ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.808.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 808/2018- 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o podaném dovolání obviněného J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 To 44/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 117/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 4 T 117/2017, byl obviněný J. L. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
nejprve v ranní době dne 20. 7. 2017 prostřednictvím zpráv psaných na sociální síť Facebook vyhrožoval zabitím poškozené A. Š., kterou následně téhož dne v O. kolem 13.30 hodin vyhledal, kdy na chodníku ulice R., naproti domům jmenovanou dostihl a z donesené nádobky na ni vylil kyselinu fosforečnou, přičemž jmenované potřísnil hruď a záda, poškozená z ulice utekla do restaurace B. s. Bar na ulici H., aby se umyla, kde jí dostihl a v prostoru WC jí opětovně začal vyhrožovat usmrcením a poté poškozenou A. Š. úmyslně řízl kuchyňským nožem, který si s sebou na místo rovněž donesl, do levé tváře a způsobil jí tak zranění - řeznou ránu délky 15 cm táhnoucí se z pod retní červeně dolního rtu k oblasti před levostranným ušním boltcem, přičemž v řezné ráně byla zcela přerušena tepenní struktura levostranné lícní tepny a dále byly naťaty obličejové svaly, dále v důsledku zasažení kyselinou byly poškozené způsobeny na pravostranném prsu v okolí prsní bradavky a na levé straně zad nad lopatkou ložiska poleptané kůže s tvorbou kožních puchýřů a nekrotických (odumřelých) okrsků, kdy shora popsaný komplex doložených úrazových změn zahrnujících řezné zranění obličeje s roztětím tepenné struktury, která je primární větví zevní krkavice, je hodnocen jako těžké poranění naplňující taxativa poškození důležitého orgánu, neboť jde o zranění provázené potenciální a v případě rozvoje komplikací charakteru úrazově krvácivého šoku i přímým ohrožením života poškozené.
Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Opavě obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ambulantní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234, náhradu škody ve výši 20.426 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 4 T 117/2017, podal okresní státní zástupce a obviněný odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroku o trestu. Odvolání obviněného bylo podáno do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 To 44/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 4 To 44/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný namítá, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, takže považuje jeho zjištění za neúplná a nejasná, když uvedený soud se také nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně nepochopil podstatu jeho odvolání, když také nebyly provedeny všechny navrhované důkazy.
Konstatuje, že soudy závěr o vině založily na výpovědi poškozené, kterou učinila při své prvotní výpovědi, když ovšem následně svoji výpověď změnila o 180 stupňů. Namítá, že opakovaně poukazoval na to, z jakých důvodů její první výpověď nemůže být považována za relevantní a z jakých důvodů by měly soudy především přihlížet k jejím následujícím výpovědím. Soudy také neprovedly jím navrhované znalecké zkoumání osoby poškozené znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, přičemž se nevypořádaly s tím, z jakých důvodů ze strany poškozené došlo ke změně výpovědi.
Dovolatel zdůrazňuje, že jeho odsouzení je založeno na domněnce, že měl úmysl poškozené ublížit. Podle jeho názoru ovšem jeho jednání ve světle provedených důkazů lze hodnotit pouze jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V rozsudcích je tvrzeno, že měl k poškozené přistoupit zezadu, což provedenými důkazy nebylo prokázáno. Naopak provedené důkazy mohou nasvědčovat tomu, že se z jeho strany jednalo o pokusy o sebevraždu a že k zranění poškozené došlo nešťastnou náhodou.
Nebylo také přihlédnuto ke skutečnosti, že poškozená i při prvním výslechu uvedla, že ji zasáhl nožem do obličeje tak, že rukou švihl do vzduchu. Soudy dospěly k závěru o jeho aktivním útoku, ačkoliv tomu nic nenasvědčuje. Soud druhého stupně mu nesprávně vytýká, že původně využil svého práva nevypovídat a že vypovídal až po změně obhájce. Jeho postup mu nemůže být přičítán k tíži. Dále namítá, že věděl, že tekutina je nebezpečná, neboť zapáchala a když se jí pokoušel píchnout do žíly, tak se mu to pro vekou bolest nepovedlo. Jejich konflikt byl běžnou hádkou, o čemž svědčí skutečnost, že svědci nijak nezasáhli. Nebylo také přihlédnuto k postoji poškozené, tato nemá žádné trvalé následky a necítí se zohyzděna. Měla být respektována zásada in dubio pro reo.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2018 (správně 6. 3. 2018), sp. zn. 4 To 44/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 4 T 117/2017 a aby byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. přikázána soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 576/2018 sdělil, že se k věci nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž pro toto rozhodnutí byly plněny zákonné důvody.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, které podle jeho názoru pochybily, pokud při formulování skutkového stavu vycházely z první výpovědi poškozené a jeho jednání posoudily jako úmyslný trestný čin, ačkoliv se mohlo jednat toliko o nedbalostní trestný čin.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-7 rozsudku, body 16-17), který rovněž zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné dokazování doplnit o další navrhované důkazy (např. požadavek na vypracování znaleckého posudku na osobu poškozené). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, sám doplnil dokazování a následně rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 7-8 rozsudku, body 18-25). I tento soud odůvodnil, z jakých důvodů považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné (viz str. 8, bod 21 rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora uvedené závěry je vhodné zdůraznit následující. Soudy nižších stupňů, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, vycházely z výpovědi poškozené, kterou učinila dne 21. 7. 2017, když neuvěřily následujícím změnám její výpovědi. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že poškozená byla dne 21. 7. 2017 vyslechnuta po zahájení trestního stíhání obviněného, byla řádně poučena zejména o právu odmítnout vypovídat, když byla dříve družkou obviněného, přičemž výslovně uvedla, že svého práva odmítnout vypovídat nevyužívá a vypovídat bude. O termínu konání výslechu poškozené pak byla tehdejší obhájkyně obviněného prokazatelně vyrozuměna. Výslech byl proveden za přítomnosti zdravotní sestry, přičemž před provedením výslechu bylo ověřeno, že poškozená je schopna výslechu, což vyplývá z výpovědi svědkyně Z. S., ale především lékařské zprávy (viz č. l. 204). Zároveň je třeba zdůraznit, že první procesně použitelné výpovědi poškozené odpovídají i další provedené důkazy, zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. M. Dokoupila, které potvrdil u hlavního líčení. Ze znaleckého posudku vyplývá, že vzniklá zranění odpovídají mechanismu vzniku zranění tak, jak je poškozená popsala ve své výpovědi dne 21. 7. 2017. Navíc z výpovědi svědkyně P. J., servírky v baru B. s., vyplývá, že poškozená bezprostředně po incidentu uvedla, že ji poškozený bodl. Zároveň je třeba odkázat na další důkazy, na které odkazuje soud prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že závěr o vině nestojí toliko na výpovědi poškozené učiněné dne 21. 7. 2017, ale i na dalších provedených důkazech, na které odkazují soudy nižších stupňů a které byly z jejich strany hodnoceny ve svém souhrnu tak, jak to stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a tyto zcela odůvodňují zjištěný skutkový stav. Soud prvního stupně pak uvedl, že následujícím výpovědím poškozené neuvěřil, a byť to výslovně neuvádí, je zřejmé, že změně výpovědí poškozené v dalších fázích řízení neuvěřil z důvodů, že tato obnovila s obviněným vzájemné soužití. Navíc z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obviněný v průběhu řízení ovlivňoval svědky, aby vypovídali v jeho prospěch, jak vyplývá ze zajištěné korespondence. Zároveň soud prvního stupně poukazuje na rozpory mezi výpovědí obviněného a výpověďmi poškozené učiněné po 21. 7. 2017.
K námitce obviněného, že soudy pochybily, jestliže neprovedly znalecké zkoumání poškozené k posouzení její věrohodnosti, je možno konstatovat následující. Přestože to obviněný výslovně neuvádí, je zřejmé, že ve vztahu k této námitce se v podstatě dovolává existence opomenutého důkazu. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení znaleckého zkoumání poškozené z hlediska posouzení její věrohodnosti je třeba uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby na doplnění dokazování (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15, str. 8 rozsudku soudu druhého stupně, bod 21). Je možno tudíž konstatovat, že soudy neprovedení všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnily, když zároveň pečlivě vysvětlily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedly, hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto lze uzavřít, že námitkám obviněného o neprovedení všech požadovaných důkazů nelze přisvědčit a z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy.
K výhradě obviněného, že jeho jednání by mohlo být právně kvalifikováno, jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že by navenek mohla naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto Nejvyšší soud shledal, že uplatněnou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž fakticky vychází z jiného skutkového děje, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Zde je třeba uvést, že ze skutkových zjištění, které byly formulovány na základě provedeného dokazování, je patrno, že soudy dospěly k závěru, že obviněný měl v úmyslu poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví, když jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z pohledu tohoto závěru je třeba poukázat na průběh skutkového děje, když obviněný před vlastním napadením poškozené tuto bezprostředně prostřednictvím sociální sítě Facebook kontaktoval a vyhrožoval jí zabitím, přičemž na ni následně zaútočil kyselinou fosforečnou, kterou si přinesl na místo činu, což svědčí o tom, že se na čin připravoval, útok vedl na horní část těla, kde lze důvodně předpokládat vznik závažných zranění, zejména zohyzdění. Následně pak v prostoru WC v baru B. s. Bar opětovně zaútočil na poškozenou nožem, který si stejně jako v případě útoku kyselinou fosforečnou na místo přinesl a útok vedl na tvář poškozené. Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že útok nožem vedl švihem, tak zcela pomíjí, že útok podle znaleckého posudku byl veden aktivně, švih byl veden na tvář poškozené, když také nelze pominout, že před útokem nožem obviněný opětovně křičel, že poškozenou zabije. Z průběhu skutkového děje je tedy nepochybné, že obviněný chtěl poškozené záměrně ublížit na zdraví, když vzhledem k volbě použitých prostředků jí chtěl způsobit těžkou újmu na zdraví.
Rovněž námitka obviněného týkající se toho, že mu soud druhého stupně vyčítá, že využil v přípravném řízení práva nevypovídat a že vypovídal až poté, co ho ve věznici navštívila poškozená, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto vzhledem k námitce obviněného, že se jedná o jeho právo, je třeba uvést, že ve vyjádření soudu druhého stupně nelze spatřovat žádné pochybení, jde o pouhé konstatování skutečně existujícího stavu dokazování. Navíc je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně z tohoto konstatování nedovozuje žádné skutkové závěry.
Otázka postoje poškozené, která se necítí být zohyzděna a nemá žádné trvalé následky, je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného nerozhodná. V dané věci není kladeno obviněnému za vinu zohyzdění poškozené. Způsobení těžké újmy spočívá v poškození důležitého orgánu, konkrétně přerušení tepenní struktury levostranné lícní tepny, přičemž toto zranění představovalo přímé ohrožení života poškozené.
Námitka obviněného, že soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Je tedy nepochybné, že obviněný se argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová