ECLI:CZ:US:2017:4.US.1037.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1037/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Kubíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 3484/2015-273 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. března 2015 č. j. 29 Co 552/2014-233, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Radky Fiamové, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. března 2016, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Liberci vedl pod sp. zn. 12 C 414/2009 řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení, bývalou manželkou stěžovatele. V tomto řízení vydal dne 24. října 2011 mezitímní rozsudek č. j. 12 C 414/2009-117, v němž dovodil, že stěžovatel neplatně převedl družstevní byt na svou dceru, proto společný nájem stěžovatele a vedlejší účastnice řízení trval. Společný nájem tedy okresní soud uvedeným rozsudkem zrušil a výlučným nájemcem bytu určil žalovaného s tím, že o výši vypořádacího podílu bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Toto rozhodnutí následně potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22. srpna 2012 č. j. 29 Co 175/2012-154.
3. Stěžovatel se poté u Okresního soudu v Liberci domáhal povolení obnovy řízení a zároveň změny rozsudku krajského soudu ze dne 22. srpna 2012. Důvod obnovy řízení stěžovatel spatřoval v tom, že dne 31. srpna 2012, tedy před právní mocí rozsudku krajského soudu, došlo k zániku nájmu bytu na základě výpovědi.
4. Návrh na povolení obnovy řízení okresní soud usnesením ze dne 6. října 2014 č. j. 12 C 414/2009-223 zamítl. Zdůvodnil, že skutečností způsobilou být důvodem obnovy řízení může být jen skutečnost, která existovala již v době rozhodování v původním řízení, nikoli skutečnost, která nastala poté, co odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. března 2015 č. j. 29 Co 552/2014-233 potvrdil usnesení okresního soudu, kterým byl návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. V odůvodnění doplnil, že se již jako odvolací soud v rozsudku ze dne 22. srpna 2012 zabýval výpovědí z nájmu bytu podanou v květnu 2012 s tříměsíční výpovědní lhůtou. Měl však podezření na účelovost takového úkonu s ohledem na to, že stěžovatel je předsedou bytového družstva, i pochybnosti o tom, že by připustil trvalou ztrátu bytu. Krajský soud tedy souhlasil s tím, že pokud po jeho dřívějším rozhodnutí došlo k uplynutí výpovědní lhůty a skončení nájmu bytu, není možné tuto skutečnost uplatnit jako důvod obnovy řízení.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2016 č. j. 26 Cdo 3484/2015-273 odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu. Odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. září 1982 sp. zn. Cpj 67/82 a usnesení ze dne 24. května 2011 sp. zn. 21 Cdo 1920/2009. Z této rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že při výkladu doby skončení původního řízení pro účely obnovy řízení je třeba vycházet z §154 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu. Poukazoval na to, že k výpovědi z nájmu bytu došlo po vyhlášení rozsudku krajského soudu, stěžovatel ji tedy nemohl v původním řízení uplatnit, ale zdůraznil také, že krajský soud o běžící výpovědní lhůtě věděl, přesto rozhodnutí vydal. Domníval se, že Nejvyšší soud vykládá §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nedůvodně restriktivním způsobem. Dovozoval, že výpověď z nájmu bytu existovala v době původního řízení, její účinky nastaly po vyhlášení rozsudku krajského soudu, podmínky pro povolení obnovy řízení byly tedy splněny. Nesouhlasil také s tím, že členský podíl v družstvu se bude oceňovat ke dni právní moci rozhodnutí krajského soudu, tj. po datu výpovědi. Dle stěžovatele tak rozhodnutí vytváří fiktivní stav a nutí jej zaplatit za neexistující nájemní právo vypořádací podíl. Měl za to, že Nejvyšší soud mu odepřel poskytnout spravedlnost a krajský soud nesprávně odmítl jeho obranu, čímž oba soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
II.
Vlastní posouzení
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
11. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost či správnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně, pokud tyto nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci [srov. §228 odst. 1 občanského soudního řádu a nález Ústavního soudu ze dne 29. července 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281)].
12. Ústavní soud se tedy na základě ústavní stížnosti, která se vztahuje k řízení o povolení obnovy, může zabývat jedině tím, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem posoudily naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení a zda své závěry náležitě odůvodnily.
13. Stěžovatel důvod pro povolení obnovy řízení spatřoval v zániku nájmu bytu ke dni 31. srpna 2012. K zániku nájmu došlo na základě výpovědi z nájmu bytu doručené nájemcům v květnu 2012. Obecné soudy zhodnotily, že skutečnost spočívající v zániku nájmu bytu neexistovala v době původního řízení, nebyly tedy naplněny důvody pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle §154 odst. 1 občanského soudního řádu je totiž pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Krajský soud pak vysvětlil, že druhou skutečností spočívající v podání výpovědi z nájmu bytu v květnu 2012 se v původním řízení, ve svém rozsudku ze dne 22. srpna 2012, zabýval, měl však podezření na její účelovost vzhledem k předsednické funkci stěžovatele v bytovém družstvu. Proto měl za to, že nemá vliv na správnost mezitímního rozsudku okresního soudu.
14. Lze doplnit, že proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu ze dne 22. srpna 2012, které se zabývaly zrušením společného nájmu bytu, stěžovatel rovněž podal dovolání a ústavní stížnost. Tu Ústavní soud usnesením ze dne 11. června 2014 sp. zn. II. ÚS 305/14 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Neshledal tak, že by obecné soudy zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ani do jeho práva na ochranu vlastnictví.
15. V nyní posuzované věci tedy nebyla obnova řízení povolena, nevedlo se vlastní obnovené řízení, proto tímto řízením nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele dle čl. 11 Listiny na vlastnictví majetku a ochranu vlastnického práva. Nenaplnění podmínek pro povolení obnovy řízení obecné soudy v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a při tom postupovaly v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími krajského a Nejvyššího soudu došlo k protiústavnímu zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu