ECLI:CZ:US:2012:4.US.1101.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1101/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 162 EC 663/2010-30 ze dne 17. 1. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 162 EC 663/2010-30 ze dne 17. 1. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně společnosti FREEDOM Investment, s. r. o., a Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti V. B. (dále jen "vedlejší účastník"), o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.). Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), neboť tyto náklady nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně. Okresní soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 11. 2008, uzavřené mezi ní a společností FREEDOM Investment, s. r. o., soubor pohledávek, které vznikly Dopravnímu podniku Ostrava, a. s., v období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005, přičemž se vždy jednalo o jízdné a přirážku k jízdnému. Veškeré případy byly skutkově obdobné, tzn. s cestujícím byla uzavřena dohoda, v níž uznal svůj závazek co do důvodu i výše. Stěžovatelka podala na základě uvedené smlouvy o postoupení pohledávek proti vedlejšímu účastníkovi celkem 21 žalob, přičemž třem z nich již bylo okresním soudem vyhověno a stěžovatelce byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 8 220 Kč. Okresní soud uvedl, že mu není známa žádná překážka, pro niž by stěžovatelka nemohla za situace, kdy se jednotlivé skutky lišily pouze číslem sjednané dohody, datem jízdy bez dokladu a číslem využitého dopravního spoje, žalovat všechny pohledávky vůči vedlejšímu účastníku jednou žalobou. Pokud by tak stěžovatelka učinila, náklady nyní vynaložené by jí nevznikly. Za těchto okolností nepovažoval okresní soud náklady stěžovatelky za účelně vynaložené a vzhledem k tomu, že tato již v předchozích řízeních obdržela plnou náhradu nákladů řízení, jí již právo na náhradu dalších nákladů řízení nepřiznal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že okresní soud aplikoval ustanovení §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), zjevně nespravedlivě, jelikož nebylo v jejích možnostech žalovat "obě pohledávky" najednou. Při správě 10 000 pohledávek vůči černým pasažérům, které vznikají a jsou žalovány postupně, nelze rozumně očekávat, že stěžovatelka bude vyčkávat, zda některé osobě nevzniklo více pohledávek. Stěžovatelka důvodně předpokládala, že při jejím úspěchu ve sporu jí bude náhrada nákladů řízení přiznána, a to minimálně pokud jde o soudní poplatek ve výši 300 Kč. Skutečnost, že stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů v jiném řízení, nemůže být důvodem pro posouzení nynějších nákladů jako neúčelně vynaložených. Postup okresního soudu vedoucí k nepřiznání náhrady nákladů řízení označila stěžovatelka za rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž na podporu své argumentace odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1236/07, II. ÚS 2189/09, I. ÚS 257/05 a III. ÚS 1378/07. Závěrem stěžovatelka podotkla, že její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž tím, že jí nebyl poskytnut prostor, aby se v řízení před okresním soudem mohla ke způsobu zamýšlené aplikace §142 občanského soudního řádu vyjádřit. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 162 EC 663/2010-30 ze dne 17. 1. 2012 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 997/12 ze dne 3. 4. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení, jakož i postup, jímž okresní soud k tomuto závěru dospěl, je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu