ECLI:CZ:US:2009:4.US.1039.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1039/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) K. T. a 2) M. T., obou zastoupených Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou, AK se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava - Vítkovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2007 čj. 56 Co 404/2006-229 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v č. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí.
Z podrobné rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy, jakož i z rozsudků Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě a usnesení Nejvyššího soudu, přiložených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatelé se žalobou proti žalovaném J. V. domáhali určení, že nemovitosti v žalobě konkrétně označené jsou v jejich společném jmění manželů. Okresní soud v Opavě, který ve věci rozhodoval opakovaně, rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 čj. 12 C 27/2003-203 žalobu zamítl. Nalézací soud po provedeném dokazování i k rozsahu a vypořádání zúženého jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti potvrdil, že předmětné nemovitosti, které stěžovatel prodal žalovanému kupní smlouvou ze dne 17. 2. 2000, tvořily součást společného jmění manželů, neboť stěžovatelé je nezahrnuli do dohody o vypořádání majetkové hodnoty ze zúženého společného jmění manželů z března 1999 a vlastnické vztahy k nim nevypořádali ani později. Podle okresního soudu se však stěžovatelka neplatnosti kupní smlouvy účinně nedovolala, neboť žalovanému se podařilo prokázat, že s uzavřením kupní smlouvy souhlasila a aktivně, společně se svým manželem, je nabízela žalovanému ke koupi.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení §150 odst. 4 obč. zákoníku, podle kterého, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li v téže lhůtě podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, ... platí o nemovitých věcech, že jsou v podílovém vlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Odvolací soud poukázal na to, že žalobní tvrzení stěžovatelů vylučovala, aby dotčené nemovitosti byly předmětem jejich společného jmění manželů, a proto další dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 2. 2009 čj. 30 Cdo 3500/2007-295 jako nepřípustné.
Stěžovatelé spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem I. stupně, aniž by před jeho vydáním seznámil účastníky řízení se svým právním názorem a umožnil jim vyjádřit se k němu. Překvapivost jeho rozhodnutí spojenou s neposkytnutím poučení podle §118a o. s. ř. stěžovatelé označili za porušení pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v projednávané věci nenastala.
Z toho, co stěžovatelé uvedli v ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, měl Ústavní soud za zcela zjevné, že jak nalézací, tak i odvolací soud prvotně řešily otázku, zda předmětné nemovitosti i po zúžení společného jmění manželů do tohoto jmění spadají; odvolací soud přitom vycházel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. V řízení bylo zřejmé, které skutečnosti byly předmětem dokazování a jaké důkazy byly provedeny, stěžovatelé využili svých procesních práv a k provedeným důkazům se v průběhu řízení vyjádřili. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu se sice ve svých právních závěrech lišila, nelze však tvrdit, že šlo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu porušení ústavních procesních práv, neboť ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; každý případ je nutno posuzovat individuálně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ačkoliv stěžovatelé subjektivně mohli považovat za nečekané, že odvolací soud se v porovnání s právními závěry vyslovenými v jeho kasačním usnesením ze dne 30. 9. 2005 čj. 56 Co 169/2005-143 posunul ve svém názoru na řešení předmětu sporu, nemá toto soudní rozhodnutí charakter rozhodnutí tzv. překvapivého. Pro Ústavní soud bylo rozhodující zjištění, že odvolací soud nevykročil, opíraje důvody svého rozsudku o ustanovení, které upravuje způsob vypořádání společného jmění manželů, z problematiky společného jmění manželů. Nešlo tedy o přijetí zcela nového právního pohledu (názoru) na věc, který účastník řízení nemohl vůbec předpokládat, a tudíž v jeho duchu i argumentovat.
Námitku stěžovatelů, že krajský soud pochybil stran poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř., nepovažoval Ústavní soud za relevantní. V řízení před odvolacím soudem se žádná další právně významná skutková okolnost, která dosud nebyla uvažována a soud k ní neznal tvrzení účastníků řízení, neobjevila. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiný (další) právní závěr, nemohlo dojít k porušení stěžovateli tvrzených práv zaručených Listinou.
Ústavní soud dává opakovaně najevo, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné takové pochybení, které by zakládalo důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Jestliže obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektovaly procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemohl Ústavní soud učinit ani závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu