ECLI:CZ:US:2018:4.US.1028.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1028/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Ústecké šrouby, z. s., sídlem Velká Hradební 322/53, Ústí nad Labem, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Výsledku I 1523/3, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2018 č. j. 15 A 204/2017-69, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, když tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 26. 7. 2017 č. j. MZP/2017/530/67, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 19. 5. 2017 č. j. 476/ZPZ/2017/ZD-906, kterým byla dle ustanovení §77a odst. 5 písm. h) a §56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), obchodní společnosti České štěrkopísky spol. s r. o., sídlem Cukrovarská 34, Praha 9, povolena výjimka pro vyjmenované zvláště chráněné živočichy (ještěrku obecnou, mravence otročícího a koroptev polní) z ochrany zvláště chráněných živočichů podle §50 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to pro záměr rozšíření těžby na zbývající část dobývacího prostoru Nučničky.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel je přesvědčen, že řešený záměr společnosti České štěrkopísky spol. s r.o. spočívá v úplné likvidaci biotopu zvláště chráněných druhů o rozloze 21,95 hektarů, vytěžení zhruba 3 424 000 tun geologických zásob suroviny a následné rekultivaci prostoru, přičemž zejména uvádí, že nepřiznáním odkladného účinku bylo o žalobě de facto rozhodnuto. Jestliže jí totiž krajský soud v budoucnu vyhoví, je velmi nepravděpodobné, že by se podařilo realizaci záměru zastavit, nicméně i v takovém případě už budou biotopy na území záměru zničeny. Žalobci tak bylo upřeno právo na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3831/14 a dovozuje, že závěry tam uvedené jsou použitelné i na nyní projednávanou věc.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
8. Protože předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů, tj. procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23) a další, všechny nálezy a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita.
9. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08 nebo I. ÚS 536/09). Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15].
10. Uvedeným "testem" napadené rozhodnutí prošlo, neboť bylo vydáno soudem příslušným na základě zákona, krajský soud dostatečně odůvodnil své závěry o absenci první podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatele podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním závěrem krajského soudu v tomto směru není postačující.
11. Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že krajský soud zamítl návrh stěžovatele proto, že tento ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že realizací napadeného rozhodnutí může dojít k zániku biotopu zvláště chráněných druhů živočichů; toto své tvrzení (tvrzenou skutečnost) však ničím nedoložil. Podstatou rozhodnutí krajského soudu tedy není polemika s názorem stěžovatele, ale toliko neunesení důkazního břemena stěžovatelem v jeho návrhu. Proto není ani přiléhavý odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3831/14, a za této procesní situace pak není žádný prostor pro případný kasační zásah Ústavního soudu.
12. Ústavní soud připomíná, že návrh na přiznání odkladného účinku žaloby je možné ve správním soudnictví podávat opakovaně (v reakci na odůvodnění usnesení, kterým se návrhu nevyhovělo). Proto, bude-li stěžovatel trvat na tom, že má být jeho správní žalobě přiznán odkladný účinek, a bude-li schopen prokázat důvodnost svého návrhu s ohledem na podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., může se opětovně obrátit na krajský soud s návrhem na přiznání odkladného účinku předmětné žalobě.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že s ohledem na výše uvedené neshledal, že by postupem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to s ohledem na okolnosti případu urychleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu