ECLI:CZ:US:2019:4.US.1238.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1238/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šefranyho, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019 č. j. 25 Cdo 1678/2018-221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a JUDr. Dalimila Miky, LL.M., soudního exekutora, Exekutorský úřad Klatovy, sídlem Za Beránkem 836, Klatovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v řízení došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2017 č. j. 2 C 64/2015-92 Okresní soud v Prachaticích (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 142 850 Kč s příslušenstvím, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 1 861,80 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 8 Co 1332/2017-166 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 224,20 Kč. Podle obou soudů postup soudního exekutora při soupisu věcí by sice mohl být kvalifikován jako nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dospěly však k závěru, že exekuce byly provedeny vedlejším účastníkem standardním způsobem, soupis věcí byl pořízen ve shodě s účelem exekučního řízení a vedlejší účastník neměl před pořízením soupisu jednoznačně prokázáno, že by některé z těchto věcí exekucím nepodléhaly či že by "vlastnicky" náležely jiné osobě. Není přitom povinností soudního exekutora před soupisem zjišťovat, zda povinný podniká a které ze sepisovaných movitých věcí nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.
4. Nejvyšší soud pak ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že není podle §237 občanského soudního řádu přípustné. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že soudní exekutor není povinen při soupisu zkoumat, zda sepisované věci jsou z exekuce vyloučeny, a že nesepíše jen ty, které nepochybně (zjevně) z tohoto výkonu vyloučeny jsou.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že není možné ponechat bez jakékoliv sankce jednání soudního exekutora, který provede soupis movitých věcí a sepsané movité věci odveze z místa soupisu do svého exekutorského úřadu, takže povinný (tedy on) nemůže nadále provozovat své podnikání, přijde o jediný zdroj příjmů a ohrozí tak obživu celé rodiny. Není-li soudní exekutor před soupisem movitých věcí povinen zjišťovat, zda je povinný soukromým podnikatelem, a které věci nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, pak by stát měl přenést odpovědnost za škodu na oprávněného, který si soudního exekutora vybírá.
6. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že v důsledku provedeného soupisu movitých věcí a jejich zabavení utrpěla jeho dobrá pověst, neboť nemohl splnit závazky ze dvou smluv o dílo, čímž utrpěla jeho důstojnost, osobní čest, jakož i jeho soukromý a rodinný život. Došlo zde ke střetu dvou práv - práva oprávněné, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, na zdravotní pojištění a penále na straně jedné a jeho práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména a soukromého života na straně druhé, přičemž tato práva by měla být postavena výše než práva oprávněné. S poukazem na čl. 11 odst. 4 Listiny stěžovatel argumentuje, že soupis a následné zabavení jeho věcí lze považovat za nucené omezení vlastnického práva, a proto by za jednání vedlejšího účastníka měla být poskytnuta náhrada. Poukazuje i na prevenční povinnost, s ohledem na níž by i soudní exekutor měl dbát před provedením soupisu movitých věcí na to, aby zbytečně nezpůsobil škodu povinnému, takže by měl zkoumat, zda je podnikatelem, a které věci potřebuje k podnikatelské činnosti. Navrhuje proto, aby Ústavní soud celou právní věc pečlivě přezkoumal, zabýval se výše uvedenými námitkami a otázkami, a Nejvyššímu soudu pak uložil, aby se jeho dovoláním skutečně zabýval a zodpověděl všechny jím v dovolání vznesené otázky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, dle něhož není povinností soudního exekutora při soupisu movitých věcí zkoumat, zda jde o věci vyloučené z exekuce, kdy stěžovatel má za to, že tato povinnost soudnímu exekutorovi svědčí a z jejího porušení v dané věci pak vyvozuje i jeho právní odpovědnost. Stěžovatel však pomíjí úvahy obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, které Nejvyšší soud k takovému závěru vedly. Argumentuje tím, že pojmutí těchto věcí do soupisu mělo na něj a jeho rodinu závažný dopad, když nemohl podnikat, resp. splnit své závazky ze smluv o dílo. Důvody, proč při soupisu majetku povinné osoby není nutno řešit otázku, zda jde o majetek vyloučený z exekuce (vycházející z principů exekučního řízení, smyslu a účelu soupisu movitých věcí, resp. ochrany práv oprávněného, i existence právních nástrojů pro případ, kdy do soupisu jsou zahrnuty movité věci vyloučené z exekuce), jsou podrobně rozvedeny v napadeném usnesení a Ústavní soud se s nimi ztotožňuje. K tomu nutno dodat, že Nejvyšší soud také přiléhavě nastínil, že postup soudního exekutora při soupisu majetku nemůže být tzv. libovolný, tedy že není oprávněn zapsat movité věci, které jsou zcela zjevně z exekuce vyloučeny. Ovšem že by šlo právě o takovou situaci, stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí.
11. Namítá-li (snad) stěžovatel, že Nejvyšší soud nezodpověděl všechny otázky předestřené v dovolání, z ústavní stížnosti není patrno, o jaké konkrétní otázky by mělo jít. Jak přitom plyne z ústavní stížnosti, stěžovatel v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud se jeho námitkami (že mu má být poskytnuta náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny, že vedlejší účastník porušil svou prevenční povinnost dle §415 občanského zákoníku a že nutno upřednostnit právo povinného za zachování lidské důstojnosti atd.) zabýval a náležitě se s nimi vypořádal, a to buď tak, že je neshledal důvodnými, anebo relevantními, kdy na jejich řešení nebylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.
12. Na doplnění možno uvést, že poukaz na čl. 11 odst. 4 Listiny není přiléhavý, neboť stěžovatel se v soudním řízení nedomáhal náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení, ale náhrady konkrétní škody, jež mu měla vzniknout v důsledku toho, že soudní exekutor porušil svou povinnost při soupisu movitých věcí (srov. čl. 36 odst. 3 Listiny). To však představuje zákonem předpokládaný (aprobovaný) zásah do vlastnického práva povinného či třetí osoby, a to v podobě omezení podle čl. 11 odst. 3 Listiny (jak již zmínil Nejvyšší soud), přitom stěžovatel nezpochybňoval.
13. Argumentuje-li stěžovatel tím, že byl dotčen na své důstojnosti, osobní cti, či soukromém a rodinném životě, Ústavní soud připomíná, že to byl stěžovatel, kdo nesplnil své závazky ani poté, co o nich bylo příslušným orgánem veřejné moci pravomocně rozhodnuto, a musí tak nést negativní důsledky exekučního řízení, zde pak konkrétně ty, které plynou ze zajištění sepsaných movitých věcí soudním exekutorem a které stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu není namístě úvaha, že by v těchto případech mělo docházet ke kolizi mezi právem oprávněného na zaplacení pohledávky a základními právy a svobodami stěžovatele (a tedy ani ta, že by v této kolizi měl být upřednostněn právě on). O neústavním zásahu do vlastnického práva a potažmo do dalších základních práv či svobod by bylo možné uvažovat za situace, kdy by postup soudního exekutora při soupisu movitých věcí byl vzhledem ke smyslu a účelu exekučního řízení "nepřiměřený" (tj. pokud by postupoval svévolně a do soupisu zahrnul i věci, které do něho evidentně nepatří), v tomto směru však v ústavní stížnosti argumentováno není.
14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu