ECLI:CZ:US:2002:4.US.120.01
sp. zn. IV. ÚS 120/01
Usnesení
IV. ÚS 120/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu a JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Š.P., podané prostřednictvím tehdejšího zástupce JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 698/99, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. 32 C 265/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho restitučnímu nároku uplatněnému podle zák. č.87/1991 Sb. V ústavní stížnosti rozvádí výhrady, které má proti právním závěrům obecných soudů, především pokud jde o jejich výklad mezinárodní dohody, uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou K. o vypořádání finančních otázek a jejich dopadu na nároky fyzických osob uplatňované podle restitučních předpisů, a dále závěry soudů ohledně subjektu, který je jako povinná osoba povinen uzavřít dohodu o vydání věci. Zároveň upozorňuje na to, že ve věci bylo současně podáno dovolání.
Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32 C 265/95, Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně v potvrzujícím rozsudku připustil dovolání s tím, že v rozhodnutí jsou řešeny otázky zásadního právního významu, a to pokud jde o otázku důsledků prohlášení K.P., kterým se dne 7. 3. 1979 vzdává nároků na ideální jednu polovinu nemovitosti, jež je předmětem soudního řízení, a dále pokud jde o otázku, který subjekt je osobou povinnou k případnému uzavření dohody o vydání nemovitosti.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2001, čj. 28 Cdo 703/2001-135, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto s odůvodněním, že právní závěry soudů obou stupňů, dle kterých s ohledem na uspokojení nároků právních předchůdců stěžovatele, jako občanů dle platné mezivládní dohody, není splněna podmínka existence majetkové křivdy dle zák. č. 87/1991 Sb., vycházely z rozhodnutí č. 31/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nejednalo se proto o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Z hlediska aplikace a výkladu dané mezivládní dohody pak nespočíval rozsudek na nesprávném právním posouzením věci. Nejvyšší soud ČR neshledal nesprávné právní posouzení věci ani ohledně otázky týkající se povinné osoby.
Ústavní soud ověřil, že výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl, resp. svou ústavní stížnost v tomto směru nerozšířil, přičemž argumentace stěžovatele, uplatněná v ústavní stížnosti i dovolání, je v podstatě totožná.
Za této situace pak, aniž by Ústavní soud mohl jakkoliv posuzovat závěry Nejvyššího soudu ČR konstatované v jeho rozhodnutí, nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, neboť Nejvyšší soud ČR se z podnětu podaného dovolání všemi argumenty, stěžovatelem shodně uváděnými jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zabýval a posuzoval je. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí, vydané poslední instancí v soustavě obecných soudů, řešící danou problematiku, jímž v této věci bylo právě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Jestliže totiž stěžovatel rozhodnutí o dovolání, podaném a založeném na totožné argumentaci jako ústavní stížnost, již ústavní stížností nenapadl a v důsledku toho bylo toto rozhodnutí z přezkumu Ústavního soudu vyňato, pak by rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v projednávané věci mohlo vést k tomu, že při vyhovění stížnosti by zůstalo nedotčeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, řešící v zásadě shodné otázky rozdílným způsobem, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. obdobná rozhodnutí Ústavního soudu např., sp. zn. IV. ÚS 509/98, IV.ÚS 130/98, II.ÚS 102/96).
Uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu