ECLI:CZ:NS:2001:4.TZ.246.2001.1
sp. zn. 4 Tz 246/2001
ROZSUDEK
J M É N E M R E P U B L I K
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 13. listopadu 2001 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného A. N., proti usnesení vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. ČVS: OVCV 441/10-2000, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. ČVS: OVCV 441/10-2000,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §172 odst. 1 písm. b) tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve prospěch obviněného A. N.
Odůvodnění:
Vyšetřovatel Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově usnesením ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. ČVS: OVCV 441/10-2000, zastavil podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného A. N. pro skutek spočívající v tom, že
1/ za období od ledna 1998 do prosince 1998 jako statutární orgán - jednatel společnosti A., s. r. o. se sídlem v Ch., podal podle ustanovení §69 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 1998, kde uvedl výši sražené daně na zálohách poplatníkům (zaměstnancům), kterou byl povinen podle ustanovení §38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, odvést na účet Finančního úřadu v Chomutově v termínech stanovených zákonem, avšak proto, že sraženou daň neodvedl v plné výši správci daně ani po výzvě, ačkoliv tak učinit mohl, způsobil státu zastoupenému Finančním úřadem v Chomutově škodu ve výši nejméně 215 160,- Kč,
2/ v období od listopadu 1995 do března 2000, v témže postavení neplnil zákonnou povinnost odvádět pojistné na zdravotní pojištění za jiného, vyplývající ze zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, přestože svým zaměstnancům pojistné strhával, a tak způsobil Všeobecné zdravotní pojišťovně, Okresní pojišťovně Chomutov škodu ve výši 122 791,- Kč,
3/ v období od července 1997 do ledna 2000 v témže postavení neplnil zákonnou povinnost odvádět za jiného pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, a způsobil tak státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Chomutově škodu ve výši nejméně 1 256 884,- Kč,
kteréžto jednání bylo právně kvalifikováno jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Toto rozhodnutí mělo dle vyšetřovatele nabýt právní moci dne 26. 3. 2001, ač se tak ve skutečnosti stalo až dne 27. 3. 2001, neboť poslední den lhůty pro podání stížnosti připadl na neděli 25. 3. 2001, tedy den pracovního volna, proto podle §60 odst. 3 tr. ř. bylo nutno za poslední den lhůty pokládat nejbližší pracovní den, tedy pondělí 26. 3. 2001.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného A. N. ve lhůtě uvedené v ustanovení §272 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Vytýká v ní, že napadeným usnesením byl ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Ministr spravedlnosti České republiky vytýká napadenému usnesení především to, že není řádně odůvodněno, a tak nelze přezkoumat o jaké důkazy své závěry vyšetřovatel opírá a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, takže z tohoto pohledu je napadené usnesení nepřezkoumatelné. Vytýká také předčasnost učiněných právních závěrů, neboť dokazování nebylo provedeno tak, aby skýtalo ucelený podklad pro rozhodnutí. Řádná skutková zjištění nebyla provedena ve vztahu ke zjištění výše škody, přičemž za poškozené organizace nebyl vyslechnut nikdo, kdo by škodu objektivizoval a aktualizoval. Obdobně se vyšetřovatel nezabýval obchodními a dalšími aktivitami společnosti A., s. r. o., žádného ze zaměstnanců firmy nevyslechl k činnosti společnosti a finančním záležitostem, nezjišťoval ani výši příjmů obviněného, ani výši příjmů ostatních zaměstnanců. Nedostatek těchto zjištění zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí.
Závěrem předkladatel stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněného v namítaném rozsahu, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.
Především je třeba přisvědčit stížnostní námitce zpochybňující přezkoumatelnost napadeného usnesení. Obsah přezkoumávaného usnesení nekonvenuje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., které ukládá rozhodujícímu orgánu povinnost uvést skutečnosti, které vzal za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se při hodnocení provedených důkazů řídil, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. V situaci, kdy usnesení o zastavení trestního stíhání se svým významem a účinky blíží rozsudku, musí mít náležitosti citovaným ustanovením předvídané. Napadené usnesení obsahuje toliko taxativní výčet provedených důkazů, přičemž skutkové a právní úvahy, na jejichž podkladě vyšetřovatel rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, zcela postrádá. V důsledku těchto vad nelze napadené usnesení přezkoumat.
Obviněný A. N. ve svém výslechu připustil, že od roku 1994, kdy se společníkem P. D. založili společnost A., s. r. o., soukromě podnikal, byl mu poskytnut Komerční bankou úvěr ve výši 7,5 milionů Kč. Z této částky použil na zakoupení nemovitosti v Jirkově pro podnikatelský záměr částku 6,2 milionů Kč a zbytek částky ve výši 1,3 milionů Kč zůstal ve společnosti pro potřeby podnikání. Protože D. ze společnosti odešel v dubnu 1995, musel obviněný splácet úvěr částkou 260 000,- Kč měsíčně, což pro něj bylo krajně obtížné. Byť dále podnikal, musel všechny vydělané peníze užít na splácení dluhu v Komerční bance, aby nepřišel o nemovitost z majetku společnosti, která byla současně zástavou úvěru. V roce 1997 pak přestal ve společnosti A., s. r. o. dále podnikat, a byť tato společnost dále právně existovala, založil novou společnost D., která začala podnikat bez dluhů. Všichni zaměstnanci společnosti A., s. r. o. přešli společně s ním do nové společnosti D., přičemž u společnosti A., s. r. o. měl obstaveny účty a podnikat dále nemohl, protože si D., při odchodu ze společnosti A., s. r. o. ponechal stroje v hodnotě 400 000,- Kč, za které mu nic nezaplatil. V pokladně bylo jen pár tisíc, na účtech v bance nic nebylo. I když věděl, že má platit pojistné a daně, neměl na zaplacení finanční prostředky, neboť peníze ze společnosti D., použít nemohl a nadto ani tam nešly obchody dobře. Pokud nějaké finance získal, použil je na zaplacení mezd zaměstnancům, úhradu za elektřinu, plyn, telefon a placení leasingu firemního automobilu Honda Accord. Účetnictví pro A., s. r. o. vedla firma E., v Ch. Jakékoli doklady k účetnickým operacím nemohl poskytnout, neboť v březnu 2000 je předal novému majiteli firmy A., Ke svým majetkovým poměrům uvedl, že v kritickém období si vyplácel mzdu ve výši asi 40 000,- Kč měsíčně, někdy i méně, zakoupil stavební pozemek za částku 530 000,- Kč a staví rodinný dům, na který si vzal hypotéku ve výši 2,1 milionů Kč. Svědkyně M. V., nyní účetní společnosti D., uvedla, že pouze zpracovávala doklady a rozhodnutí o platbách záleželo na obviněném, který jediný měl podpisové právo. Podle jejího názoru byla finanční situace společnosti A., po celou dobu velmi špatná, bylo pouze na výplaty, společnost s nikým neobchodovala, pouze živořila. Ve spise je založená přehledná tabulka finančních prostředků společnosti A., s. r. o. za období od 25. 7. 1997 do 15. 1. 2000, dále pak výpisy z devizových a běžných účtů firmy vedené u GE Capital Bank a. s. Ch., Komerční banky a. s. Ch. a IPB a. s. Ch. Takto provedené dokazování zřejmě považoval vyšetřovatel za úplné a vyčerpávající a z něj také při formulování svých právních závěrů vycházel.
Je třeba konstatovat, že vyšetřovatel zcela pominul existenci bankovního úvěru, který společnost A., s. r. o. měla získat v roce 1994 ve výši 7,5 milionů Kč a z něj měla pořídit nemovitost v hodnotě 6, 2 milionů Kč. Nezjišťoval, jakým způsobem byl úvěr čerpán, jak byl splácen a jak bylo s předmětnou nemovitostí naloženo. Podrobněji nebyly prověřovány obchodní ani další aktivity společnosti A., s. r. o., nezjišťoval příjmy zaměstnanců, neverifikoval příjmy obviněného, byť z obsahu spisu je patrný rozpor ohledně údajů o nich. Zatímco obviněný uváděl, že si vyplácel měsíčně částku asi 40 000,- Kč, z vyjádření ředitelky OSSZ v Chomutově vyplývá, že obviněný např. v prosinci 1999 si vyplatil mzdu ve výši 80 245,- Kč, v lednu 2000 pak 78 653,- Kč, své manželce ve stejném období vyplatil 57 000,-Kč a 55 272,- Kč. Nevyslechl žádného ze zaměstnanců firmy k činnosti společnosti a finančním záležitostem. Nevyslechl rovněž žádné svědky z řad pracovníků Finančního úřadu v Chomutově, Všeobecné zdravotní pojišťovny a Okresní správy sociálního zabezpečení v Chomutově k tomu, zda svá zjištění o výši vyčíslených dluhů považují za nezvratná a jednoznačná, zejména za situace, kdy společnost A., s. r. o. údajně od roku 1997 nevyvíjela žádnou činnost. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, jež je veden Krajským soudem v Ústí nad Labem vyplývá, že od 7. 3. 2000 je jediným jednatelem společnosti A., s. r. o. V. G., trvale bytem v Ukrajinské republice, přechodně bytem v M., jemuž měl obviněný předat veškeré účetní doklady firmy. Výslech tohoto svědka byl podstatný zejména vzhledem k okolnostem, za nichž se stal jediným jednatelem společnosti A., s. r. o., když z obsahu spisu je zřejmé, že dne 7. 3. 2000 měla být provedena likvidační kontrola OSSZ v Chomutově, o jejímž termínu byl obviněný včas uvědoměn. Z důvodu pracovního zaneprázdnění požádal o přeložení kontroly na 21. 3. 2000, a toho dne telefonicky oznámil, že se ke kontrole nedostaví, neboť již není jednatelem a společníkem organizace, a nemá žádné doklady, neboť dne 7. 3. 2000 společnost prodal právě G. Od tohoto svědka měly být účetní doklady vyžádány a jejich obsah řádně vyhodnocen. Z obsahu spisu není zřejmé, že by byla vyvinuta účinnější snaha tohoto nového jednatele firmy předvolat a vyslechnout v procesním postavení svědka, a to případně i cestou právní pomoci. Z citovaného výpisu z obchodního rejstříku je také patrno, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 27 K 59/99 byl na majetek obchodní společnosti A., s. r. o. se sídlem v Chomutově prohlášen konkurs a ustaven konkursní správce, jímž se stal Ing. P. Š. Ani ten však nebyl vyslechnut jako svědek k okolnostem, které by mohly objasnit způsob a rozsah hospodaření společnosti v kritické době.
Z argumentace výše uvedené je patrno, že vyšetřovatel neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak mu přikazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Neúplnost opatřených důkazů také neumožňovala vyšetřovateli jejich řádné hodnocení v rozsahu vymezeném ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Při neúplnosti dokazování jsou tak závěry vyšetřovatele o tom, že skutek, pro nějž bylo obviněnému sděleno obvinění, není trestným činem, přinejmenším předčasné. Ve prospěch obviněného A. N. tak byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. K porušení zákona došlo i v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. pokud jde o obsah napadeného usnesení, jak je podrobně rozvedeno výše.
Nejvyšší soud poté podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. ČVS: OVCV 441/10-2000, byl porušen zákon v citovaných ustanoveních ve prospěch obviněného A. N.
Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem dne 1. 11. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 tak, že vyslovil protiústavnost ustanovení §272 tr. ř., neboť je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod o rovnosti stran, a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a toto ustanovení zrušil s účinností k 1. 1. 2002. Ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy řeší situaci, jak postupuje soud v situaci, kdy o zákonu, jehož má být při řešení věci použito nazná, že je v rozporu s ústavním zákonem. Smysl tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby součástí právního řádu České republiky přestal být právní předpis, který s ním není v souladu, nýbrž i v tom, aby obecné soudy nebyly nuceny (při zásadě vázanosti zákonem postulované v článku 95 odst. 1 Ústavy) založit rozhodnutí na zákoně, o jehož protiústavnosti jsou přesvědčeny, a tím případně zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod obviněného. Nejvyšší soud jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku - stížnosti pro porušení zákona - nemůže při řešení věci použít ustanovení zákona, které bylo ke dni rozhodnutí závazným a Ústavou a zákony předpokládaným způsobem shledáno protiústavním. To, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem (s účinky do budoucna) také zrušeno, není rozhodné u vědomí, že protiústavnost se coby specifický prvek rozhodnutí Ústavního soudu vztahuje k dotčenému ustanovení již za jeho účinnosti. Lze tudíž uzavřít, že pojí-li se protiústavnost coby záporná kvalita právní normy s ustanovením §272 tr. ř., je Nejvyšší soud povinen v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona k této okolnosti rovněž přihlédnout.
Uvedené skutečnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že byť byl zákon porušen ve prospěch obviněného, neaplikoval ustanovení §269 odst. 2 tr. ř. o zrušení stížností pro porušení zákona napadeného usnesení, jakož i rozhodnutí, jež na něj obsahově navazují, a omezil se pouze na vyslovení akademického výroku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2001
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná