ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.1.2002.1
sp. zn. 4 Tz 1/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 27. března 2002 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To 519/2001-664, v neprospěch obviněného O. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město usnesením č. j. 1 T 42/96-649 ze dne 24. srpna 2001 podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. zastavil trestní stíhání O. M. pro skutek, že dne 7. 7. 1990 kolem 13, 40 hodin v P., na zastávce tramvaje č. 1 v N. ulici, v úmyslu zmocnit se peněz společně s J. F., R. E., ml. R. H., P. M. a P. S. napadli bčany VSR N. T. H., a H. V. C. tak, že je byli pěstmi do obličeje a kopali a poté jím odcizili 370, - Kčs a digitální hodinky v hodnotě 50,- Kčs, jímž měl být spáchán trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Stížnost státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To 519/2001-664, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že v projednávaném případě bez zavinění obviněného nebyla jeho věc projednána ani za 11 let (od vznesení obvinění), čímž došlo k porušení článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, k níž přistoupila i Česká a Slovenská Federativní Republika (sdělení č. 209/1992 Sb. ve spojení s ústavním zák. č. 4/1993 Sb.), jenž stanoví, že účastníci soudního řízení mají právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Poukázal přitom na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, v nichž byla odmítnuta námitka žalovaných států o nedostatečném personálním obsazení soudů a velkém množství případů, jako důvodu pro nepřiměřenou délku řízení s tím, že dobu více než šesti let bez pravomocného skončení trestního řízení již v žádném případě nelze tolerovat. V projednávané věci uvedená lhůta byla ještě výrazně překročena. Přitom podle okresního soudu nešlo o věc skutkově složitou a nebylo zjištěno, že by obviněný svým chováním k průtahům jakkoli přispěl. Za nešťastnou považuje zejména nečinnost krajského soudu po vyloučení věci obv. M. k samostatnému projednání a následné postoupení věci okresnímu soudu, když muselo být zjevné, že ten bude muset celé řízení opakovat, ačkoli podstatná část dokazování i vůči obv. M. byla již v hlavním líčení provedena. Byť objektivně k promlčení trestního stíhání nemohlo dojít okresní soud připomněl skutečnost, že u zažalovaného trestného činu loupeže činí tato lhůta deset let.
Krajský soud v Plzni se s výše uvedenými důvody plně ztotožnil. Konstatoval, že k průtahům v dané věci došlo výlučně vinou státu. I když rozhodnutí Evropského soudu nejsou součástí našeho právního řádu a nejsou proto obecně závazná, Evropská úmluva o občanských právech je součástí našeho právního řádu, je tudíž závazná a z hlediska právní síly je postavena na úroveň Ústavy a má přednost před zákonem. Podle názoru stížnostního soudu je smyslem práva na spravedlivý proces kromě jiného, aby pokud jde o trestní řízení, byli pachatelé trestných činů v případě uznání viny spravedlivě potrestáni a aby bylo dosaženo účelu trestu. Trest ukládaný za dvanáct a možná i za více let po spáchání trestného činu účelu trestu neodpovídá. Postup soudu prvního stupně proto shledal plně důvodným.
Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To 519/2001-664, podal dne 28. 12. 2001 ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V jejím písemném odůvodnění uvádí, že soudy pro zastavení trestního stíhání nesprávně shledaly okolnosti uvedené v ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., ačkoli ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech i navazující ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nespojují nedodržení přiměřené lhůty k projednání věci soudem s nepřípustností dalšího trestního stíhání a povinností takové stíhání zastavit, a ze zmíněných ustanovení takový závěr ani nelze vyvodit. I když prý lze připustit, že v této trestní věci skutečně mohlo dojít k porušení práva obviněného O. M. na projednání jeho věci soudem v přiměřené lhůtě ve smyslu cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze to podle mínění ministra spravedlnosti spojovat s povinností trestní stíhání zastavit. Aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. lze podle stěžovatele především tehdy, pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, stanoví nepřípustnost trestního stíhání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného O. M. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanovení §223 odst. odst. 1 a §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení, i předcházející mu usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 1 T 42/96, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, zrušil a podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření stížnost pro porušení zákona podpořil z důvodů v podstatě totožných, když akcentoval skutečnost, že ustanovení čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech nelze podřadit pod pojem “vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána“ obsažený v ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř. a že rezignací na rozhodnutí o vině či nevině obviněného dojde k porušení jeho práva na spravedlivé rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti v této věci jednak není důvodná, jednak obsahuje požadavky, které nelze s ohledem na nález ÚS ve vztahu k ustanovení §272 tr. ř. akceptovat.
Z obsahu soudního spisu v projednávané věci vyplývají tyto skutečnosti:
Trestní stíhání O. M. bylo zahájeno usnesením býv. KS-SNB - odboru vyšetřování Plzeň ze dne 5. 9. 1990, jež mu bylo předáno na začátku jeho prvního výslechu dne 26. 11. 1990. Býv. Krajský prokurátor v Plzni podal pak na něj a pět dalších osob dne 17. 1. 1991 u Krajského soudu v Plzni obžalobu pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se měli dopustit tak, jak to je uvedeno ve výroku usnesení Okresního soudu Plzeň-město o zastavení trestního stíhání. (Pro úplnost je nutno dodat, že obžaloba byla podána celkem na 9 osob pro sedm různých trestných činů, včetně trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., na němž, jakož i na dalších trestných činech, však obžalovaný M. neměl mít žádnou účast.).
Krajský soud v Plzni zahájil dne 22. 5. 1991 ve věci hlavní líčení, které pak pokračovalo po 22 odročeních až do 17. 3. 1993, kdy krajský soud usnesením sp. zn. 1 T 4/91 z téhož dne, podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučil trestní věc obžalovaného O. M. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí a posléze usnesením ze dne 7. 3. 1996, sp. zn. 1 T 16/92, ji podle §23 odst. 2 tr. ř. postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město k projednání a rozhodnutí. Ze spisu je zřejmé, že po dobu tří let krajský soud neučinil ve věci obv. M. žádný úkon směřující k meritornímu vyřízení věci a obdobně nečinný byl pak po dobu téměř pěti let i Okresní soud Plzeň-město, když referát předsedy senátu k nařízení hlavního líčení je až ze dne 27. 11. 2000. Posledně uvedený soud pak po třech neúspěšných pokusech o meritorní skončení věci v hlavním líčení nakonec dne 24. 8. 2001 rozhodl o zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř.
Podle čl. 6/1 (věty první) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Tomuto ustanovení koresponduje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), jež byla prohlášena součástí ústavního pořádku České republiky: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Podle čl. 41 Úmluvy ve znění protokolu č. 11 jestliže Soud (míněn Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku) zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
V judikatuře zmíněného soudu bylo v souvislosti s přiznaným právem na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě již mnohokráte vysvětleno, že smyslem požadavku přiměřené lhůty podle čl. 6/1 Úmluvy je zajistit, aby v přiměřené lhůtě a na základě soudního rozhodnutí byl učiněn konec nejistotě, v níž se osoba nachází, pokud byla obviněna z trestného činu. Nepřiměřenost lhůty co do měsíců a let sice nikdy nebyla v obecné poloze stanovena, existují však rozhodnutí, v nichž i patnácti a půl měsíční nečinnost soudu (rozsudek ve věci B. z roku 1993, A-248, str.30), resp. šestnáctiměsíční lhůtu k obeslání svědka (rozsudek ve věci I. z roku 1992, A 229-F, str. 64), shledal za nepřiměřenou a odporující cit. článku Úmluvy. Přetížení soudů se zpravidla neuznává jako omluva pro nepřiměřenou délku řízení, neboť smluvní státy Úmluvy jsou povinny organizovat soudnictví tak, aby soudy mohly vyhovět požadavkům článku 6 (rozsudek ve věci De M. z roku 1993, A 257-D, str. 48).
Ve světle uvedených skutečností je zřejmé, že v projednávané věci došlo k prodlením zaviněným okresním a krajským soudem a proto nebyl splněn požadavek „přiměřené lhůty“ podle článku 6/1 Úmluvy.
K námitce, že porušení uvedeného práva nelze promítnout do povinnosti soudu zastavit trestní stíhání, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ačkoli ministr spravedlnosti i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, důvodně poukazují na to, že porušení práv zakotvených v Úmluvě, není v trestním řádu sankcionováno povinností zastavit trestní stíhání, je nemyslitelné na jedné straně konstatovat porušení práva dle Úmluvy a přitom pokračovat v porušování tohoto práva, což by pokračování v trestním stíhání obviněného O. M. nesporně takovým porušením bylo. Byť v projednávaném případě z objektivních důvodů, v důsledku zrušení ustanovení §272 tr. ř. nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 31. října 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, s účinností od 1. 1. 2002, a z toho vyplývající nemožnosti zrušit napadené rozhodnutí, to již nepřichází v úvahu, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledal, že by usneseními Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. srpna 2001, č. j. 1 T 42/96-649 a Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2001, č. j. 9 To 519/2001-664, byl ve vytýkaných směrech porušen zákon.
Ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. o důvodech, kdy je trestní stíhání nepřípustné, totiž nelze vykládat tak restriktivně, jak to činí ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona a státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k ní. Jestliže podle Úmluvy, jíž jak bylo vysvětleno, je Česká republika přímo vázána a Evropský soud pro lidská práva sankcionuje smluvní strany i jistou formou pokuty (závazkem poskytnout poškozenému spravedlivé zadostiučinění mnohdy i ve značných peněžních částkách) za porušování práv zaručených touto Úmluvou, musí se hledat způsob, jak vyvodit důsledky z porušování těchto práv i podle českého právního řádu. Takovým přijatelným způsobem je analogické použití ustanovení §11 odst. 1 písm. ch) tr. ř., jak to učinil okresní soud v projednávaném případě. V tomto směru Nejvyšší soud, shodně se soudy nižších stupňů v projednávané věci, se přidržel smyslu a ducha zákona, nikoliv jen úzce chápané litery. Případnou námitku, že se tím stát zříká povinností stanovených v ustanoveních §§1 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a dal. tr. ř. nelze plně akceptovat, protože jde o situaci obdobnou zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestního stíhání, které mohlo být rovněž způsobeno nečinností orgánů trestního řízení, kdy taktéž není dosaženo účelu sledovaného cit. ustanoveními trestního řádu, protože o obžalobě také není z hlediska viny meritorně rozhodnuto.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) a §274 posl. věty tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není stížnost pro porušení zákona přípustná (§266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2002
JUDr. Juraj M a l i k
předseda senátu