ECLI:CZ:US:2003:4.US.104.03
sp. zn. IV. ÚS 104/03
Usnesení
IV. ÚS 104/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. října 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K. P., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2002, čj. 10 Ca 346/2001-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2002, čj. 10 Ca 346/2001-34, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2001, čj. 2433/110/2001. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích ze dne 30. 11. 2000, čj. 62675/00/105910, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 ve výši 149.378,- Kč, a to podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, i jemu přecházejícími rozhodnutími vydanými v daňovém řízení, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že dle jeho názoru správní soud nepřezkoumal zákonnost správní žalobou napadeného rozhodnutí řádně a nepřihlédl k jím tvrzeným nezákonnostem a namítaným procesním vadám, zejména pokud jde o úplnost skutkových zjištění. Správní soud měl napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť dle jeho přesvědčení daňové řízení probíhalo chybně, protože mu byla odňata možnost uplatnit v daňovém řízení důkazy. Správce daně postupoval způsobem, který nemohl vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, čímž došlo i k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu. V konečném důsledku může dle jeho názoru takový postup vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že obsahem ústavní stížnosti, která má v podstatě charakter opravného prostředku, je nesouhlas stěžovatele se závěry soudu. Stěžovatel uvádí skutečnosti, které již uplatnil jako žalobní námitky. Soud se s uplatněnými žalobními důvody vypořádal, zabýval se i dodržením daňového řádu. Okolnost, že žalobním důvodům nebylo přisvědčeno, nelze interpretovat tak, že stěžovatelova ústavní práva nebyla chráněna. Finanční orgány postupovaly, jak bylo soudem v přezkumném řízení zjištěno, podle daňového řádu,. Tím, že soud zákonu odpovídající rozhodnutí nezrušil, nezasáhl do práv stěžovatele na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl, a vyjádřil souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí námitky, jež jsou shodné s námitkami vznesenými ve správní žalobě. Odkázalo proto na své vyjádření k žalobě, kde se s námitkami vypořádalo a na odůvodnění svého rozhodnutí čj. 2433/110/2001, kde je podrobně popsán průběh daňového řízení před správcem daně. Podrobně se vyjádřilo k jednotlivým námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněnou.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 346/2001, a příslušný správní spis Finančního úřadu v Horažďovicích, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že v postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích nelze shledat nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Ostatně, jak vyplývá ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatel fakticky nesouhlasí pouze s právním posouzením věci finančními orgány a následně s právním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry krajského soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před tímto soudem a v daňovém řízení, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze.
K problematice dokazování v daňovém řízení v návaznosti na stanovení daňové povinnosti podle pomůcek se Ústavní soud podrobně vyjádřil např. v nálezu uveřejněném pod č. 130/1996 Sb., ve kterém je mj. uvedeno, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem podle §31 odst. 5 a §44 daňového řádu). Tento postup je průlomem do základní zásady daňového řízení, která je vyjádřena v §2 odst. 9 daňového řádu, tedy do práva daňového subjektu spolupracovat se správcem daně při správném stanovení její výše. Teprve když daňový subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně. Jestliže tedy daňový subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá ust. §31 odst. 9 daňového řádu, nelze dovodit, že by rozhodnutí správce daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění, pokud správce daně využije ust. §31 odst. 2 daňového řádu, a při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti se neváže jen návrhem daňového subjektu, ale provádí vlastní šetření.
K tvrzení stěžovatele, že mu byla uložena daňová povinnost v rozporu s daňovým řádem, Ústavní soud především uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily, legalitu daňových rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel s takovým posouzením neztotožnil, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jeho tvrzení o zásahu do ústavních práv. Pokud stěžovatel namítl možné porušení čl. 11 Listiny údajnou nezákonností napadených rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že citované ustanovení hovoří o ukládání daní "na základě zákona", k čemuž v jeho případě nepochybně došlo. Tedy nelze je vykládat tak, jako by Ústavní soud, v roli orgánu třetí instance, měl znovu přezkoumávat zákonnost napadených rozhodnutí, ze shromážděných podkladů vyvodit vlastní právní závěry a ty konfrontovat se závěry obsaženými v rozsudku správního soudu a rozhodnutích územních finančních orgánů. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, stejně tak proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovateli nezamlouvá, lze jistě z lidského hlediska pochopit, avšak nezakládá jeho neústavnost.
Z uvedených důvodů se Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatele o namítaném zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv jako zjevně neopodstatněné.
V dané věci tedy nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu