ECLI:CZ:US:2013:4.US.122.12.1
sp. zn. IV. ÚS 122/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci T. O., právně zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Kotkem, třída Kpt. Jaroše 9, Brno, proti výroku o trestu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011 sp. zn. 4 To 236/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citované části rozsudku odvolacího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odstavec 1, 4 písmeno b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z."). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podmínečně odložen na zkušební dobu 3 let. Současně mu byla uložena povinnost uhradit podle svých sil v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek městského soudu zrušen, přičemž odvolací soud rozhodl nově ve věci tak, že shledal stěžovatele vinným spácháním trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1 tr. z., za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Poškozená Hypoteční banka, a. s., byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech soukromoprávních.
Stěžovatel s výrokem o trestu krajského soudu zásadně nesouhlasí a považuje ho za protiústavní. Ve svých úvahách vychází především z toho, že odvolací soud neodůvodnil důvody, pro které se odchýlil od závěru soudu prvního stupně, jenž použil při ukládání trestu ustanovení §40 tr. z. Své důvody pro uložení trestu právě v polovině trestní sazby nijak neodůvodňoval. Tím mělo dojít k extrémnímu porušení vyváženosti rozhodování soudů obou stupňů. Stěžovatel rovněž namítá, že se k výši trestu nemohl předem jakkoli vyjádřit a rozhodnutí je tak pro něj překvapivé. Stěžovatel poukazuje mimo jiné na okolnosti případu a výjimečnost situace, za které se do nesnadné pozice dostal. Do spáchání úvěrového podvodu byl vmanipulován svým otcem, v podstatě ani nevěděl, jaké listiny v bance podepisuje a z čerpaného úvěru ve výši 3 mil. Kč nečerpal žádný užitek, neboť s těmito disponoval jeho otec. Trestní minulost stěžovatele je bezúhonná.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. V tomto směru je vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud neodůvodnil řádně své závěry stran uloženého trestu, nelze mu dát zapravdu. Naopak, z jeho odůvodnění zcela jasně vyplývá, že k uložení trestu přistoupil krajský soud poté, co se případem řádně zabýval a na základě změny skutkových okolností případu a právní kvalifikace jednání stěžovatele přistoupil k uložení trestu, jenž je uveden ve výroku napadeného rozsudku. Nelze přitom přehlédnout, že tento trest je o 6 měsíců nižší, než trest uložený soudem prvního stupně. Stejně tak byla adekvátně zkrácena i zkušební doba, a to ze 3 let na 18 měsíců. Odvolací soud přitom vyšel částečně z rozsudku soudu prvního stupně, který přihlédl ke kritériu uvedenému v ustanovení §23 a §31 tr. z. Stejně tak zohlednil jak okolnosti přitěžující tak i polehčující. Krajský soud výslovně uvádí, že dle jeho mínění se v předmětném případě jedná o nižší míru společenské nebezpečnosti jednání obžalovaného, zohlednil též jeho bezúhonnost a možnost nápravy. Samotnou aplikaci ustanovení §40 tr. z., tj. snížení trestní sazby trestu odnětí svobody pod dolní hranici, nelze nárokovat. Je zcela věcí obecných soudů, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí, či nikoliv. Tím, že odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §40, tak nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nepřistoupí-li soud k aplikaci citovaného ustanovení, není povinností soudu uvádět důvody, které ho k tomu vedly, neboť předmětem odůvodnění by měly být pouze takové okolnosti a skutečnosti, které byly pro ukládání trestu rozhodné. Namítá-li stěžovatel překvapivost soudního rozhodnutí, tak opět je nutno uvést, že rozsudkem odvolacího soudu došlo k výraznému snížení uloženého trestu a překvapivost stěžovatele by měla být dovozována pouze v pozitivním slova smyslu. Není povinností trestního soudu dávat před vynesením rozsudku obviněným seznat, jakými úvahami je soud veden v souvislosti s ukládaným trestem.
Z pohledu Ústavního soudu je tak podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy se případem řádně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily. S ohledem na situaci, do níž se stěžovatel dostal, lze akceptovat závěry odvolacího soudu, kterými se snažil trest stěžovateli snížit, na druhou stranu však nelze jistou společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele přehlížet.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu