ECLI:CZ:US:2010:4.US.1185.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1185/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele P. C., zastoupeného advokátem Mgr. Šimonem Hradilkem, advokátem Praha 1, Na Příkopě 391/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 31/2010 ze dne 26. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 17. 5. 2010 tak, aby splňovala podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na delegaci vhodnou v souladu s §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." či "občanský soudní řád"), tedy návrhu, aby věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 65/2002 byla přikázána k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (stěžovatel delegaci vhodnou v dané věci navrhoval již počtvrté). Stěžovatel se domnívá, že citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv EU.
Svůj návrh, o němž rozhodoval Nejvyšší soud, zdůvodnil stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) zejména tak, že se musí celodenně starat o nemocnou matku, když v péči o ni mu pomáhá i jeho obecná zmocněnkyně - účast u soudu v Brně pro stěžovatele i zmocněnkyni představuje tedy nepřiměřenou komplikaci. Upozornil rovněž na svoji špatnou finanční situaci, jakož i na špatný zdravotní stav žalované, pro níž by jistě řízení před soudem v Praze bylo rovněž vhodnější [v této souvislosti je vhodné uvést, že žalovaná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) vyjádřila s návrhem kategorický nesouhlas, nesouhlas s delegací vyjádřil též žalovaný (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník), jenž reagoval až na jeden z doplňujících návrhů stěžovatele zaslaných mu k vyjádření]. Nejvyšší soud návrhu stěžovatele nevyhověl s odůvodněním (zjednodušeně řečeno), že neshledal dostatečné důvody k prolomení zásady garantované čl. 38 odst. 2 Listiny ve vztahu k vedlejším účastníkům.
V ústavní stížnosti pak stěžovatel (nad rámec své argumentace uvedené v řízení před obecnými soudy) zejména namítal nesrozumitelnost a rozporuplnost odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [na jedné straně Nejvyšší soud uvádí, že se vedlejší účastník k návrhu stěžovatele nevyjádřil, na jiném místě svého odůvodnění však tvrdí, že s delegací nesouhlasil]. Nejvyšší soud stěžovateli odňal možnost účastnit se jednání před soudem, a to za cenu toho, že chránil ryze formálně vykládané právo vedlejších účastníků na zákonného soudce.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i rozhodnutí k ní přiložené a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, z velké části opakují argumenty, kterými se Nejvyšší soud již zabýval. K věci samé pak Ústavní soud poznamenává následující:
K §12 odst. 2 o. s. ř. již Ústavní soud v minulosti judikoval, že příslušnost (místní i věcná) soudů je založena občanským soudním řádem a je jednou z realizací ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku z této příslušnosti obecného soudu, přičemž předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle tohoto ustanovení je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 222/96, N 97/6 SbNU str. 201). Na straně druhé Ústavní soud několikrát zdůraznil, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU).
Samotné rozhodování o této delegaci, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Nejvyšší soud, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť své rozhodnutí řádně a logicky zdůvodnil a plně respektoval výjimečnost možnosti aplikace ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud se v této souvislosti nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatele týkající se údajné rozpornosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, když již jen z rekapitulace, kterou provedl Ústavní soud - při zohlednění vyjádření vedlejšího účastníka (žalovaného) - plyne, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu rozporuplné není.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu