ECLI:CZ:US:2015:4.US.1020.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1020/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky A. R., Přijímací středisko pro žadatele o mezinárodní ochranu Debrecen, Maďarsko, právně zastoupené advokátem Mgr. Ing. Janem Procházkou LL.M. eur., Nile House Karolinská 654/2, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 8 Azs 58/2014, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 32 A 6/2014 a rozhodnutí Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie ze dne 7. 12. 2013, č.j. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla rozhodnutím Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie ze dne 7. 12. 2013, č. j. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022 zajištěna podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v platném znění (dále jen "ZPC"). Délka zajištění byla stanovena na 90 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včas žalobu ve smyslu §65 s. ř. s. V žalobě uvedla dva základní důvody, pro které považovala rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Za prvé, délka zajištění byla stanovena jako příliš dlouhá a rozhodnutí tak fakticky zbavilo stěžovatelku práva zaručeného čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na pravidelný přezkum zákonnosti jejího zbavení svobody. Za druhé, stěžovatelka namítala, že rozhodnutí o zajištění nebylo přiměřené a žalovaný měl namísto zbavení osobní svobody přistoupit k aplikaci mírnějších prostředků donucení ve smyslu §123b ZPC.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla žaloba proti výše nastíněnému postupu správního orgánu zamítnuta, jakožto i k Nejvyššímu správnímu soudu následně podaná kasační stížnost.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že podle čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy musí být každý zásah do osobní svobody podroben kontrole. Tato kontrola musí proběhnout nejen urychleně a v případě nezákonného zbavení svobody musí vést k propuštění cizince, ale též musí být vykonávána s určitou periodicitou. Požadavky týkající se rychlosti a pravidelnosti soudní kontroly v přiměřených intervalech mají za cíl, aby nevyvstalo nebezpečí, že osoba zůstane zajištěna ještě dlouho poté, co zbavení její svobody ztratilo jakékoliv opodstatnění (v souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozhodnutí ESLP, Chichkov v. Bulharsko). Tento závěr ESLP se odráží i v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle kterého cizinec zbavený osobní svobody musí mít možnost iniciovat soudní přezkum zajištění v "rozumných intervalech".
Otázkou tak zůstává, kdy lze interval přezkumu považovat za "rozumný", resp. odpovídající čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy. ESLP žádný konkrétní interval nestanovil a výraz "rozumný" není blíže vysvětlen ani Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku. Z účelu čl. 5 odst. 4, jakož i výše zmíněného rozsudku ve věci Chichkov vyplývá, že za rozumný či přiměřený lze považovat interval pouze tehdy, umožňuje-li zabránit situacím, kdy cizinec zůstává zbaven osobní svobody i poté, co podmínky odůvodňující jeho zajištění přestaly existovat. Periodický přezkum zajištění musí cizinci zejména umožnit domoci se propuštění v případech, kdy reálný předpoklad, že cizinec bude do cílové země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn/předán, přestal existovat, anebo pokud se zjistí, že orgány nečiní s náležitou pečlivostí všechny kroky nezbytné k tomu, aby takové vyhoštění/předání bylo realizováno (Chachal v. Velká Británie). V rozsudku sp. zn. 7 As 97/2012 Nejvyšší správní soud konstatoval, že k přezkumu zákonnosti zajištění by mělo docházet zhruba v měsíčních intervalech.
Ke kontrole zákonnosti zbavení svobody dochází v ČR primárně v souvislosti s vydáním správního rozhodnutí o zajištění či jeho prodloužení. Proti takovému rozhodnutí je každý cizinec oprávněn podat žalobu, o které musí soud rozhodnout do 7 pracovních dnů. Tím má být dosaženo urychlenosti soudního přezkumu zajištění a jeho kompatibility s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy. V rozhodnutí o zajištění policie vždy stanoví i dobu, po kterou má zajištění trvat. Tuto dobu pak může novým rozhodnutím opakovaně prodloužit, a to až do vyčerpání maximální doby, po kterou ZPC zbavení osobní svobody připouští. Stejně jako v případě prvního rozhodnutí o zajištění podléhá též každé rozhodnutí o prodloužení zajištění soudnímu přezkumu, a to opět za podmínek uvedených v §172 odst. 4 a 5 ZPC.
Vedle soudní kontroly zajištění založené na přezkumu rozhodnutí o zajištění či o jeho prodloužení obsahoval právní řád v době zajištění stěžovatelky ještě další dva právní instituty, prostřednictvím kterých mohlo k soudní kontrole zbavení osobní svobody dojít. První z nich byl uveden v §200b a násl. o. s. ř. a druhý v §129a ZPC, podle něhož je každý cizinec oprávněn podat si žádost o propuštění, přičemž rozhodnutí o něm je přezkoumatelné soudem.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 97/2012 vyplývá, že jestliže řízení ve věci prostředků ochrany práv cizinců podle §200o až §200u o. s. ř. pravidelně trvají dva a více měsíců, aniž jsou k tomu důvody na straně samotných zajištěných cizinců, je třeba, aby správní orgány stanovovaly v rozhodnutích o zajištění takové lhůty pro trvání zajištění, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu důvodů takového zajištění. Ukazují-li se existující prostředky soudní kontroly jako nedostatečné, a to od samého počátku, je povinností žalovaného správního orgánu (policie) přizpůsobit tomuto závěru i svoje rozhodnutí. Doba zajištění by v těchto případech neměla přesáhnout 30 dnů, což zaručuje, že po jejím uplynutí bude policie opět povinna zkoumat splnění podmínek pro zajištění, popř. vydat o prodloužení zajištění nové rozhodnutí, které bude opět přezkoumatelné soudem ve lhůtách stanovených v §172 odst. 4 a 5 ZPC. Periodicita soudního přezkumu zajištění zhruba v měsíčních intervalech tím bude garantována.
Podle názoru stěžovatelky byla nedostatečnost, resp. neschopnost prostředku nápravy upraveného v §200o a násl. o. s. ř. zajistit stěžovatelce periodickou kontrolu jejího zajištění zřejmá již v době, kdy rozhodnutí žalovaného správního orgánu bylo vydáno. Za postačující považuje stěžovatelka skutečnost, že ustanovení §200o o. s. ř. a násl. bylo s účinností od 31. 12. 2013 zrušeno. Stěžovatelka tak mohla podat návrh na přezkum zákonnosti zajištění nejpozději v poslední den roku 2013, tj. 25. den svého zajištění. Poté již tato možnost neexistovala. K periodickému přezkumu zajištění zhruba v měsíčních intervalech tedy na základě §200o o. s. ř. vůbec nemohlo dojít a podmínky k tomu, aby správní orgán postupoval v souladu s instrukcí Nejvyššího správního soudu, tak byly splněny.
K postupu podle §129a ZPC, bylo již výše uvedeno, že ani tato možnost nebyla pro stěžovatelku reálná z důvodu neodůvodněně dlouhého soudního přezkumu její žaloby krajským soudem. Stěžovatelka zdůraznila, že ani případný postup krajského soudu v souladu s lhůtami uvedenými v ZPC, event. v s. ř. s. by k periodickému soudnímu přezkumu zajištění nevedl. Důvodem je ta skutečnost, že nedostatek v tomto případě není individuální, ale systémový.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že postupem soudních a správních orgánů v její věci došlo k zásahu do jejího práva na efektivní přezkum zbavení osobní svobody, jež je jí garantováno čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud se v předmětném případě zaměřil na stěžovatelčinu ústřední námitku, podle níž byla stanovena příliš dlouhá doba jejího zajištění, která ji v konečném důsledku zbavila práva na účinný prostředek ochrany nápravy ve smyslu čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy.
Předně je třeba uvést, že stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, jak ostatně konstatoval již Nejvyšší správní soud, že se krajský soud v souvislosti s projednáváním jejího případu dopustil přinejmenším dvou procesních pochybení. Jednak stanovil žalované dvoutýdenní lhůtu k vyjádření k žalobě a k předložení správního spisu a následně nedoručil stěžovatelce své rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. Nicméně stran faktického zásahu do práv stěžovatelky není od věci poukázat na skutečnost, že v době, rozhodování krajského soudu byla stěžovatelka již mimo území ČR a lze tak mít pochopení pro to, že jmenovaný soud při vyřizování své agendy upřednostnil rozhodování ve věcech, v nichž svým včasným postupem mohl chod věcí reálně ovlivnit.
Navzdory výše uvedenému je třeba se zabývat tím, jaké konkrétní dopady mělo výše uvedené pochybení krajského soudu na základní práva stěžovatelky. Podle náhledu Ústavního soudu nelze vytrhávat postavení stěžovatelky z kontextu celého případu. Stěžovatelka byla zajištěna na území ČR dne 7. 12. 2013, přičemž k jejímu předání, resp. k odletu do Budapešti došlo dne 21. 1. 2014. Stěžovatelka tak byla zajištěna na území ČR celkem 45 dní, což s ohledem na souvislosti případu, kdy tato neměla žádné doklady, nepovažuje Ústavní soud za natolik intenzivní, aby bylo lze uvažovat o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stran pravidelného či periodického přezkumu lze uvést, že stěžovatelka byla v souvislosti se svým zajištěním poučena v souladu s ustanovením §124 odst. 6 ZPC o svém právu podat na policii žádost o propuštění ze zajišťovacího zařízení, jakož i podat si žalobu ve správním soudnictví podle §65 s. ř. s., resp. do konce roku 2013 návrh podle §200o. o. s. ř. (stěžovatelka si podala správní žalobu podle ustanovení §65 o. s. ř. až dne 6. 1. 2014, tedy měsíc od svého zajištění). Namítá-li stěžovatelka neefektivnost těchto kontrolních institutů, lze odkázat na jí známé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 97/2012, v němž tento konstatoval, že je třeba odlišit případy, kdy dochází k excesivnímu prodloužení soudního řízení a kdy se jedná o ustálenou soudní praxi. Pouze v případech, kdy by se jednalo o systémovou vadu, bylo by na správních orgánech, aby neefektivnosti kontroly zajištění čelily stanovováním doby zajištění v délce zhruba kolem jednoho měsíce. Brojí-li stěžovatelka proti samotnému stanovení zajišťovací doby v délce 90 dnů, nelze mít toto samo o sobě za protiústavní, je-li dán periodický přezkum zajištění. Dovozuje-li stěžovatelka neefektivnost opravných prostředků z třicetidenní lhůty k doručení rozhodnutí soudu, nezbývá, než ji odkázat na ustanovení §54 s. ř. s. in fine, podle něhož "V řízeních, v nichž je soud povinen rozhodnout ve lhůtách počítaných na dny, provede úkony podle věty první bez zbytečného odkladu.". Je tedy zřejmé, že soudy nemohou být při vyhotovování rozhodnutí v obdobných případech liknavé a pokud by bezdůvodně prodlužovaly doručení rozhodnutí, jednalo by se nepochybně o postup contra legem. Uvedenému v případě úmyslu či chtění nezabrání sebelepší právní úprava. Již tím, že zákonodárce striktně omezil lhůty pro provedení jednotlivých úkonů ve věci a dokonce pro vydání rozhodnutí samotného, je dostatečně vyjádřen zájem na urychleném vyřízení věci. Pokládá-li stěžovatelka současnou právní úpravu za systémově pochybnou, staví svůj závěr na spekulaci, že soud, resp. ve věci rozhodující soudce bude postupovat v rozporu se zákonem, přičemž své tvrzení ničím nedokládá (např. předložením relevantních statistických údajů).
V souvislosti s periodickým přezkumem zajištění cizince není od věci odkázat též na stěžovatelce známé rozhodnutí ESLP ve věci A. a ostatní v. Velká Británie, podle něhož je periodicitu přezkumu třeba zajistit v těch případech, kdy přestal existovat reálný předpoklad, že cizinec bude v době zajištění skutečně vydán či předán do cílové země, v tomto případě do Maďarska. Stěžovatelka neuvádí žádnou okolnost, z níž by dovozovala, že nebude vrácena do země, v níž si původně žádala o azyl.
Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností rozhodnutí Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie, č. j. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022 ze dne 7. 12. 2013, z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že toto bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2014, č.j. 32 A 4/2014. Z formálně právního hlediska je třeba na toto rozhodnutí hledět jako na neexistující a Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný.
Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 8 Azs 58/2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 32 A 6/2014 jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k rozhodnutí Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, odboru cizinecké policie ze dne 7. 12. 2013, č. j. KRPJ-124673/ČJ-2013-160022, jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu