ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.95.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 95/2019- 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný K. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 269/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 66/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Lounech ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 4 T 66/2017, byl obviněný K. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 26. 11. 2016 na Městském úřadu v Lounech, M. nám. XY, uzavřel sňatek s osobou N. T. B. L., nyní N. K., nar. XY, státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky, přičemž sňatek byl pouze účelový, když osobou T. Q. L., nar. XY, mu bylo za uzavření sňatku přislíbeno prominutí dluhu v přesně nezjištěné výši pohybující se v řádu desetitisíců Kč a finanční odměna ve výši 30.000 Kč s tím, že tak napomůže N. T. B. L. k legalizaci pobytu na území České republiky, neboť této byl v trestním řízení uložen trest vyhoštění, přitom na nezákonnost uzavření sňatku byl opakovaně upozorňován svým opatrovníkem Městem Louny zastoupeným zaměstnankyní Městského úřadu v Lounech H. P., nar. XY, neboť rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 28. 7. 2016 č.j. 0 P 274/2014-255, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2016, byl omezen na svéprávnosti tak, že není způsobilý nakládat s finančními prostředky a majetkovými hodnotami nad 3.000 Kč, uzavírat smlouvy o půjčce, úvěru, leasingu, smlouvy zavazující k opětujícím se plněním, jehož hodnota by přesahovala 500 Kč měsíčně, a rozhodovat o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Lounech obviněnému podle §341 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 4. 2018, sp. zn. 4 T 66/2017, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 269/2018, kterým podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 4 To 269/2018, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvádí, že soudy na základě shromážděných důkazů nesprávně posoudily otázku, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že před soudem popřel účelovost uzavření sňatku, neboť manželství uzavřel z lásky. K výpovědi opatrovatelky uvádí, že není jisté, co vše jí sdělil, když na jednání s ní se dostavoval v nezpůsobilém stavu (pod vlivem alkoholu a omamných a psychotropních látek). Její poznatek o spíše kamarádském vztahu mezi ním a jeho manželkou je zcela subjektivní a nemohla jej za krátkou návštěvu nabýt. Poukazuje i na skutečnost, že i pokud by to opatrovnici sdělil, tedy že manželství má uzavřít pro peníze, není vyloučeno, že to byl výsledek jeho fantazie, navíc by se jednalo pouze o nabídku, k jejíž realizaci nemuselo dojít, přičemž mohlo následně po seznámení s manželkou, dojít ke vzniku skutečného vztahu. V tomto směru odkazuje na výpověď své matky, která potvrdila, že má manželku rád.
Namítá rovněž, že uzavření účelového sňatku nezakládá naplnění skutkové podstaty přečinu podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se musí jednat o jednání vedené úmyslem dosáhnout majetkového nebo jiného prospěchu a současně o snahu napomáhat k neoprávněnému pobytu cizince na našem území, což v projednávané věci není prokázáno. Rozebírá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a upozorňuje, že ani usnesení soudu druhého stupně neobsahuje odkaz na žádné konkrétní jednání, kterým by se snažil pomoci své ženě k neoprávněnému pobytu.
Zdůrazňuje, že manželka ke dni vydání rozsudku pobývala legitimně na území České republiky na základě probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně. Její manželství nemohlo ovlivnit výsledek rozhodování a nepožádala ani o upuštění od trestu vyhoštění podle §350h tr. ř. Jeho jednání tedy nevedlo k zisku pobytového oprávnění, nýbrž k odstranění zákazu vstupu a pobytu na území, což není totožné. Ze strany obžaloby a soudu nedošlo k prokázání, že jednání jeho bylo vedeno snahou získání neoprávněného pobytu pro jeho manželku a současně nebyl úmysl takového jednání soudem odůvodněn.
Obviněný opakovaně poukazuje na nutnost úmyslu pachatele spáchat přečin podvodu (zřejmě chybně uvedený trestný čin, kdy obviněný měl na mysli přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky). Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by uzavřel sňatek účelově, za odměnu za účelem legalizace pobytu manželky. Dále připomíná, že teorie trestního práva zastává názor o vztahu pachatelova úmyslného jednání k rozhodným skutkovým okolnostem, z nichž je dovozován příslušný normativní znak, kdy zavinění musí být dáno již v době činu a pokrývat vztah mezi jednáním a následkem. Odkazuje na §2 odst. 5 tr. ř. a zásadu materiální pravdy a princip presumpce neviny, když v případě, že vina není prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. V opačném případě by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (porušení principů materiálního právního státu).
V závěru podaného dovolání konstatuje, že nebylo prokázáno, že by jeho jednání bylo trestným činem a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl dle závazných pokynů Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 82/2019, nejprve uvedla, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech jejich naplnění dovozuje. Následně rozvádí skutkové zjištění soudů nižších stupňů, ve kterých je spatřováno spáchání přečinu podle §341 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státní zástupkyně mimo zvolený dovolací důvod stojí námitka obviněného o absenci jakéhokoliv kroku či jednání, kterým by své manželce napomáhal k neoprávněnému pobytu na našem území. Přesto tento závěr ovšem odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně a bod 13. jeho odůvodnění, ve kterém se soud zabývá otázkou účelovosti předmětného sňatku. Mimo zjištěné skutkové okolnosti pak stojí námitka obviněného týkající se tvrzení, že jeho manželka pobývala na území České republiky legálně a že neiniciovala žádnou pobytovou žádost, která by vedla k legalizaci jejího pobytu na našem území. Zdůrazňuje, že účelový sňatek může za podmínek §350h tr. ř. vést k upuštění od uloženého trestu vyhoštění. Podle státní zástupkyně tedy zjištěné skutkové okolnosti zakládají spolehlivý podklad pro výrok o vině obviněným přečinem podle §341 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně udělila souhlas s tím, aby bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o podaném dovolání v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí než podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněného dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., je dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu nikterak nerozvádí, lze se toliko domnívat, že má za to, že v řízení předcházejícímu rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečností, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, v neprokázání úmyslu pomoci manželce k neoprávněnému pobytu na našem území za odměnu, v neexistenci úmyslu spáchat trestný čin a ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v rozporu se zásadou presumpce neviny.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze uzavřít, že pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku týkající se naplnění znaku, že nepomáhal jinému k neoprávněnému pobytu na území ČR a že jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, byť část zvolené argumentace má procesní charakter.
Ohledně zbývajících námitek vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést následující. Obviněný zvolenou argumentací v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně, když zpochybňuje jejich skutkové závěry (hodnocení výpovědi svědkyně H. P.) a následně na základě těchto námitek právní závěry. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, jenž v dané věci ani není namítán, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-7, bod 13. rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když lze konstatovat, že obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil totožnou argumentaci jako v podaném dovolání. Soud druhého stupně se ovšem nespokojil s tím, že by pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž se sám na základě odvolání obviněného vypořádal s jeho námitkami, které uplatnil v rámci podaného odvolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů, takže se s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, řádně vypořádal (viz str. 4-6, body 20. – 29. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je třeba zdůraznit, že obviněný zpochybňuje především otázku účelovosti uzavřeného sňatku. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou účelovosti uzavřeného manželství řádně zabývaly z pohledu všech provedených důkazů. Soudy nižších stupňů nepochybily, pokud vycházely z výpovědi svědkyně H. P., pracovnice Městského úřadu Louny, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, odvětví sociální prevence. Její výpověď totiž nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími provedenými důkazy, zejména listinné povahy, na které uvedené soudy ve svých rozhodnutích odkazují (viz str. 6, bod 13. rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, bod 24. rozhodnutí soudu druhého stupně). Nad rámec těchto úvah se také sluší poznamenat, že z celého spisového materiálu nevyplývá žádná skutečnost, která by snižovala věrohodnost výpovědi svědkyně, když svědkyně a obviněný neměli v minulosti žádný konflikt. Navíc skutečnosti, které uvedla tato svědkyně, jsou v souladu i se zprávou Městského úřadu Louny, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (viz č. l. 97). Z této zprávy vyplývá, že skutečnosti o sňatku za úplatu sděloval obviněný opakovaně, a to již dne 24. 10. 2016, dále dne 15. 11. 2016 právě při jednání na tomto úřadě, když následně Městský úřad v Lounech na skutečnost, že obviněný hodlá uzavřít účelový sňatek, upozornil Okresní soud v Lounech a to již dne 15. 11. 2016. Navíc obviněný dne 13. 1. 2017 při jednání s opatrovníkem opětovně potvrdil účelovost sňatku. Z pohledu tvrzení obviněného, že sdělení jeho záměru uzavřít sňatek za úplatu opatrovnici mělo povahu žertu, je třeba uvést, že tomuto neodpovídá další jednání obviněného, který opatrovnici tuto skutečnost uvedl opakovaně, jak vyplývá z předložené zprávy Městského úřadu v Lounech. Za takové situace lze považovat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů za odpovídající zásadám formální logiky, na rozdíl od tvrzení obviněného.
Ohledně námitky obviněného, že u něho není dáno zavinění ve formě úmyslu, je třeba konstatovat, že navenek by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění se vztahuje k subjektivní stránce, která se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen fakticky namítá způsob hodnocení důkazů, a to konkrétně, jak již bylo naznačeno, závěr soudů ohledně účelovosti uzavřeného sňatku a získání majetkového prospěchu odpuštěním dluhu a získáním finanční částky ve výši 30 000 Kč. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se otázkou úmyslu obviněného spáchat trestný čin zabýval (viz str. 7, bod 13., 14. rozsudku), stejně jako soud druhého stupně. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje za vhodné zdůraznit, že při posuzování úmyslu obviněného spáchat přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku nelze pominout skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Obviněný byl totiž na protiprávnost svého záměru uzavřít manželství s N. T. B. L. opakovaně upozorňován opatrovnicí H. P., přičemž přes toto upozornění sňatek uzavřel, ačkoliv původně po upozornění opatrovnice sdělil, že sňatek neuzavře. Zde je na místě ještě vhodné dodat, že podle provedeného znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného MUDr. Janem Drahozalem ze dne 7. 11. 2017 (viz č. l. 139-159) v době uzavření sňatku byly u obviněného zcela zachovány schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a jeho nebezpečnost a rovněž byla zachována schopnost ovládat toto jednání. Proto lze uzavřít, že z hlediska subjektivní stránky jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 6, bod 29. usnesení soudu druhého stupně), neboť jak bylo naznačeno, svůj úmysl uzavřít sňatek realizoval i přes to, že bylo opatrovnicí opakovaně sdělováno a zdůrazňováno, že svým jednáním by se dopustil protiprávního jednání a tudíž byl s možnými následky svých kroků srozuměn.
Námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Námitka obviněného spočívající v tom, že nepomáhal své manželce k neoprávněnému pobytu na našem území, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá, že jeho manželka v době vydání rozsudku pobývala na území České republiky oprávněně, konkrétně na základě probíhajícího řízení o mezinárodněprávní ochraně, když samotný fakt, že došlo k uzavření manželství s ním, nijak nemůže ovlivnit rozhodování o poskytnutí této ochrany či nikoliv. Obviněný tedy v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že u něho není naplněn znak skutkové podstaty spočívající v pomáhání jinému k neoprávněnému pobytu. Podle §341 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v poskytnutí pomoci cizinci k neoprávněnému pobytu v ČR, přičemž trestnost poskytnutí takové pomoci cizinci je podmíněna tím, že pachatel jedná v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch (např. úplaty za finanční sňatky a uznání rodičovství) – srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. Vyd., Praha Wolters Kluwer, a. s. 2014, str. 886-887. Objektem, jemuž je prostřednictvím skutkové podstaty tohoto trestného činu poskytována ochrana, je zájem na zabránění nelegální a nekontrolované imigrace tzv. občanů třetích zemí (tj. mimo občanů států tvořících tzv. schengenský prostor), s níž je spojeno nebezpečí sociálních a ekonomických problémů, případně i nebezpečí kriminality. Proto je sledován zájem na tom, aby cizinci na území ČR vstupovali a následně případně pobývali v souladu s právními předpisy státu (zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), resp. některými přímo závaznými předpisy EU [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ES – tzv. Schengenský kodex, Nařízení Rady (ES) č. 539/2001/ES a Směrnice parlamentu a Rady (ES) č. 2004/38/ES].
Ze znění skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, tj. formulace znaků jeho objektivní stránky, nelze dovodit, že by se měla vztahovat pouze na případy, kdy osoba, jíž pachatel v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá k neoprávněnému pobytu na území ČR, se na našem území již neoprávněně vyskytuje. Takové zúžení dosahu skutkové podstaty nelze interpretací jejích znaků důvodně dovodit, přičemž ani obviněný v toto směru nějakou bližší právně fundovanou argumentaci neuvádí. Lze proto uzavřít, že k naplnění zákonných znaků označeného trestného činu pachatelem může dojít nejen tehdy, směřují-li jeho aktivity k podpoře cizince, který se neoprávněně na území republiky již nachází, ale i tehdy, směřuje-li k podpoře cizince, který hodlá neoprávněného pobytu na území ČR teprve dosáhnout, kdy se nemusí v době páchání trestné činnosti na našem území takový cizinec vůbec vyskytovat, přičemž není vyloučena ani varianta, že se takový cizinec na území České republiky v době naplnění skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu podle §341 odst. 1 tr. zákoníku fyzicky vyskytuje na základě určitého zákonem stanoveného důvodu, který je časově omezen a který brání tomu, aby v tomto okamžiku byl jeho pobyt posouzen jako neoprávněný, když ovšem již předtím byl pobyt takovému cizinci zakázán buď rozhodnutím správního úřadu či soudu a aktivity pachatele směřují z napomáhání k neoprávněnému pobytu takovému cizinci do budoucna.
Konkrétně z pohledu zvolené argumentace je třeba uvést, že z provedených důkazů vyplývá, že manželka obviněného měla pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 11 To 133/2013, uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 let a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou, kdy tento trest vyhoštění začala vykonávat od 19. 5. 2016, když dne 18. 5. 2016 byla podmíněně propuštěna z výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Z uvedeného je tedy nepochybné, že manželka obviněného měla před uzavřením sňatku s obviněným uložen trest vyhoštění, takže si byla vědoma, že musí území České republiky opustit. Právě tato skutečnost je rozhodující z pohledu posouzení konkrétního jednání obviněného. Především je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že již dne 26. 5. 2016 podala nynější manželka obviněného žádost o udělení mezinárodněprávní ochrany, kdy jako důvod uvedla, že na území České republiky žije dlouho a je zvyklá na zdejší prostředí a ve Vietnamu nemá kde bydlet. Již tato skutečnost svědčí o tom, že manželka obviněného činila aktivní kroky k tomu, aby nemusela opustit území České republiky a aby přes uložený trest vyhoštění mohla na našem území legálně zůstat. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pobyt cizinců na našem území v předmětné době upravoval především zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a změně některých zákonů účinný do 31. 5. 2017 (dále jen cizinecký zákon). Podle §9 odst. 1 písm. f) cizineckého zákona policie odepřela cizinci vstup na území, jestliže je nežádoucí osobou (§154). Podle §154 odst. 1 cizineckého zákona se nežádoucí osobou rozuměl cizinec, jemuž nebylo možno umožnit vstup na území z důvodu, že by tento cizinec při pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy. Za nežádoucí osobu se pak považuje především cizinec, který má uložený správní trest vyhoštění či soudní trest vyhoštění. Z uvedeného je tedy zřejmé, že manželka obviněného měla před uzavřením sňatku s obviněným postavení nežádoucí osoby na našem území, čehož si byla vědoma. Protože manželka obviněného požádala o poskytnutí mezinárodněprávní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, konkrétně podle §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, byl po dobu probíhajícího řízení její pobyt na našem území oprávněný, neboť nejde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal další opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, nelze setrvání žadatele o udělení mezinárodní ochrany na území ukončit na základě vydaného správního nebo soudního rozhodnutí (viz §3d odst. 2). Z uvedeného je tedy nepochybné, že manželka obviněného sice v době uzavření sňatku pobývala na našem území oprávněně na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, když si ovšem musela být vědoma přechodnosti svého pobytu, neboť jí bylo známo, že pokud jí mezinárodněprávní ochrana nebude udělena, tak musí respektovat uložený trest vyhoštění a území České republiky opustit. Současně nelze pominout skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování. Manželce obviněného bylo pravomocně rozhodnutím Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 31. 8. 2016 č. j. OAM-65/LE-BE04-HA10-2016, odmítnuto udělení mezinárodněprávní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, takže v době uzavírání sňatku bylo zřejmé, že jí mezinárodněprávní ochrana nebyla udělena (viz č. l. 37-41). Nelze zároveň přehlédnout, že důvodem uzavření sňatku ze strany obviněného byla skutečnost, že mu bylo přislíbeno jednak upuštění od dluhu, jednak finanční odměna ve výši 30.000 Kč, když samotný obviněný sdělil svědkyni H. P., že jeho budoucí manželka potřebuje zajistit pobyt na území České republiky. Jinak vyjádřeno, je nepochybné, že cílem sňatku bylo zajistit pobyt manželky obviněného na našem území, přes uložený trest vyhoštění. Zde je třeba odkázat na znění §15a cizineckého zákona, podle kterého se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho manžel. Takový rodinný příslušník podle §87b odst. 1 cizineckého zákona, pokud sám není občanem Evropské unie a následuje občana Evropské unie, který na území pobývá, požádá ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce. Ustanovení §87d odst. 1 písm. d) cizineckého zákona sice umožňuje neudělení povolení k přechodnému pobytu cizinci manžela, který je občanem Evropské unie, pokud je cizinec, který žádá o udělení povolení k pobytu, veden v evidenci nežádoucích osob ovšem za předpokladu, že trvá důvodné nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Ministerstvo vnitra podle §87e odst. 1 písm. c) cizineckého zákona dále žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp zn. 11A 197/2010, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 11A 128/2012, stanovisko Veřejného ochrance práv ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 4715/2011/VOP/JŠM), když ovšem předpokladem zamítnutí žádosti je skutečnost, že účelové uzavření manželství je zjištěno. Z pohledu argumentace obviněného je možno uvést, že uzavření sňatku za finanční odměnu obviněným s osobou, které byl uložen trest vyhoštění, což bylo obviněnému známo, bylo zcela jednoznačně vedeno umožnit této osobě neoprávněný pobyt na našem území, čímž se rozumí pobyt v rozporu se zákonem o pobytu cizinců. Zároveň je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty není rozhodující, zda se skutečně této jiné osobě podařilo získat neoprávněně pobyt na území České republiky, nýbrž skutečnost, že jednání obviněného k tomuto úmyslně směřovalo a že se jednáním obviněného zvýšila možnost takové osoby neoprávněný pobyt získat a že si toho byl obviněný vědom.
Z pohledu další argumentace obviněného týkající se toho, že nebylo požádáno o legalizaci pobytu jeho manželky na našem území, je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že probíhalo řízení o umožnění jejího pobytu na našem území před cizineckou policií, když řízení bylo vedeno Ředitelstvím služby cizinecké policie, č. j. CPR-30219-13/ČJ-2016-930310-V239 a jednalo se o řízení o vydání nového rozhodnutí podle §122 odst. 7 cizineckého zákona umožňující zrušení pomocného rozhodnutí o vyhoštění, který se po právní moci stal manželem občana České republiky (viz č. l. 85-92), takže je nepochybné, že byly činěny aktivní kroky k legalizaci pobytu manželky obviněného na našem území. Skutečnost, že ze strany manželky obviněného nebyl podán návrh na zrušení trestu vyhoštění podle §350h tr. ř., je nerozhodná, když navíc je třeba uvést, že za situace, když byl obviněný pravomocně odsouzen pro uvedený přečin by podání takového návrhu bylo zřejmě nedůvodné. Proto lze považovat námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Pod zvolený dovolací důvod, jak již bylo naznačeno, je dále podřaditelná námitka týkající se naplnění znaku skutkové podstaty přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně spočívajícího v tom, že jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Obviněný totiž namítá, že nebyly naplněny všechny znaky zvolené skutkové podstaty, a tudíž namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Z pohledu konkrétní zvolené argumentace je třeba uvést, že část zvolené argumentace ovšem pod zvolený dovolací důvod podřaditelná není. Jedná se o námitku týkající se toho, že nepomohl manželce k neoprávněnému pobytu na území České republiky účelovým manželstvím. Předmětná námitka směřuje do hodnocení důkazů a má procesní charakter. Přesto z pohledu námitek obviněného je třeba poukázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že obviněný chtěl uzavřít manželství s N. T. B. L. z důvodu odpuštění dluhu, které měl vůči třetí osobě a získání finanční částky ve výši 30 000 Kč. Z jeho strany se tedy nejednalo o případ manželství uzavřeného z lásky, po delší známosti a po odbourání jazykové bariéry mezi nimi, když v takovém případě se nejednalo o trestný čin.
Pokud se jedná o naplnění znaku, že pachatel jednal v úmysl získat neoprávněný majetkový prospěch nebo jiný prospěch, tak se tímto rozumí neoprávněné materiální zvýhodnění nebo imateriální zvýhodnění, na které by pachatel neměl právo. Pachatel tedy musí jednat se zištným úmyslem. Pokud by pachatel jednal z důvodů např. rodinných vazeb, nedopouštěl by se tohoto trestného činu. (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3218-3221).
Na tomto místě je nutné uvést, že z trestního spisu vyplynulo, že obviněný získal finanční zvýhodnění v podobě odpuštění dluhu a současně s tímto obdržel finanční odměnu 30 000 Kč. Obviněný tedy za uzavření manželství získal peněžitou odměnu. Jednalo se tedy nepochybně o jeho majetkové zvýhodnění, na které neměl žádný nárok a které získal právě z toho důvodu, že účelově uzavřel manželství s N. T. B. L., která měla pravomocně v době uzavření manželství uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou, a cílem jeho jednání bylo neoprávněně umožnit jmenované pobyt na našem území. Tím, že obviněný uzavřel manželství za úplatu, došlo k naplnění znaku, že obviněný jednal v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch (viz přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 4 To 193/2011).
Vzhledem ke shora uvedenému lze mít za to, že obviněný uplatnil takové dovolací námitky, které lze z části podřadit pod zvolené dovolací důvody, když ovšem v části tyto byly zřejmě neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Nejvyšší soud v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, a proto rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová