeb obviněného na úkor nezl. poškozené, která byla dcerou obviněného. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že skutečnost, že se nepodařilo oddělit a konkretizovat, do jaké míry se na vzniku posttraumatické stresové poruchy podílelo to, které z protiprávních jednání pachatele, nebrání tomu, aby následek vzešlý z různých jednání pachatele byl vyjádřen jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u sbíhajících se trestných činů (srov. přiměřeně rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 16/2011). Rozhodující a podstatné je, že to bylo právě protiprávní jednání obviněného jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, jež představuje těžkou újmu na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v tom, že soudy se dopustily pochybení ve výroku o uloženém trestu, když neaplikovaly při ukládání trestu §40 tr. zákoníku, popř. §47 tr. zákoníku, je možno konstatovat, že tato je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Je tomu tak proto, že obviněný v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl sice námitky proti výroku o trestu, avšak se zřetelem na nesprávnou aplikaci §40 tr. zákoníku, takže brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a tudíž se nejedná pouze o otázky druhu a výměry trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) [neuplatní se zde názor vyslovený k možnosti aplikace důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. T 416].
Podmínky pro ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností upravuje ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Podle §40 odst. 2 tr. zákoníku má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§99 tr. zákoníku) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 3 tr. zákoníku, a uloží zároveň ochranné léčení.
Z ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že představuje obecný a obligatorní důsledek spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti, vlivem návykové látky. Proto, jestliže soud na podkladě provedeného dokazování shledá, že obviněný trestné jednání spáchal ve zmenšené příčetnosti, je jeho povinností k této okolnosti přihlédnout při ukládání trestu. Ze smyslu §40 odst. 2 tr. zákoníku taková obligatorní povinnost neplyne, neboť je soudu dáno na úvahu, zda tuto okolnost při současném ukládání ochranného léčení promítne do nižší výměry trestu odnětí svobody, event. jej sníží pod dolní hranici trestní sazby. Jde o jeden z fakultativních důsledků spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), která nebyla zaviněna pachatelem vlivem návykové látky. Uplatní se jenom v případě, když je to odůvodněno zdravotním stavem pachatele, což je závěr, který lze učinit pouze na podkladě znaleckého posouzení duševního stavu pachatele, jehož výsledkem musí být i doporučení nejvhodnějšího druhu a formy ochranného léčení, které se má uložit zároveň s trestem. Je však třeba připomenout, že zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností (srov. R 41/1976, R 30/05-II). Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 537 až 541).
Z předloženého spisovaného materiálu, ale i z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů se podává, že podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie zpracovaného MUDr. Janem Kolomazníkem a jeho vyjádření u hlavního líčení, byla u obviněného zjištěna porucha sexuální preference typu hebefilie, což je deviace trvalého charakteru, která byla přítomna v době činu obviněného. Znalec následně dospěl k závěru, že v době činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zcela zachovány, přičemž ovládací schopnosti byly v důsledku uvedené poruchy podstatně sníženy, s tím, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Navrhl proto uložení ochranného léčení, konkrétně ochranného léčení sexuologickou ústavní formou. Na podkladě závěru znaleckého posudku a vyjádření znalce pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku. Za takové situace bylo jeho povinností dát naznačenému závěru podle §40 odst. 1 tr. zákoníku výraz v uloženém trestu. Soud prvního stupně takto fakticky postupoval, neboť v části svého rozsudku věnující se odůvodnění trestu výslovně uvádí, že při úvaze o trestu nelze odhlédnout, že se trestné činnosti obviněný dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti (viz str. 17 rozsudku). Zmenšené příčetnosti obviněného pak dal výslovně výraz i v zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, když využil moderačního opatření podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadil ho do mírnějšího typu věznice. Rovněž soud druhého stupně z pohledu námitek obviněného uplatněných v rámci podaného odvolání se otázkou uloženého trestu z pohledu ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku zabýval, když výslovně uvedl, že trest uložený obviněnému odpovídá osobnosti obviněného a míře jeho trestní odpovědnosti, když výslovně i konstatuje, že charakter zjištěné sexuální poruchy a její důsledky sice zmenšují jeho trestní příčetnost, kdy ovšem naproti tomu nepochybně zvyšují škodlivost jeho jednání pro pachatele (viz str. 12 usnesení soudu druhého stupně, konkrétně body 84., 85.). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů při úvahách o trestu v souladu s ustanovením §40 odst. 1 tr. zákoníku přihlédly k tomu, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si nepřivodil vlivem návykové látky.
Jestliže soudy současně neaplikovaly ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba zdůraznit, že na takovýto postup neexistuje právní nárok, nýbrž závisí zcela na uvážení soudu, zda k němu přistoupí a obviněnému trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby sníží či nikoli. Byť se soudy výslovně aplikací ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku nezabývaly (výslovně neuvedly proč neaplikovaly ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku), je z faktického odůvodnění jejich rozhodnutí zřejmé, že pro takový postup neshledaly podmínky. V tomto směru nelze pominout okolnosti, za nichž byly činy spáchány, které výrazně zvyšují škodlivost jednání obviněného. Tento se trestné činnosti dopouštěl po velmi dlouhou dobu (dva roky, kdy nejprve nezletilou pohlavně zneužíval, následně na ní opakovaně vykonával soulož, ačkoliv této nebylo v době zahájení trestné činnosti ještě 13 let), současně když svým jednáním zasáhl výrazně do života nezl. poškozené, která utrpěla těžkou újmu na zdraví, kdy prognóza jejího dalšího života je nejistá. Navíc ovšem především v důsledku jeho zcela nezodpovědného a sobeckého přístupu došlo k tomu, že nezl. poškozená otěhotněla a musela se podrobit umělému přerušení těhotenství. V důsledku jednání obviněného zároveň došlo prakticky k ekonomické a sociální likvidaci celé rodiny, neboť trestná činnost vedla k rozbití zcela fungující rodiny, která musela opustit místo společného bydliště, došlo i k psychickému zhroucení matky nezl. poškozené, která musela být opakovaně hospitalizována na psychiatrii, a v důsledku jednání obviněného nezletilé děti skončily v dětském domově. Ve vztahu k duševní poruše obviněného je také třeba uvést, že jak již bylo naznačeno, obviněný se trestné činnosti dopouštěl delší dobu. Obviněný si již po prvním útoku na nezl. poškozenou musel být vědom toho, že jeho chování je protiprávní, přesto neučinil žádné kroky k tomu, aby svého jednání zanechal a toto opakoval, když i stupňoval intenzitu svého protiprávního jednání a to i za situace, kdy mu nezletilá říkala, že nechce a jeho jednání se bránila. Jinak řečeno obviněný, přestože si musel být vědom, že jeho jednání je protiprávní (chodil za nezletilou tajně) neučinil žádné kroky potřebné k zahájení své léčby, naopak po dlouhou dobu pokračoval v trestné činnosti vůči své dceři, své sexuální aktivity vystupňoval až do opakovaných souloží. Tato skutečnost svědčí nepochybně o ztížené možnosti jeho nápravy. Současně nelze také pominout, že i z vyjádření znalce doc. PhDr. Jana Laška, CSc., znalce z oboru školství a kultura se podává, že znalec u obviněného nezjistil žádnou zásadní sebereflexi a to ani hranou. O faktickém postoji obviněného k trestné činnosti nakonec svědčí i skutečnost, že se určitým způsobem pokoušel vinu za trestnou činnost přenést na nezletilou poškozenou, když hovořil o tom, že poškozená byla sama aktivní, že s ním komunikovala přes sociální sítě a vyhledávala ho, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno. V souvislosti s duševní poruchou obviněného je také třeba zdůraznit, že tato měla nepochybně vliv na jeho sexuální aktivity vůči nezl. poškozené, ovšem mezi jednotlivými ataky bylo určité časové období, kdy na jeho jednání vliv neměla, a přesto obviněný v tomto období neučinil žádné kroky k nápravě svého chování. Lze tedy uzavřít, že vysoká škodlivost jednání obviněného, ale i jeho postoj k celému jednání, kdy obviněný ačkoliv věděl o tom, že jeho jednání je nestandardní a protiprávní, neučinil žádné kroky k zahájení své léčby, svědčí o okolnosti ztěžující možnost jeho nápravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu 14. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 638/2013). Proto lze námitky obviněného sice považovat za uplatněné právně relevantním způsobem, ovšem za zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že obviněný by v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, jedná se o trest uložený mírně pod polovinu zákonné trestní sazby (polovina činí 8 a ½ roku). Soud prvního stupně uložení tohoto trestu odůvodnil tím, že obviněnému přitěžovala skutečnost, že se dopustil více trestných činů, spáchal více skutků. Jako polehčující okolnosti hodnotí dosavadní bezúhonnost obviněného, jeho částečné doznání. Současně přihlíží k postoji obviněného, který neprojevil reálně žádnou lítost, kdy ovšem výslovně přihlíží k tomu, že obviněný spáchal trestnou činnost ve stavu zmenšené příčetnosti. Soud prvního stupně tedy odůvodňuje uložení uvedeného trestu jak přitěžujícími, tak i polehčujícími okolnostmi, včetně snížené příčetnosti obviněného. Ke snížené příčetnosti obviněného pak přihlédl i při zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, když využil moderační oprávnění podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a zařadil obviněného do mírnějšího typu věznice než do věznice se zvýšenou ostrahou, do které by měl být zařazen při respektování ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně pak při úvaze o trestu zdůraznil, že uložený trest není nepřiměřeně přísný, že plně reflektuje na závěry znalců ohledně osoby obviněného ve vztahu k jeho zmenšené příčetnosti, které ovšem nepochybně zvyšují škodlivost jeho jednání pro společnost a extrémním následkům, které spáchaná trestná činnost měla (viz str. 12 usnesení, body 84., 85. a 86.). Za tohoto stavu Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů obviněným vytýkané pochybení neshledal, neboť je zřejmé, že soudy všechny relevantní skutečnosti ve smyslu §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku zohlednily, byť je třeba připustit, že odůvodnění jejich rozhodnutí je stručnější. Uložený trest je třeba s ohledem na skutečnosti výše rozvedené považovat za přiměřený závažnosti spáchaného činu i všem konkrétním okolnostem případu, když současně bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní, kdy právě kombinace uloženého trestu v dané výměře a ochranného opatření zajistí dosažení účelu trestního řízení a zajistí nápravu pachatele.
Pokud obviněný dále uvádí, že na místě bylo i zvažovat postup podle §47 tr. zákoníku, aniž by ovšem uvedl nějakou bližší právní argumentaci, je třeba uvést, že obviněný byl povinen uvést konkrétní okolnosti, ze kterých dovozuje, že v dané věci mělo být aplikováno ustanovení §47 tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba uvést, že obviněný ani neuvedl, zda se dožaduje aplikace odst. 1 §47 tr. zákoníku či odst. 2 tohoto ustanovení. Lze se toliko domnívat, že se dožaduje aplikace ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého podle §47 odst. 1 tr. zákoníku může soud upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud má za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky. Protože obviněný neuplatnil žádnou právně relevantní argumentaci, jeho námitky jsou toliko obecné, nemohou být takové námitky předmětem podrobného přezkumu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Proto se Nejvyšší soud mohl s uplatněnými námitkami vypořádat pouze obecně. V dané souvislosti je třeba uvést, že použití ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku představuje z pohledu ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení, jehož použití je pro pachatele příznivější, neboť na rozdíl od použití §40 odst. 2 tr. zákoníku je pachateli uloženo pouze ochranné léčení. Protože ovšem soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že v dané věci nepřichází v úvahu postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, tak z logiky věci lze dovodit, že ve věci nepřicházel v úvahu postup podle §47 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno sice z důvodů, které lze podřadit pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.