ECLI:CZ:US:2015:4.US.1100.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1100/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. A., zastoupené Mgr. Terezou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova 23, směřující proti výroku č. I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 595/2013-681 ze dne 7. 4. 2015 a spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včasným návrhem, splňujícím podmínky dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení výroku č. I rozhodnutí uvedeného v záhlaví.
Rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 2. 2014 byl stěžovatelčin nezletilý syn svěřen do péče otce, přičemž otec fakticky převzal nezletilého do péče dne 4. 4. 2014. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, jíž Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 a uvedený rozsudek zrušil. Stěžovatelka po doručení tohoto nálezu (dne 8. 3. 2015) převzala syna do své péče. Dne 16. 3. 2015 podal otec nezletilého návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo stěžovatelce nařízeno předat nezletilého zpět do péče otce a jímž by byl upraven styk stěžovatelky s nezletilým. Napadeným usnesením nařídil krajský soud předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil, aby svého nezletilého syna odevzdala do péče otce, přičemž návrh otce na úpravu styku nezletilého se stěžovatelkou byl zamítnut.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval názor vyslovený ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu, jímž byl rozsudek krajského soudu ze dne 11. 2. 2014 zrušen coby překvapivé rozhodnutí. Krajský soud podle stěžovatelky použil pro vydání předběžného opatření shodná skutková zjištění jako pro vydání nálezem Ústavního soudu zrušeného rozsudku. Stěžovatelka dále namítala, že postupem krajského soudu byla narušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovatelka neměla možnost uplatnit před soudem své námitky ani se vyjádřit k návrhu na vydání předběžného opatření. V této souvislosti stěžovatelka rovněž obsáhle kritizovala právní úpravu předběžných opatření. Stěžovatelka konečně tvrdila, že krajský soud rozhodl při vydání předběžného opatření na základě smyšlených důkazů a vůči stěžovatelce zaujatě, přičemž z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o nutnosti zatímně upravit poměry účastníků řízení. Krajský soud podle stěžovatelky rovněž nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka konečně dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla odložení vykonatelnosti napadeného výroku.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí, vyžádal si listiny, na základě kterých krajský soud předběžné opatření nařídil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Co se týká způsobilosti předběžných opatření zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivců, Ústavní soud soustavně judikuje, že s ohledem na jejich účel, jímž je pouze dočasná úprava práv a povinností nevylučující, že o právech účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci rozhodnuto jinak, Ústavní soud svůj přezkum omezuje pouze na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tj. aplikuje tzv. omezený test ústavnosti (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999, N 158/16 SbNU 171 (175), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001, N 178/24 SbNU 327, nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011, nález sp. zn. II. ÚS 868/12 ze dne 12. 4. 2012, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 a řada dalších dostupných na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci se Ústavní soud řídil výše uvedeným omezením. Ústavní soud ověřil, že předběžné opatření bylo vydáno na základě §102 odst. 1 občanského soudního řádu k tomu příslušným soudem. Co se týká zákazu svévole při vydání předběžného opatření, jehož porušení se v podstatě dovolává stěžovatelka v ústavní stížnosti, podle Ústavního soudu k němu v dané věci nedošlo. Stěžovatelka namítala, že krajský soud používá shodná skutková zjištění jako při vydání zrušeného rozsudku. Jak ovšem Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, krajský soud vycházel při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření ze žákovské knížky nezletilého z druhé třídy základní školy (ve školním roce 2013/2014), školního vysvědčení ze třetí třídy Masarykovy základní školy Polička (ve školním roce 2014/2015), zprávy dětské lékařky nezletilého ze dne 23. 1. 2015, zprávy třídní učitelky nezletilého z Masarykovy základní školy Polička ze dne 25. 3. 2015 a zprávy třídní učitelky nezletilého ze Základní školy Lánecká (ve Světlé nad Sázavou) ze dne 24. 3. 2015. Již s ohledem na dataci uvedených dokumentů je zřejmé, že krajský soud zjistil skutkový stav z důkazů, jež k dispozici při původním rozhodování ve věci samé (dne 11. 2. 2014) neměl. Skutečnost, že krajský soud dospěl ke skutkovým zjištěním, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, je pro stěžovatelku v její současné rodinné situaci nepochybně nepříjemná, není však sama o sobě důvodem pro zrušení napadeného usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že interpretace aplikovaných kogentních norem podústavního práva, v posuzované věci zejména pojmu "potřeba zatímně upravit poměry účastníků", je při posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření zcela v pravomoci obecného soudu. Obecný soud má při svém rozhodování možnost volné úvahy, do které Ústavní soud není oprávněn zasahovat, rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Se stěžovatelkou lze souhlasit ohledně určité nedůslednosti odůvodnění napadeného usnesení, když potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilého měl krajský soud za prokázanou především z procesního postupu stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, jež opakovaně žádala o odročení jednání nařízeného ve věci samé. Jakkoli měl být krajský soud při odůvodňování napadeného usnesení důslednější a v odůvodnění podrobněji uvést, z jakých důkazů má existenci potřeby zatímní úpravy poměrů nezletilého za prokázanou, neztotožňuje se Ústavní soud s přesvědčením stěžovatelky o porušení zásady volného hodnocení důkazů. Krajský soud měl k dispozici dostatek důkazů, jež sám hodnotil jak jednotlivě, tak v souhrnu, jak mu to ukládá §132 občanského soudního řádu. Je pravdou, že toto své hodnocení krajský soud dostatečně nepromítl do odůvodnění napadeného usnesení. I vzhledem k procesnímu vývoji dané věci, kdy dotazem u krajského soudu Ústavní soud zjistil, že dne 28. 4. 2015 byl ve věci vydán meritorní rozsudek, jímž byl nezletilý svěřen do péče otce, a předběžné opatření tak v souladu s ustanovením §77 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zanikne po patnácti dnech od vykonatelnosti tohoto rozsudku, však Ústavní soud nepovažuje uvedený nedostatek odůvodnění za natolik závažný, aby ospravedlňoval jeho kasační zásah.
Stěžovatelčinými námitkami vůči právní úpravě předběžných opatření včetně porušení zásady rovnosti účastníků řízení garantované čl. 37 odst. Listiny se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelka nepodala návrh na její zrušení a Ústavní soud neshledal důvod pro postup dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že postup krajského soudu byl v tomto ohledu zcela v souladu s ustanovením §75c odst. 3 občanského soudního řádu a je odůvodněn právě i potřebou rychle, byť pouze prozatímně, upravit poměry účastníků.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelce se porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy nezdařilo prokázat. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Návrh na odložení vykonatelnosti výroku č. I napadeného usnesení za této situace sdílí procesní osud ústavní stížnosti, a proto byl rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu