ECLI:CZ:US:2007:1.US.1236.07.1
sp. zn. I. ÚS 1236/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 17. října 2007 sp. zn. I. ÚS 1236/07 ve věci ústavní stížnosti SETTO logistika, s. r. o., proti části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2007 sp. zn. 22 Co 247/2006, který zní "ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává", a proti výroku III. téhož rozsudku, který zní "žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení".
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2007 sp. zn. 22 Co 247/2006 se v části výroku II. znějící "ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává", a ve výroku III. zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 11 C 227/2003 byla zamítnuta žaloba žalobce - společnosti Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, proti stěžovateli jako žalovanému. Současně soud zavázal žalobce zaplatit stěžovateli náklady řízení v plné výši. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací co do merita věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň však změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů řízení, tak, že žalovanému (stěžovateli) náhradu nákladů nepřiznal. Zároveň stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení.
Podle stěžovatele napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel nebyl stranou, která spor iniciovala, a po celé řízení setrval na svých námitkách, kterým soud přisvědčil. Na svou obranu vynaložil nemalé prostředky a očekával, že žalobci bude uložena povinnost uhradit náklady řízení v plné výši. Odvolací soud však zcela nepředvídatelně, aniž by dal účastníkům možnost se k uvažované aplikaci §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyjádřit, toto ustanovení použil. Postupem odvolacího soudu tak byla stěžovateli odňata možnost uplatnit své námitky proti aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Pokud Městský soud v Praze své rozhodnutí ohledně nákladů řízení odůvodňuje tvrzením, že oba účastníci vyvolali stav vedoucí k uplatnění nároku, pak takový závěr nemá oporu ve spise. Jestliže by odvolací soud při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. důsledně vycházel z posouzení všech okolností konkrétní věci, jak mu ukládá zákon, tedy mj. i z majetkových poměrů žalobce, nemohl by než uzavřít, že rozhodně nejde o subjekt, jehož majetkové či jiné poměry by užití moderačního práva odůvodňovaly.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 227/2003, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Zjistil, že právní předchůdce žalobce - České dráhy, státní organizace, podal dne 25. 2. 2002 žalobu proti stěžovateli o zaplacení částky 1 324 266,25 Kč s příslušenstvím (dále jen "příslušná částka") jako nájemného za pronájem skladiště v železniční stanici Praha - Žižkov. Právním nástupcem žalobce se v roce 2002 stala Správa železniční dopravní cesty, státní organizace. Smlouva o nájmu byla koncipována tak, že se žalovaný zavázal platit roční nájemné v měsíčních splátkách. Pokud by však v pronajatých prostorách provedl dohodnutý počet ložných manipulací, poskytl mu žalobce 50% slevu na nájemném. Žalovaný proto celou dobu nájmu platil splátky jen ve výši 50 %. Pokud by byl počet ložných manipulací nižší než dohodnutý, měl stěžovatel zbývajících 50 % nájemného doplatit do 15 dnů od obdržení výzvy. Žalovaný podle žalobce v roce 2000 příslušný počet ložných manipulací neprovedl, a měl proto doplatit dlužné nájemné.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 25. 1. 2006 č. j. 11 C 227/2003-77 žalobu co do merita věci zamítl. Zároveň přiznal žalovanému náhradu nákladů ve výši 51 670 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tak, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nemá vůči žalovanému splatnou pohledávku odpovídající doplatku nájmu za pronajaté prostory. Jádrem sporu byla otázka, kolik ložných manipulací žalovaný v rozhodném období provedl. Žalovanému se v řízení podařilo prokázat, že v roce 2000 provedl potřebný počet ložných manipulací a že podmínku pro přiznání slevy na nájemném splnil. Měl tedy v řízení plný úspěch a výrok o náhradě nákladů byl odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobce, které směřovalo výhradně proti posouzení zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně a proti zjištění splnění podmínky přiznání slevy na nájemném, Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 8. 2. 2007 č. j. 22 Co 247/2006-105 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Nepřiznal mu rovněž náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tak, že shledal podmínky výjimečného použití ustanovení §150 o. s. ř.; použití ustanovení §142 o. s. ř. by se v daném případě jevilo jako nepřiměřená tvrdost a odporovalo by tak dobrým mravům. Nelze prý přehlédnout, že oba účastníci vyvolali stav vedoucí k soudnímu uplatnění nároku, neboť při uzavírání předmětné smlouvy nedodrželi povinnost dbát, aby při úpravě jejich smluvního vztahu - konkrétně co do ujednání o způsobu evidence ložných manipulací prováděných žalovaným v předmětných prostorách - bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. V důsledku toho pak byla po celou dobu řízení tvrzení stran rozporná, každá z nich setrvávala na svém způsobu evidence ložných manipulací a rozhodnutí o této otázce záviselo výlučně na úvaze soudu. Pro tento důvod zvláštního zřetele hodný nelze na žalobci spravedlivě požadovat, aby žalovanému hradil náklady řízení. Proto odvolací soud stěžovateli nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení
III.
Městský soud v Praze se přes výzvu Ústavního soudu, doručenou mu dne 25. 5. 2007, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Stěžovatel vyslovil s upuštěním souhlas svým přípisem ze dne 5. 10. 2007. Rovněž Městský soud v Praze byl dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud se do 30 dnů nevyjádří, bude Ústavní soud předpokládat, že s tím souhlasí. Tato podmínka byla splněna, neboť Městský soud v Praze na tento dotaz nereagoval. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj upuštěno.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje proti tomu, že Městský soud v Praze použil výjimečné ustanovení §150 o. s. ř., ačkoli k tomu nebyl v řízení dán důvod. Stěžovatel měl v řízení, které nevyvolal, úspěch a použití §150 o. s. ř. v daných souvislostech vykazuje znaky porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud již dříve judikoval, že otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 74). Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 94).
Taková situace však právě v souzené věci nastala.
Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ústavní soud již k této otázce judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 8) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (viz též nález sp. zn. I. ÚS 257/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 231). V posuzované věci z hlediska materiální spravedlivosti měl stěžovatel plný úspěch, protože žaloba proti němu byla v celém rozsahu zamítnuta.
Ústavní soud při zhodnocení všech uvedených souvislostí vzal v úvahu celý předmětný spis Obvodního soudu pro Prahu 3. Z něho vyplývá (výpověď svědka Ing. D., č. l. 69 soudního spisu), že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a stěžovatelem byla běžně uzavíranou smlouvou, kterou České dráhy používaly ke sjednávání nájmu i s jinými subjekty, a pokud v ní nebyl definován pojem "ložná manipulace", tento pojem se používal pro označení nakládky nebo vykládky jednoho vozu (viz smlouva, č. l. 69 p. v., 70 soudního spisu). Rovněž v praxi se pojem "ložná manipulace" při nakládce a vykládce běžně používal, šlo o tzv. notorický pojem, který nebylo třeba mezi účastníky ve smlouvě definovat. Evidence byla vedena podle vnitřní směrnice ČD, což žalovaný - jak uvedl - nemohl nijak kontrolovat, a vedl si proto evidenci vlastní. Pokud byly vykládány i vozy adresované jinému subjektu, jak namítal žalobce, šlo o záměnu mezi firmami SETTO spedice a SETTO logistika, manipulace však prováděl vždy stěžovatel, resp. jeho zaměstnanci. Svědek D. jako přednosta stanice pak sám navrhoval, aby doúčtování poplatku bylo stěžovateli prominuto, leč marně. Za tohoto stavu je tedy závěr Městského soudu v Praze, že "oba účastníci vyvolali stav vedoucí k soudnímu uplatnění nároku, když při uzavírání předmětné smlouvy nedodrželi povinnost dbát, aby při úpravě jejich smluvního vztahu - konkrétně co do ujednání o způsobu evidence ložných manipulací prováděných žalovaným v předmětných prostorách - bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů", závěrem, který náležitou oporu v provedeném dokazování nemá. Oba účastníci se chovali tak, jak bylo za daných okolností běžné.
Ústavní soud přisvědčil i námitce stěžovatele, že Městský soud v Praze změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, aniž tuto změnu účastník řízení navrhl a aniž by soud na možnost takové změny rozhodnutí strany upozornil. Výrok o nákladech řízení nebyl kritizován a napadán ani odvoláním. Z tohoto zorného úhlu jde o rozhodnutí překvapivé, neboť - i z hlediska ústavněprávního - byla účastníkům řízení odepřena možnost vyjádřit se k této otázce, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a právním závěrem, který odvolací soud v otázce náhrady nákladů řízení učinil, je dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené a známé judikatury Ústavního soudu. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.