ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1678.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1678/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. Š. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti žalovanému: D. M., soudní exekutor Exekutorského úřadu v XY, se sídlem XY, IČO XY, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 64/2015-92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 Co 1332/2017-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 Co 1332/2017-166, potvrdil rozsudek Okresního soud v Prachaticích ze dne 23. 5. 2017, č. j. 2 C 64/2015-92, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 148.850 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný exekutor prostřednictvím svých zaměstnanců v místě bydliště žalobcových rodičů v rámci soupisu movitých věcí dne 4. 4. 2012 sepsal a zajistil movitý majetek žalobce, přičemž do soupisu byly zahrnuty rovněž věci, které žalobce nezbytně nutně potřebuje k výkonu svého podnikání v oblasti těžby, přibližování, uskladnění a odvozu dřeva (jednalo se o motorovou pilu, sadu nářadí, 2 ks pneumatik s disky, traktor a osobní automobil – dále jen „movité věci“). Žalobce se následně návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu domohl jejich vyloučení z exekuce prodejem. Jelikož však nemohl movité věci po jistý čas užívat k podnikání, vznikla mu škoda v podobě ušlého zisku ve výši 127.050 Kč, penále 10.800 Kč za nesplacené úvěry u banky a částky 5.000 Kč za advokátní služby související s obranou proti exekuci prodejem movitých věcí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že při provádění soupisu movitých věcí nelze po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze strany třetí osoby, že je sepisován majetek nepodléhající výkonu rozhodnutí dle §322 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 4. 4. 2012, ani aby před provedením soupisu sám zjišťoval, zda je povinný podnikatelem, v jakém oboru podniká a které movité věci ke své podnikatelské činnosti nezbytně nutně potřebuje. Žalovaný proto žádnou právní povinnost neporušil a jeho odpovědnost za škodu podle §32 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2012, tak nepřichází v úvahu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice 1) zda právo oprávněného z exekuce na ochranu jeho vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má přednost před právem povinného na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, 2) zda je dána odpovědnost soudního exekutora za škodu způsobenou soupisem movitých věcí, které neměly být sepsány a následně zabaveny, neboť jde o movité věci, které povinný nezbytně potřebuje k výkonu svého podnikání, 3) pokud soudní exekutor není odpovědný za škodu způsobenou nesprávným soupisem movitých věcí, zda lze namísto něj vztáhnout odpovědnost za škodu na oprávněného z exekuce, 4) zda lze považovat zabavení sepsaných movitých věcí za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, které by tak mělo být na základě zákona a za náhradu, 5) zda je povinností exekutora ověřit si před provedením soupisu movitých věcí, zda je povinný podnikatelem. Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný by měl nést odpovědnost za to, že do soupisu movitých věcí zařadil i majetek nepodléhající výkonu rozhodnutí, neboť mu tím na určitý čas znemožnil podnikatelskou činnost a ohrozil obživu dovolatele a jeho rodiny, když minimálně postupoval v rozporu s prevenční povinností. Pokud by nebyla shledána odpovědnost žalovaného jako exekutora, měla by být dle dovolatele přenesena na oprávněného z exekuce. Dovolatel má rovněž za to, že ochrana jeho dobré pověsti v podnikání, jména, soukromého a rodinného života a právo na lidskou důstojnost a osobní čest, by měly být postaveny nad právo oprávněné z exekuce na uhrazení její pohledávky. V neposlední řadě dovolatel namítá, že za nucené omezení jeho vlastnického práva by mu měla být poskytnuta náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího sudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odmítl argumentaci dovolatele, která je dle něj pouze opětovným shrnutím již uvedených skutečností, a uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalobce v replice na vyjádření žalovaného k dovolání odmítl, že by v dovolání pouze opětovně shrnul již uvedené skutečnosti, a vyjádřil přesvědčení, že dovolání je přípustné a řádným zodpovězením v něm obsažených otázek dojde k zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť zmíněná rozhodnutí nejsou po právní stránce správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř.
K otázce, zda za zařazení movitých věcí dovolatele nepodléhajících výkonu rozhodnutí do soupisu by mu měla být poskytnuta náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť došlo k dočasnému omezení vlastnického práva dovolatele k těmto věcem, je třeba uvést následující. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Toto ustanovení tedy určité omezení vlastnického práva nad rámec podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny zjevně připouští (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02, ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03 , nebo ze dne 26. 4. 2012 , sp. zn. IV. ÚS 2005/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Z judikatury dovolacího soudu reflektující rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007, a ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněné pod č. 9/2010 a 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ]. Podstata vlastnického práva není dotčena právě v případě omezení vlastnického práva povinného při výkonu exekuční činnosti prováděné na základě zákona za účelem ochrany práv oprávněného, z jejíž povahy takové omezení přirozeně vyplývá.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že povinností exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a efektivní výkon exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce (§46 odst. 1 exekučního řádu). Podle ustanovení §56 odst. 5 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném ke dni provedení soupisu (které se podle §11 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném ke dni provedení soupisu, použije přiměřeně pro postup exekutora při provádění jednotlivých způsobů exekuce) byla-li sepsána věc, která podle §321 a 322 o. s. ř. nepodléhá výkonu rozhodnutí nebo k níž uplatňuje právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí třetí osoba, může ji vykonavatel vyloučit ze soupisu, souhlasí-li s tím oprávněný, v jehož prospěch byla sepsána. Vykonavatel takovou věc ze soupisu vyloučí rovněž na návrh oprávněného. Z této právní úpravy vyplývá, že exekutor zásadně není povinen při soupisu zkoumat, zda sepisované věci jsou z exekuce vyloučeny. Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení, jež není uzpůsobeno k řešení skutkově složitých sporů vyžadujících dokazování, totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně (zjevně) z výkonu (exekuce) vyloučeny, popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány (§326 odst. 7 věta druhá o. s. ř.). Pro zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez významu tvrzení povinného, popřípadě třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 10761).
Samotný soupis není rozhodnutím dle procesních předpisů a nelze jej považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvedenému závěru rovněž nasvědčuje ta okolnost, že případná pochybení při provedení soupisu nelze napravit v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. Procesní právo naopak upravuje zvláštní prostředky nápravy, jimiž je jednak návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu dle §68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), jednak excindační (vylučovací) žaloba dle §267 o. s. ř. Vyškrtnutí věci ze soupisu dle uvedených ustanovení ani případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení bez dalšího samy o sobě ještě nevedou k závěru, že při soupisu došlo k pochybení soudu (exekutora), neboť, jak již bylo výše zmíněno, při provádění soupisu není povinností soudu (exekutora) zjišťovat vlastnické právo povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, dále již zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 901/2010). Mohou-li být zákonným postupem exekutora omezeny na svých právech třetí osoby, které mohou svá práva uplatnit jen zákonem speciálně upravenými prostředky, tím spíše může být takto omezen povinný, proti němuž je exekuce prováděna proto, že nesplnil svou povinnost uloženou vykonatelným exekučním titulem.
Z uvedeného vyplývá, že otázkou postupu a povinností soudem pověřeného exekutora při provádění soupisu movitých věcí se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Odvolací soud zmíněnou konstantní judikaturu v napadeném rozhodnutí správně citoval a vycházel z ní. S ohledem na zjištěný skutkový stav věci, jenž není předmětem dovolacího přezkumu, je pak jeho závěr, že exekuce proti žalobci byla ze strany žalovaného vedena zákonným způsobem, tedy žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, s touto judikaturou v souladu a není důvodu se od ní odchýlit.
K námitce, že žalovaný postupoval minimálně v rozporu s prevenční povinností, je třeba uvést, že aplikace §415 obč. zák., ukládajícího každému obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí (tzv. generální prevence), přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen, jako je tomu v dané věci, je aplikace §415 obč. zák. vyloučena (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1187, dále již zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 901/2010).
Otázky, zda právo oprávněného z exekuce na ochranu jeho vlastnického práva má přednost před právem povinného na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména a před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a rodinného života, a zda pokud soudní exekutor není odpovědný za škodu způsobenou nesprávným soupisem movitých věcí, lze namísto něj vztáhnout odpovědnost za škodu na oprávněného z exekuce, míjí podstatu argumentace odvolacího soudu a dovolatel se jimi domáhá přezkumu otázek, na jejichž řešení napadené rozhodnutí nestojí. Nehledě k tomu, že požadoval-li žalobce náhradu majetkové újmy, je argumentace zásahem do osobnostních práv, jenž může vyvolat pouze újmu nemajetkovou, nepřiléhavá. Konečně otázka, zda je povinností exekutora ověřit si před provedením soupisu movitých věcí, je-li povinný podnikatelem, nemá pro rozhodnutí ve věci význam, neboť zjevně řešení této otázky nepostačuje k posouzení, zda ty či ony věci jsou vyloučeny z exekuce. Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak nejsou ani formulací v tomto odstavci uvedených právních otázek naplněny.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu