ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.112.2009.1
sp. zn. 4 Tz 112/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného JUDr. K. F. , CSc ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 11 To 9/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 67/2005 a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř. takto:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 11 To 9/2007 , b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §226 písm. a), §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. ve prospěch obviněného JUDr. K. F., CSc.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006, č. j. 7 T 67/2005-998, byl obviněný JUDr. K. F., CSc. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.).
Tohoto se obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 22. 12. 2000 do dne 2. 1. 2001 na blíže neurčeném místě v P. či jinde, sepsal kupní smlouvu opatřenou podpisy obou stran na obytný dům, parcelu a zahradu v obci R., T. ú., katastrální území R. u P., okres P.-z., kdy byl uveden sám jako strana kupující a poškozená JUDr. I. H., jako prodávající, ačkoliv poškozená o tomto úkonu nevěděla a byl v rozporu s její vůlí, poté na smlouvě svým podpisem a otiskem razítka advokáta ve smyslu vyhl. č. 190/1996 Sb., §34 odst. 7 písm. c) výslovně potvrdil, že smluvní strany jejichž totožnost zjistil, před ním smlouvu podepsaly, přičemž uvedl, že totožnost poškozené ověřil z občanského průkazu, který pozbyl platnosti v roce 1998 a dále sepsal návrh adresovaný Katastrálnímu úřadu Praha-západ na povolení vkladu svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem a zajistil podání návrhu u uvedeného katastrálního úřadu, v důsledku čehož došlo k požadovanému zápisu s účinky od 2. 1. 2001 a s domem dále jako vlastník disponoval, čímž způsobil škodu ve výši hodnoty nemovitosti, tj. nejméně 6.885.000,- Kč.
Obviněnému byl za uvedený trestný čin uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadli odvoláním obviněný JUDr. K. F., CSc., a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č. j. 11 To 9/2007-1122, Vrchní soud v Praze k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a současně ve věci podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 8. 2005, č. j. KZV 304/2002-211, pro skutek, který byl předmětem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s tím rozdílem, že v podané obžalobě byla škoda způsobená činem obviněného vyčíslena na částku nejméně 8.100.000,- Kč. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze pak bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala ministryně spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného JUDr. K. F., CSc. stížnost pro porušení zákona.
V této poukázala na znění ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, odst. 12, §226 písm. a), §254 odst. 1, §256, §258 odst. 1 písm. b), d) a §263 odst. 7 tr. ř. a konstatovala, že se jimi Vrchní soud v Praze při rozhodování o vině obviněného důsledně neřídil.
Stěžovatelka v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku označila skutkové závěry odvolacího soudu za nesprávné a poukázala, že těžištěm trestního řízení je hlavní líčení. Právě hlavnímu líčení je vyhrazeno rozhodování o vině a případně i o trestu obviněného. Jinak řečeno, soud prvního stupně je stolicí skutkovou, naproti tomu odvolací soud je s drobnými výjimkami stolicí právní. Dokazování je v trestním řízení realizováno zejména v hlavním líčení, kdy jsou důkazy prováděny kontradiktorním způsobem tak, aby byly skutečnosti rozhodné pro posouzení viny obviněného řádně a bez pochybností objasněny. Konstantní bohatá judikatura ale ani teorie nepochybují o tom, že hodnocení důkazů je téměř výlučným oprávněním nalézacího soudu, který důkazy v hlavním líčení provedl. Odvolacímu přezkumu podléhá toliko logičnost a přesvědčivost argumentace nalézacího soudu vztahující se k odůvodnění zvoleného hodnocení důkazů a navazujícího skutkového děje. Odvolací soud není oprávněn soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny k hodnocení důkazů ani v případě, že by sám provedené důkazy hodnotil jinak. Odvolací soud může nalézacímu soudu toliko uložit, aby se některými důkazními aspekty blíže zabýval, případně aby své závěry pregnantněji odůvodnil. Jinými oprávněními při hodnocení důkazů odvolací soud ve vztahu k soudu nalézacímu nedisponuje. Závěry odvolacího soudu učiněné v trestní věci obviněného JUDr. K. F., CSc., neodpovídají ustálené judikatuře soudů o způsobu přístupu odvolacího soudu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu obsaženým v rozsudku, který je přezkoumáván odvolacím soudem na podkladě proti němu podanému odvolání.
V této souvislosti se stěžovatelka odvolala na rozhodnutí publikované pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., z kterého vyplývá, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, jak tomu bylo ve shora naznačených směrech v této věci, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se má znovu zabývat; nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny. Zároveň poukázala i na rozhodnutí č. 57/1984 Sb. rozh. tr.
Podle názoru ministryně spravedlnosti odvolací soud v této věci hodnotil důkazy diametrálně odlišně od soudu nalézacího. Ten dospěl k závěru o vině obviněného, odvolací soud naopak obviněného obžaloby zprostil. Přitom rozsudek nalézacího soudu splňuje nároky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř., když nalézací soud logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. Naznačený závěr nalézací soud učinil po procesně bezvadném dokazování provedeném v hlavním líčení konaném celkem v pěti celodenních jednacích dnech. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy. Vyslechl obviněného, poškozenou, 11 svědků, 2 znalce, a provedl rovněž řadu listinných důkazů. Naproti tomu odvolací soud podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1118 spisu) toliko opakoval dokazování v nepodstatném rozsahu čtením některých listinných důkazů. Odvolací soud neopakoval výslech poškozené ani jiných svědků. Za této procesní situace nemohl odvolací soud důkazy zhodnotit zcela opačně ve vztahu k hodnocení soudu nalézacího, neboť takový postup striktně zapovídá ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
Soud prvního stupně podle odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvěřil výpovědi poškozené, že obviněný sepsal kupní smlouvu o převodu nemovitostí v rozporu s její pravou a skutečnou vůlí. V tomto směru uvěřil i intervenujícím svědkům (např. F. H., L. H. a JUDr. B. K.). Odvolací soud uvedené svědky ani poškozenou při veřejném zasedání neslyšel, dokonce ani nepřistoupil ke čtení jejich výpovědí. Naznačené důkazy v odvolacím řízení provedeny (opakovány) nebyly.
Alinea druhá §263 odst. 7 tr. ř. však zavazuje odvolací soud k totožnému hodnocení důkazů, jak již důkazy hodnotil nalézací soud. Uvedenému totožnému hodnocení nepodléhají pouze důkazy v odvolacím řízení provedené nebo opakované. Odvolací soud přistoupil ke zproštění obviněného obžaloby, neboť podle jeho názoru nebyla prokázána existence stíhaného skutku. Existenci stíhaného skutku měl nalézací soud za prokázanou právě důkazy již uvedenými. Tímto závěrem pak byl odvolací soud vázán. Odvolací soud si zřejmě neuvědomil, že zproštění obžaloby s sebou v souzené věci vždy nese diametrálně odlišné hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení minimálně ve vztahu k výpovědím svědků uvedeným v předchozím odstavci. Za stávající procesní, ale nakonec i důkazní situace, nemohl odvolací soud sám přistoupit k meritornímu zproštění obviněného, ale mohl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nalézacímu soudu toliko věc vrátit k novému rozhodnutí. Mohl současně nalézacímu soudu uložit, jak dokazování doplnit, eventuálně jakým otázkám má být při novém rozhodování věnována zvýšená pozornost.
S přihlédnutím k této věci stěžovatelka zdůraznila, že také odvolací soud musí konkrétní skutečnosti vyplývající z jednotlivých důkazů hodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž nesmí vytrhávat ojedinělé věty ze svědeckých výpovědí svědků, které ani sám nevyslechl. Místo toho se měl odvolací soud náležitě vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi i odlišnými závěry soudu prvního stupně, dále v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, příp. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout, a na základě toho soud prvního stupně jen upozornit, čím se má znovu zabývat, aniž by mu však ke způsobu hodnocení důkazů uděloval závazné pokyny.
Diferentní způsob hodnocení důkazů od nalézacího soudu přísluší odvolacímu soudu toliko v případě, že důkazy ve veřejném zasedání sám opětovně provede. Opačný postup znamená popření jedné ze základních zásad trestního řízení, kterou je zásada bezprostřednosti uvedená v §2 odst. 12 tr. ř. Odvolacímu soudu je nicméně zapovězeno, jak již bylo řečeno, opakovat či doplňovat dokazování v zásadním rozsahu, neboť opačný postup by znamenal nahrazování činnosti nalézacího soudu, a v konečném důsledku popření zásady dvojinstančnosti řízení. Vytváření zásadního skutkového základu v odvolacím řízení totiž rovněž znamená odepřít stranám možnost přezkoumání věci odvolacím soudem na základě řádného opravného prostředku, když de facto dochází k rozhodování věci v jediném stupni před odvolacím soudem.
Podle stěžovatelky jsou skutková zjištění nalézacího soudu správná a výrok o vině neměl v odvolacím řízení doznat změn. Nesouhlasí s existencí zrušovacích důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. užitých odvolacím soudem, ani s postupem vrchního soudu, který sám zprostil obviněného obžaloby v odvolacím řízení, ač pro takový postup nebyly zjevně splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tak nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu v §254 odst. 1 tr. ř.
Postup odvolacího soudu podle stěžovatelky vykazuje i znaky libovůle v rozhodování, znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Zde poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, podle něhož §259 odst. 3 tr. ř. výslovně uvádí, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud považuje rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže sám rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Z pohledu ústavněprávního by pak v opačném případě rozhodnutí a řízení jemu předcházející bylo zatíženo vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež by ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad trestního řízení – zásady ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Citovaný nález Ústavního soudu v souladu s argumenty stížnosti pro porušení zákona popírá dokonce ústavnost postupu odvolacího soudu, pokud bez opakování rozhodujících důkazů sám ve věci meritorně rozhodl poté, co zcela odlišně od nalézacího soudu zhodnotil skutkový stav věci.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti uvedla, že vzhledem k porušení zákona toliko ve prospěch obviněného, přichází v úvahu pouze vydání tzv. akademického výroku, kterým se Nejvyšší soud omezí na prosté konstatování porušení zákona. Zhoršení procesního postavení obviněného je vyloučeno. I přes tento fakt považuje pouhé vyslovení porušení zákona za žádoucí, neboť může znamenat určitou morální satisfakci pro poškozenou JUDr. I. H. Zároveň je judikatorně žádoucí blíže upřesnit možnosti meritorního rozhodování odvolacího soudu při zásadně odlišném skutkovém hodnocení ve vztahu ke skutkovým závěrům nalézacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, č. j. 11 To 9/2007-1122, byl porušen zákon ve prospěch obviněného JUDr. K. F., CSc., v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6, odst. 12, §226 písm. a), §256, §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. b), d), §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V souvislosti s podanou stížností pro porušení zákona Nejvyšší soud zdůrazňuje, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je tudíž výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Do již učiněného hodnocení důkazů smí odvolací soud zasáhnout v rámci své přezkumné činnosti pouze v případě nelogičnosti a nesrovnalostí v jejich hodnocení. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. (Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992)
Uvedené zásady musí při svém postupu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona respektovat i Nejvyšší soud. Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z citovaného ustanovení vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, což znamená, že Nejvyšší soud musí vycházet z předpokladu, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za situace, kdy po přezkoumání rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení, zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost, jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil, byla vzhledem ke své závažnosti napravena.
Podaná stížnost pro porušení zákona napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze v podstatě vytýká, že ačkoli skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i výrok o vině obviněného, obsažený v jeho rozsudku, byly správné a neměly v odvolacím řízení doznat změn, vrchní soud po zrušení prvostupňového rozhodnutí sám obviněného zprostil obžaloby, přičemž pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a oprávněné výhrady vyslovené odvolacím soudem na adresu nalézacího soudu, pokud jde o jeho skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů (viz §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), nemohl souhlasit s námitkami stěžovatelky vůči postupu vrchního soudu, pokud ten dospěl k závěru, že jím přezkoumávaný rozsudek krajského soudu nemůže obstát a je třeba jej zrušit.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6 – 8 jasně a konkrétně poukázal na protichůdná zjištění soudu prvního stupně, vycházející z provedených důkazů a na nedostatečně přesvědčivý závěr o vině obviněného. V tomto ohledu tudíž nelze vrchnímu soudu vytknout, pokud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl k závěru, že tento je třeba zrušit podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. Předmětný rozsudek totiž zjevně trpěl nejasností skutkových zjištění podstatných pro rozhodnutí o vině obviněného, přičemž soud prvního stupně se zároveň nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí, v důsledku čehož pak právní posouzení skutku, popsaného ve výroku rozsudku, nebylo v souladu s trestním zákonem.
Též nelze bezvýhradně souhlasit s názorem stěžovatelky, že odvolací soud mohl po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu toliko věc vrátit k novému rozhodnutí. Zde je třeba zdůraznit, že odvolací řízení je od novely trestního řádu z roku 2001 (zák. č. 265/2001 Sb.) založeno výrazně na principu apelačním s prvky kasace. Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru, že je nutné z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí, zpravidla přímo sám ve věci meritorně rozhodne a věc nevrací soudu prvního stupně, jestliže nejde o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně (§259 odst. 1 tr. ř.).
Pokud se ale odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně rozhodl nepostupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. a věc nevrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí, jelikož zjevně zastával názor, že ve věci může sám rozhodnout rozsudkem, byl povinen respektovat nejen ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., ale i ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
Podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
Smyslem ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. tedy je, aby odvolací soud svoje nové meritorní rozhodnutí, vydané ve formě rozsudku, založil pokud možno na soudem prvního stupně správně učiněných skutkových zjištěních. V případě, že se odvolací soud s hodnocením některého důkazu (a z něj vyvozených skutkových závěrů) neztotožňuje, musí daný důkaz provést sám v rámci veřejného zasedání, případně může skutková zjištění změnit či doplnit na podkladu zcela nového (nalézacím soudem neprovedeného) podstatného důkazu. Obě uvedená ustanovení upravují „relativní nezměnitelnost“ skutkových zjištění nalézacího soudu modifikovanou taxativně uvedenými výjimkami, do nichž se primárně promítá obecný princip bezprostřednosti trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05).
Jestliže tedy Vrchní soud v Praze podle §263 odst. 6 tr. ř. provedl ve veřejném zasedání doplnění dokazování, přičemž přečetl ze svazku I. inkriminovanou kupní smlouvu z 2. 1. 2001, kupní smlouvu a smlouvu o věcném břemenu z 21. 10. 1994 (týkající se domu v S.), dohodu o odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13. 7. 1995 a obdobnou dohodu o odstoupení ze dne 13. 3. 1995 (notářsky ověřenou), ze svazku II. návrh na vklad vlastnického práva z 2. 1. 2001 učiněný na KÚ Praha-západ a ze svazku III. závěr znaleckého posudku kriminalistického ústavu, tak nelze než konstatovat, že se o nové důkazy nejednalo, neboť všechny vyjmenované důkazy byly již v předchozím řízení provedeny v rámci hlavního líčení soudem nalézacím, byť některé z nich byly čteny pod jiným číslem listu, protože se v trestním spisu nacházely ve více vyhotoveních. Po obsahové stránce ale tato nuance neměla na hodnocení provedených důkazů žádný vliv.
Odvolací soud z tohoto důvodu nemohl postupovat podle ustanovení §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. Mohl však, přestože formulace „… doplněno dokazování…“ (č. l. 1118 spisu) tomu nenasvědčuje, postupovat podle ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Aby se tak ale mohlo stát, musel by ve veřejném zasedání provést skutečně podstatný důkaz, byť byl již dříve v hlavním líčení proveden, z kterého by pro skutkové zjištění vyplynul natolik zásadní a nový poznatek, který by sám o sobě, případně s ostatními důkazy mohl vést k přehodnocení existující důkazní situace a tím i k závěru, učiněnému v konečném důsledku odvolacím soudem, že skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, se nestal.
K tomu ale pouhým opakovaným přečtením některých již dříve provedených listinných důkazů, resp. závěrů znaleckého posudku kriminalistického ústavu, dojít rozhodně nemohlo. Byť lze na tomto místě opětovně připustit, že zhodnocení provedených důkazů, jak to ve svém rozsudku učinil soud prvního stupně, nepřipouštělo spolehlivé vyslovení viny obviněného trestným činem podvodu (§250 tr. zák.), tak ale ani následný postup soudu odvolacího neumožňoval zproštění obžaloby obviněného podle §226 písm. a) tr. ř.
Podle posledně citovaného ustanovení trestního řádu soud zprostí obviněného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu lze označit za předčasné minimálně s ohledem na dílčí hodnotící závěr soudu prvního stupně, který jej zejména vedl k vyslovení viny obviněného žalovaným skutkem. Ten pak spočívá v hodnocení obsahu kupní smlouvy z 2. 1. 2001, v níž jsou uvedeny skutečnosti, které obviněný k jím tvrzenému datu vzniku této smlouvy nemohl zcela logicky předpokládat. Pokud předmětná smlouva měla být podle obviněného podepsána (uzavřena) na jaře roku 2000, někdy před odletem poškozené JUDr. H. do Austrálie, obviněný nemohl v té době vědět, že bude mít k dispozici výpis z katastru nemovitostí z 22. 12. 2000 a že dne 29. 12. 2000 uzavře s poškozenou narovnání. V důsledku tohoto poznatku pak nalézací soud i upravil období, v němž se obviněný trestné činnosti dopustil (viz č. l. 1013 spisu, str. 16 rozsudku).
Též podle názoru Nejvyššího soudu lze jen stěží uvěřit, že v době, kdy byla podle tvrzení obviněného předmětná kupní smlouva uzavřena, mohl mít obviněný natolik konkrétní a specifické informace o budoucích událostech, jako je den v němž dojde k výpisu z katastru nemovitostí, nebo den v němž dojde k jeho narovnání s poškozenou, které jsou v ní obsaženy. Zároveň nelze pokládat za pravděpodobné, že by k uzavření a podpisu takové smlouvy došlo později, po rozchodu obviněného a poškozené. Pokud by k tomu přesto v souladu s projevenou vůlí poškozené došlo, jeví se neobvyklým, proč byl návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem, svědčící obviněnému, opatřen prokazatelně padělaným podpisem poškozené. Jestliže by i navzdory tomu byla kupní smlouva autentická, je nelogické, aby kvůli její realizaci poškozená vzápětí podávala na obviněného trestní oznámení.
Rovněž vrchní soud si byl vědom tohoto zásadního závěru krajského soudu, když na něj i poukázal ve svém rozhodnutí (viz č. l. 1128 spisu, str. 7 rozsudku). Ve svém vlastním postupu v rámci odvolacího řízení však na něj nikterak nereagoval. A to i navzdory obsahu doplňku odvolání obviněného, vypracovaného jeho obhájcem (viz č. l. 1029 spisu), v němž je na tyto rozpory vyplývající z inkriminované smlouvy též poukazováno a je zde navrženo, aby obviněný k nim byl vyslechnut a zároveň je vysloven předpoklad, že pochybnosti o věrohodnosti jeho výpovědi tak budou vyvráceny.
K tomuto ale odvolací soud nepřistoupil, a namísto, aby k veřejnému zasedání předvolal obviněného a vyslechl jej k výše uvedeným otázkám doby vzniku a obsahu kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a taktéž předvolal poškozenou a k témuž ji vyslechl v postavení svědkyně, případně aby přistoupil i k provedení konfrontace obou uvedených osob ( §104a tr. ř.), event. vyslechl i jiné svědky, spokojil se s pouhým přečtením předmětné smlouvy, případně dalších písemností. Tím ale zákonné předpoklady k přehodnocení vysloveného skutkového závěru soudu prvního stupně nenastaly a předmětné podstatné otázky doby vzniku a obsahu kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a s tím spojené pochybnosti objasněny a odstraněny nebyly.
Odvolací soud si tudíž nevytvořil potřebné procesní podmínky k tomu, aby mohl v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodnout rozsudkem, neboť předpokladem takového postupu je správně zjištěný skutkový stav v napadeném rozsudku nalézacího soudu. Skutkový stav v tomto rozsudku ale nemohl být správně zjištěn, když podle soudu prvního stupně se žalovaný skutek stal, spáchal jej obviněný a naplnil jím znaky trestného činu podvodu, a aniž by z důkazů provedených odvolacím soudem byly zjištěny nové podstatné skutečnosti ve srovnání se skutečnostmi, z kterých již vycházel soud prvního stupně, odvolací soud bez dalšího vyvodil, že se skutek nestal a obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. (Srov. přiměřeně rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 63/2001, Soubor rozhod. NS ČR sv. 5, T 139 a rozsudek ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, Soubor rozhod. NS ČR sv. 11, T 281). Takové rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze označit za souladné se zákonem.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 11 To 9/2007, byl ve prospěch obviněného JUDr. K. F., CSc. porušen zákon v ustanoveních §226 písm. a), §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona ve prospěch obviněného, rozhodl pouze tzv. akademickým výrokem, aniž by zrušil napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení, jelikož takový postup podle dikce ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. a násl. nepřicházel v úvahu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec