ECLI:CZ:NS:2006:4.TZ.183.2005.1
sp. zn. 4 Tz 183/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. března 2006 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného J. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci obviněného vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 18 T 262/2004, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §223 odst. 1, §254 odst. 1 a §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch obviněného J. L.
Odůvodnění:
Obviněný J. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 18 T 262/2004, uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jichž se dopustil tím, že v nočních hodinách dne 28. 8. 2004 po 22.00 hod. po místních komunikacích obce M. A., okres B., poté, co požil nezjištěné množství alkoholických nápojů, řídil osobní automobil značky Opel Astra, přestože rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 25. 2. 2004, č. j. OD/ 1/ 1083/04/SŘ – JL, mu byl mimo jiné uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, počínaje dnem právní moci, tedy 25. 2. 2004, když byl na ulici K. Č. odpovídajícím způsobem, a to svítilnou s červeným krytem, stavěn příslušníkem hlídky Policie ČR, Obvodního oddělení M. A., pprap. P. K., který měl na sobě reflexní vestu s nápisem Policie, na tohoto najížděl po vybočení ze směru jízdy doprava na pravou krajnici, takže policista musel uskočit, aby nebyl vozidlem sražen.
Za to byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky a šest měsíců.
Proti uvedenému rozsudku si obviněný podal odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově zrušil a trestní stíhání obviněného podle §223 odst. 1 tr. ř., z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s odkazem na čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., zastavil.
Toto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ministr spravedlnosti napadl podle §266 odst. 1 tr. ř. stížností pro porušení zákona u Nejvyššího soudu, podanou v neprospěch obviněného J. L. Podle jeho názoru byl usnesením odvolacího soudu porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a dále v čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., a dále v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §171 odst. 1 písm. c), §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. v předcházejícím řízení.
V odůvodnění svého podání ministr spravedlnosti zdůraznil, že shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nepovažuje za správné a zákonné. Odvolací soud totiž dospěl ke svému rozhodnutí na základě nesprávných právních závěrů, když poukázal na to, že obviněný byl pro žalované jednání před vynesením prvostupňového rozsudku postižen Městským úřadem v Krnově pro přestupek s tím, že mezi jednáním obviněného ve skutkové větě rozhodnutí o přestupku a ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu existuje částečná shoda jednání a následku v podstatných okolnostech. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že je zde na místě užití zásady ne bis in idem, jak to má na mysli ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný se totiž podle rozhodnutí Městského úřadu v Krnově, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 14. 2. 2005, ev. č. 298/4, čj. 2004/Do/Ze/21274, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2005, dopustil přestupků podle §22 odst. 1 písm. b), f) a §30 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích tím, že svým jednání porušil ustanovení §4 písm. b) a §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, za což mu byla uložena pokuta ve výši 15 000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Uvedené přestupky obviněný spáchal tím, že dne 28. 8. 2004 ve 23.00 hod. řídil v obci M. A. na ulici K. Č. na silnici III. třídy osobní vozidlo tov. zn. Opel Astra stříbrné barvy. Signál červeným světlem, kterým jej hlídka Policie Obvodního oddělení M. A. zastavovala, nerespektoval, naopak na policistu začal najíždět a dále pokračoval v jízdě ve směru na obec Ž. Policejní hlídka vozidlo pronásledovala. Po zastavení pronásledovaného vozidla byla při kontrole zjištěna totožnost řidiče. Jednalo se o obviněného J. L. Výzvu k orientační dechové zkoušce řidič J. L. odmítl.
Pro posouzení věci je však podle ministra spravedlnosti podstatné, že přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu uvedeného v ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb. se dopustí ten, kdo jako řidič motorového vozidla poruší nesprávným způsobem jízdy zvláštní zákon tím, že nezastaví vozidlo na příkaz světelného signálu s červeným světlem „stůj“ světelného signalizačního zařízení nebo pokynu policisty „stůj“ při řízení provozu na pozemních komunikacích. Přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomániemi uvedeným v ustanovení §30 odst. 1 písm. i) zák. č. 200/1990 Sb., se pak dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek, se odmítne podrobit dechové zkoušce.
V dalším stěžovatel poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž je zřejmé, že zastává odlišný názor než Krajský soud v Ostravě. Např. ve věci F. F. v. R. ze dne 29. 5. 2001 dospěl jmenovaný soud k závěru, že samotný fakt, že jeden skutek zakládá víc než jeden trestný čin, není v rozporu s čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jsou-li různé trestné činy založené na tomtéž skutku stíhány následně, druhý po konečném rozhodnutí o prvním, Evropský soud pro lidská práva zkoumá, zda tyto trestné činy mají stejné podstatné znaky, tedy znaky skutkové podstaty vymezené v příslušných ustanoveních zákona. Dvojí stíhání pro tentýž skutek jmenovaný soud nepovažuje za porušení čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud se jedná o stíhání pro trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky, tedy rozdílné znaky skutkových podstat. Soud tudíž vychází z totožnosti právní kvalifikace a nikoli z totožnosti skutku. K porušení čl. 4 protokolu č. 7 by podle judikatury uvedeného soudu došlo v případě stíhání za přestupky se znaky skutkových podstat shodnými se skutkovými podstatami trestných činů.
Ve věci Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, sp. zn. 18 T 262/2004, se podle ministra spravedlnosti nejedná o případ, na který by bylo možno aplikovat ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy. Skutkové podstaty přestupků, pro které byl obviněný J. L. postižen rozhodnutím Městského úřadu v Krnově, jsou zjevně rozdílné od skutkových podstat trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. Krajský soud v Ostravě tak dospěl k nesprávnému závěru, že trestnímu stíhání obviněného brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a rozsudek soudu prvního stupně v rozporu se zákonem zrušil a trestní stíhání obviněného J. L. zastavil.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanoveních §254 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a dále v čl. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., a dále v ustanoveních §2 odst. 6 tr. ř. a §171 odst. 1 písm. c), §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. v řízení předcházejícím.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí a) v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo b) pro výkon pravomoci veřejného činitele.
Kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §155 odst. 2 písm. a)tr. zák. se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 se zbraní.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se pak dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Podle §22 odst. 1 písm. b) bodu 1. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 31. 12. 2005 se přestupku dopustí ten, kdo jako řidič motorového vozidla poruší nesprávným způsobem jízdy zvláštní zákon tím, že nezastaví vozidlo na příkaz světelného signálu s červeným světlem „Stůj“ světelného signalizačního zařízení nebo pokynu policisty „Stůj“ při řízení provozu na pozemních komunikacích.
Podle §30 odst. 1 písm. i) bodu 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 31. 12. 2005 se přestupku dopustí ten, kdo při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí anebo poškodit majetek, se odmítne podrobit dechové zkoušce,
Z obsahu předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl pro své jednání nejprve řešen v rámci přestupkového řízení, jež bylo vedeno Městským úřadem v Krnově, odborem dopravy a silničního hospodářství, pod Č.j. 2004/DO/Ze/21274. V tomto řízení byl obviněný rozhodnutím ze dne 14. 2. 2005 uznán vinným ze spáchání přestupků podle §22 odst. 1 písm b1), f) a §30 odst. 1 písm. i1) zák. č. 200/1990 Sb., neboť svým jednáním porušil ustanovení §4 písm. b) a §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Uvedené přestupky byly podle rozhodnutí citovaného rozhodnutí spáchány tím, že J. L. dne 28. 8. 2003 ve 23.00 hod. řídil v obci M. A. na ulici K. Č. na silnici III. třídy osobní vozidlo tov. zn. Opel Astra stříbrné barvy. Signál červeným světlem, kterým jej hlídka Policie Obvodního oddělení M. A. zastavovala, nerespektoval, naopak na policistu začal najíždět a dále pokračoval v jízdě ve směru na obec Ž.. Policejní hlídka vozidlo pronásledovala. Po zastavení pronásledovaného vozidla byla při kontrole zjištěna totožnost řidiče. Jednalo se o obviněného J. L. Výzvu k orientační dechové zkoušce řidič J. L. odmítl.
Za to byla J. L. uložena pokuta ve výši 15 000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 3. 2005.
S ohledem na toto rozhodnutí Městského úřadu v Krnově Krajský soud v Ostravě v rámci odvolacího řízení v trestní věci obviněného J. L. vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově dospěl k závěru, že obviněný již byl za skutek kvalifikovaný rozsudkem okresního soudu, jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., před vynesením tohoto rozsudku postižen pro přestupek ve správním řízení.
Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že skutek charakterizuje jednání či následek. Při posuzování toho, zda se jedná o týž skutek, není rozhodující právní kvalifikace skutku (činu), ale určující je alespoň částečná shoda v jednání a ve způsobeném následku. Obviněný J. L. je tedy osobou, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu. Za toto jednání mu byla též uložena sankce, která je pro obviněného citelným trestem spočívajícím právě v uložení zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Odvolací soud má proto zato, že je na místě užití zásady ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin tak, jak má na mysli čl. č. 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 738/2003 ze dne 22. 7. 2004.
Při posouzení této problematiky ve věci obviněného J. L. v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud pokládá za potřebné nejprve poukázat na zakotvení zásady ne bis in idem v právním řádu České republiky. Zmíněná zásada, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. V konkrétním případě se totiž jedná o právo obviněného nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto kontextu je třeba poukázat na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu, ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek – přestupek, trestný čin – přestupek a přestupek – trestný čin, které řeší ustanovení §76 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zbývá tedy zabývat se toliko vztahem přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví. Tento prostor se otvírá vnitrostátnímu přímému použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k tomu též JUDr. M. R., JUDr. P. P. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství 6/2005).
Odpověď na otázku, zda je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání, je v konkrétním případě závislá na tom, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho jednáním způsoben, jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř. další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, přičemž v jednom typu řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o předstupku, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu.
Spočívá-li však změna formálních znaků trestného činu oproti formálním znakům přestupku v takových skutkových změnách, při kterých se již mění podstata skutku tak, že se formální znaky jednotlivých skutkových podstat protiprávního jednání v části charakterizující následek zcela nekryjí a v části charakterizující jednání ani částečně nekryjí, totožnost skutku z trestního řízení a přestupkového řízení nebude zpravidla zachována.
Ze skutkových zjištění rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově plyne, že obviněný řídil v nočních hodinách dne 28. 8. 2004 v obci M. A. po konzumaci alkoholu osobní automobil, ačkoliv mu tato činnost byla zakázána správním rozhodnutím, a když byl stavěn hlídkou Policie ČR, najížděl na policistu, který musel uskočit, aby nebyl vozidlem sražen. V odůvodnění rozsudku je pak uvedeno, že obviněný byl při řízení vozidla stavěn policejní hlídkou, neboť tato měla důvodné podezření na to, že obviněný před jízdou požil alkoholické nápoje.
Z obsahu spisu je dále zřejmé, že obviněnému byla ve správním řízení uložena pokuta a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel za přestupky podle §22 odst. 1 písm b1), f) a §30 odst. 1 písm. i1) zák. č. 200/1990 Sb., neboť svým jednáním porušil ustanovení §4 písm. b) a §5 odst. 1 písm. f) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Uvedených přestupků se obviněný dopustil tím, že nezastavil na pokyn policejní hlídky a že se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol.
Obviněný se obou jednání, ve kterých byl spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. dopustil zcela evidentně bez ohledu na to, že neuposlechl výzvy policejní hlídky k zastavení vozidla, a že se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol. Je tomu tak proto, že skutkové podstaty výše uvedených trestných činů byly naplněny jednáním obviněného, které výhradně spočívalo v tom, že řídil motorové vozidlo, ačkoli mu byla taková činnost pravomocným rozhodnutím správního orgánu zakázána, a dále že najížděl automobilem na policistu, čímž se snažil se zbraní působit na výkon jeho pravomoci.
Ta jednání obviněného, která vedla k uložení pokuty a k uložení zákazu činnosti za přestupky, tedy za neuposlechnutí výzvy policejního orgánu k zastavení a za odmítnutí orientační dechové zkoušky na alkohol, netvoří nedílnou součást ani jednoho jednání, která jsou významná z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkovým podstatám trestných činů, jež obviněný naplnil. Obviněný se vedle jednání, která byla významná z hlediska trestního práva, dopustil dalších jednání, která jsou relevantní jen z hlediska přestupkového zákona. Tato jednotlivá jednání obviněného se v podstatných rysech neshodují a každé z nich směřovalo proti jinému chráněnému zájmu a mělo tudíž i jiný následek.
Zatímco v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněný vykonával činnost, která mu byla pravomocným rozhodnutím správního orgánu zakázána, v případě obou přestupků porušil pravidla silničního provozu zakotvená v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, která byl povinen dodržovat, i když vykonával činnost, která mu byla zakázána. Ke stejnému závěru lze pak dojít i v případě jednání obviněného hodnoceného jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., když automobilem najížděl na policistu. Takové jednání je zakázáno přímo trestním zákonem a k naplnění znaků této skutkové podstaty může dojít bez ohledu na to, zda předcházejícím či následujícím jednáním obviněného dojde k přestupku spočívajícím v porušení pravidel silničního provozu zakotvených v ustanoveních zákona č. 361/2000 Sb.
Z toho vyplývá, že pravomocné rozhodnutí o přestupcích a následující trestní stíhání pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se netýkalo týchž skutků, neboť v žádném z nich nejsou obsaženy alespoň z části stejné znaky skutkových podstat uvedených trestných činů a přestupků. Nic na těchto závěrech nemění ani to, že k porušení právních předpisů, t. j. trestního zákona i zákona o přestupcích, resp. zákona o provozu na pozemních komunikacích, došlo v časové souslednosti při řízení motorového vozidla v obci M. A. na ulici K. Č.
Jestliže pak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že za skutek kvalifikovaný v rozsudku jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný již před vynesením rozsudku postižen Městským úřadem v Krnově pro přestupek, nelze se ze shora uvedených důvodů s jeho názorem ztotožnit. Ke svému závěru dospěl krajský soud evidentně na základě srovnání popisu skutkové věty příslušného rozsudku a popisu výrokové věty rozhodnutí o přestupku, když zjistil, že ve výrokové větě rozhodnutí o přestupku se nachází spojení „signál červeným světlem, ………, nerespektoval, naopak na policistu začal najíždět a dále pokračoval ve směru na obec Ž.“. Tou částí výrokové věty o tom, že J. L. najížděl na policistu poté, co neuposlechl výzvy, resp. signálu k zastavení vozidla, správní orgán pouze popisoval jednání J. L. po spáchání přestupku, který byl dokonán tím, že J. L. na základě signálu nepočal zpomalovat automobil tak, aby u policejní hlídky vozidlo zastavil. Skutečnost, že obviněný poté, co výzvy k zastavení neuposlechl, naopak na policistu najížděl, zakládá již zcela jiný skutek, za který J. L. nebyl v přestupkovém řízení projednáván.
Pokud jde o jednání obviněného zakládající trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., tak to se ve svých formálních znacích co do jednání ani co do následku nepřekrývá s formálními znaky přestupků, pro které byl obviněný řešen. Pro úplnost je třeba dodat, že ke stejnému závěru lze dospět i v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se obviněný v souvislosti s řízením automobilu v kritickou dobu na předmětném místě taktéž dopustil. V případě obviněného J. L. jde tudíž o odlišné skutky, jejichž znaky se obsahově v žádných právně relevantních okolnostech nekryjí, přičemž dva z nich byly řešeny v řízení podle trestního řádu a dva v rámci přestupkového řízení.
Vzhledem k výše uvedenému lze učinit závěr, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, není v rozhodnutí odvolacího soudu přiléhavý, neboť v rámci tohoto rozhodnutí byla posuzována situace, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následovalo trestní stíhání obviněného ohledně téhož skutku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin mající v podstatě stejné znaky skutkové podstaty jako předchozí přestupek. O takovou situaci se však ve věci obviněného J. L. evidentně nejednalo. Na jeho případ lze naopak vztáhnout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci F. F. v. R., které vychází z toho, že pro posouzení skutečnosti, zda je obviněný stíhán opětovně pro tentýž čin, je nutno nejprve posoudit vztah mezi právní kvalifikací jednotlivých protiprávních jednání přicházejících v úvahu. Pouze v případě, že se budou jednotlivé v úvahu přicházející právní kvalifikace deliktů z přestupkového a trestního řízení ve svých formálních znacích skutkových podstat alespoň částečně překrývat, pak je nutno v souladu s pravidly o totožnosti skutku hodnotit, zda skutek obviněného z trestného činu není alespoň částečně obsažen ve skutku, který je rozhodný pro naplnění skutkové podstaty přestupku. Teprve potom lze dospět k závěru o tom, zda nedojde či nedošlo odsouzením obviněného za trestný čin poté, co byl obviněný v souvislosti s předmětným incidentem uznán vinným přestupkem, k porušení zásady ne bis in idem.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pokud usnesením ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 18 T 262/2004 a trestní stíhání obviněného J. L. zastavil z důvodu porušení zásady ne bis in idem, sám porušil zákon v ustanoveních §223 odst. 1, §254 odst. 1 a §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve prospěch tohoto obviněného. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výhradně ve prospěch obviněného a nikoli v jeho neprospěch, nepřicházel další postup podle §269 odst. 2 tr. ř. a násl. v úvahu a Nejvyšší soud se tak musel omezit toliko na tzv. akademický výrok.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c