ECLI:CZ:US:2007:4.US.112.07.1
sp. zn. IV. ÚS 112/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Liškou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 10, Krupská 4/1741, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 8 C 249/2004-57, ze dne 4. 4. 2005 a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 51 Co 468/2005, ze dne 3. 2. 2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal vyklizení v žalobním petitu specifikovaného bytu v Praze 10 vedlejšími účastníky. Napadeným rozhodnutím, kterými byla jeho žaloba o vyklizení bytu zamítnuta, vytýká, že obecné soudy opomíjely ve svých rozhodnutích skutečnost, že kolaudačním rozhodnutím ze dne 24. 7. 1928, č. j. III-25.192/28, byl předmětný objekt schválen jako dům rodinný a nikoliv, jak uvádí napadená rozhodnutí, dům činžovní. Z tohoto důvodu i v dobách direktivního přidělování bytů bylo dle §34 tehdy platného zákona č. 67/1956 Sb. zapotřebí souhlasu majitele takové nemovitosti. Takovýto důkaz nebyl během řízení předložen a soudy se ve svých rozhodnutích s touto námitkou nevypořádaly. Dále uvádí, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §706 odst. 1 o. z. takovým způsobem, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, přičemž se nezabývaly důkazy navrhovanými stěžovatelem, např. písemný důkaz o přebírání pošty vedlejšími účastníky na místě tehdejšího skutečného bydliště a odmítaly jím navržené svědky k prokázání účelového tvrzení vedlejších účastníků jako MUDr. T. Ch. - vlastníka bytu, ve kterém žalovaní bydleli. Soudy se nezabývaly ani skutečností, že vedlejší účastnice těsně před smrtí své matky účelově prodala objekt k bydlení v Rokytnici nad Jizerou a nehodnotily fakt, že je vlastnicí stavebního pozemku ve Veleni. Naopak soudy připustily všechny důkazy předložené vedlejšími účastníky a svědecké výpovědi osob zainteresovaných na výsledku řízení hodnotily nekriticky jako věrohodné. Stěžovatel zejména považuje za neprokázané tvrzení vedlejších účastníků, že se svou matkou i babičkou měli v úmyslu žít ve společné domácnosti. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 8 C 249/2004.
III.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje svá tvrzení, která vznesl již v odvolání podaném proti rozsudku soudu I. stupně a v jeho doplňcích, jakož i v podaném dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými tvrzeními stěžovatele řádně zabýval, ale neztotožnil se s nimi. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení, kterým odmítl podané dovolání pro nepřípustnost, se rovněž vyjádřil k námitkám uváděným stěžovatelem i v ústavní stížnosti. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
5. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu spolu s připojeným spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky k hodnocení důkazů a k nepřipuštění některých stěžovatelem navrhovaných důkazů obecnými soudy. K těmto námitkám Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení výpovědí svědků a k neprovedení jím navrhovaných důkazů, které však byly, jak shledal již odvolací soud, zčásti předloženy až v odvolacím řízení přes poučení účastníků řízení na označení všech důkazů do vyhlášení prvoinstančního rozhodnutí (§119a o. s. ř.). Ústavnímu soudu ve smyslu uvedeného ústavního principu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Taková zásadní pochybení však Ústavní soud u napadených rozhodnutí neshledal. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily a jaké právní předpisy aplikovaly, přičemž obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou jim bezprostředně známy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
8. Taktéž stěžovatelova námitka, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §706 odst. 1 o. z. takovým způsobem, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy zaujaly v napadených rozhodnutích v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní závěry, které mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadená rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovaly z kautel spravedlivého procesu.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy opomíjely ve svých rozhodnutích skutečnost, že kolaudačním rozhodnutím byl předmětný objekt schválen jako dům rodinný a nikoliv jako dům činžovní, pak, jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatel tuto námitku nevznesl v řízení před nalézacím a odvolacím soudem a tyto se s ní tedy nemohly vypořádat. Touto námitkou se však Ústavní soud nemůže zabývat, neboť k základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (srov. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
11. Ve vztahu k souzené věci je Ústavní soud toho názoru, že stěžovateli byla poskytnuta možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku a tedy o zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě nemohlo, jak vyplývá z povahy sporu, dojít, neboť vlastnické právo stěžovatele k předmětné nemovitosti nebylo nijak dotčeno. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2, 3 Listiny v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu