ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3877.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3877/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. J. Č. , P., zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vodičkova 736/17, za účasti MUDr. K. Č. , P., vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o 412.788,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 125/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. 28 Co 134/2012-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2012, č. j. 28 Co 134/2012-195, se v části výroku pod bodem I., ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 158.620,- Kč, a ve výrocích pod body II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 412.788,- Kč z důvodu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k obytnému domu v důsledku regulace nájemného, a to za období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. května 2011, sp. zn. 18 C 125/2007-137, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč (bod I. výroku), co do částky 162.788,- Kč žalobu zamítl (bod II. výroku – v této části nabyl rozsudek právní moci) a rozhodl o nákladech řízení. Při výpočtu náhrady za omezení vlastnického práva vyšel soud z rozdílu mezi částkou, kterou žalobkyně v rozhodné době na nájemném získala a znalkyní zjištěnou částkou, kterou mohla získat, pokud by obdržela neregulované nájemné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. června 2012, sp. zn. 28 Co 134/2012-195 změnil rozsudek soudu právního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 158.620,- Kč zamítl; co do zbývající částky 91.380,- rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud zaujal právní názor, že výši náhrady za omezení vlastnického práva nelze stanovit jako rozdíl mezi tržním (v místě a čase obvyklým) nájemným a regulovaným nájemným a neobstojí ani výpočet pomocí tzv. simulace nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb.; tento závěr podrobně vysvětlil. Konstatoval, že výše roční náhrady za nucené omezení vlastnického práva vlastníků nájemních bytů podle čl. 11 odst. 4 LPS by neměla přesahovat výši nájemného, které bylo možno vybrat pro rok 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., resp. by měla být rovna rozdílu mezi možným jednostranně zvýšeným nájemným pro rok 2007 a regulovaným nájemným pro příslušný kalendářní rok. Za celou dobu od zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. by měla být pro každý rok konstantní. V dané věci mohla žalobkyně za nájem bytů vybrat v roce 2004 nájemné ve výši 335.880,- Kč, v roce 2007 by šlo po jednostranném zvýšení nájemného o 427.260,- Kč; rozdíl činí 91.380,- Kč, které soud žalobkyni přiznal. Výpočet nájemného, které bylo možno dosáhnout v roce 2007, provedl podle kalkulačky zveřejněné na stránkách Ministerstva pro místní rozvoj ( http://www.mmr.cz/cs/Stavebni-rad-a-bytova-politika/Bytova-politika/Kalkulacka- najemneho/Kalkulacka-pro-zvyseni-najemneho-v-roce-2007 ).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (podle obsahu do jeho zamítavé části) podává žalovaná dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že při určení výše náhrady, kterou požadovala, vyšla z toho, jako by zákon o jednostranném zvyšování nájemného č. 107/2006 Sb., který nabyl účinnosti 31. 3. 2006, platil již od 1. 1. 2002 (tedy zřejmě od zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb.), a že mělo docházet k postupnému zvyšování nájemného. Poukazuje na (v době podání dovolání) nejednotnou soudní praxi při určování výše náhrady. Vytýká též odvolacímu soudu, že s ní neprojednal způsob určení výše náhrady ani na něj předem neupozornil; tím podle ní porušil zásadu přímosti, neboť se strany nemohly k tomuto důkazu vyjádřit; odvolací soud měl rozsudek odvolacího soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Až po uplynutí dovolací lhůty podala dovolatelka další doplnění dovolání, kterými se však dovolací soud již nemohl zabývat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 365 – na zásadní otázky tam uvedené lze však v zásadě najít odpověď v níže citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012).
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Podstata problému řešeného v dovolacím řízení je v tomto: pokud – podle názoru dovolatelky - principy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. měly platit již od zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., pak by v roce 2004 mohlo být nájemné, vypočtené podle tohoto zákona, již opakovaně zvýšeno; bylo by proto vyšší než to, které vypočetl odvolací soud pro rok 2007, když vycházel z toho, že teprve v tomto roce mohlo být nájemné poprvé jednostranně zvýšeno.
Uvedenou otázku řešil odvolací soud stejně, jako pozdější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaný pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se otázku náhrady za omezení vlastnického práva v souvislosti s regulací nájemného podrobně zabýval. Rozsudek byl v uvedené Sbírce zveřejněn s právní větou: „Náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným“. V odůvodnění se mimo jiné uvádí: „Soudy nižších stupňů v projednávané věci vyšly z toho, že náhrada za omezení vlastnického práva je nárokem, jehož výši nelze přesně zjistit, a je proto třeba postupovat podle §136 o. s. ř. Tomuto postupu je možné přisvědčit za předpokladu, že při úvaze rozhodné pro určení výše takové náhrady byla vzata v potaz všechna relevantní kritéria. Při jejich stanovení a určení je třeba opětovně vyjít z premis, na nichž se zakládá shora citovaná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody (srov. odst. 13 a 14 plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 - dále jen „plenární stanovisko“), a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu §442 obč. zák. Předeslanou úvahou byl zjevně veden i Ústavní soud, když v odst. 22 plenárního stanoviska zdůraznil, že „výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.“ Určení výše nároku ponechal Ústavní soud na soudech obecných… Náhrada totiž nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní; v případě regulace nájemného primárně tedy jen za takové omezení, které neumožňuje vlastníkům pokrýt ani náklady na údržbu a opravy domů a přiměřený zisk umožňující návratnost vložených investic v odpovídajícím časovém horizontu. Jen k takto vymezené úrovni nájemného se ostatně mohlo vztahovat legitimní očekávání vlastníků.
Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady tak při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva žalobce bude jednak hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a jednak hledisko přiměřeného zisku pronajímatele umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období. Je ovšem zřejmé, že tato východiska bude vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu.
Výrok I. plenárního stanoviska („zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.“) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovozuje, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. prosince 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. ledna 2007.
Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. ledna 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Je třeba proto vzít v potaz, že i s účinností zákona č. 107/2006 Sb. zůstala zachována míra regulace výše nájemného, k jejímuž ukončení došlo k 31. prosinci 2010, resp. u bytů mimo jiné v hlavním městě Praze k 31. prosinci 2012 (§3 odst. 1 zákona č. 107/2006 Sb.), přičemž postup vedoucí k odstranění této regulace byl nastaven – ve smyslu §3 odst. 2 tohoto zákona – možností pronajímatele jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu (§3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.), tj. postupem, který měl zajistit postupné omezení v možnosti ujednání o výši nájemného na straně jedné, na straně druhé měl také zohledňovat možné sociální dopady pro ty skupiny nájemníků, kde se okamžitá a jednorázová deregulace jevila jako sociálně a společensky nepřijatelná.
Předeslaný závěr Nejvyšší soud učinil, vědom si žalobcem citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 3. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 1343/10. V něm uvedený závěr, že určení výše náhrady rozdílem mezi regulovaným a tržním nájemným je v souladu s plenárním stanoviskem, totiž nevylučuje, že ústavně konformním je i jiný způsob výpočtu, jestliže se pohybuje v mezích Ústavním soudem naznačených v plenárním stanovisku. V citované věci ostatně soudy nižších stupňů posuzovaly nárok – jak shora uvedeno, nesprávně – jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze v této souvislosti ve prospěch úvahy o vyšší částce náhrady za omezení vlastnického práva zohledňovat ani časové období, které předcházelo přijetí zákona č. 107/2006 Sb. s argumentací, že kdyby došlo k přijetí úpravy obsažené v zákoně č. 107/2006 Sb. dříve od účinnosti nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, mohla být v období, za které žalobce náhradu za omezení vlastnického práva požaduje, výše této náhrady limitována vyšší částkou, než která vyplývá ze zákona č. 107/2006 Sb. k 1. lednu 2007.
Přestože bylo nepochybně žádoucí, aby k přijetí právního předpisu upravujícího možnost jednostranného zvýšení nájemného došlo v kratším časovém období od přijetí nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/02, nelze odhlédnout od toho, že takové dřívější přijetí zákona se stejným předmětem úpravy mohlo být realizováno odlišnými (mírnějšími) nástroji vedoucími k deregulaci nájemného, než které zvolil zákon č. 107/2006 Sb. Podle dovolacího soudu tak nelze vycházet z možných a z určitého ohledu žádoucích právních postupů, které však nebyly realizovány, ale pouze ze stavu reflektujícího účinnost zákona č. 107/2006 Sb. umožňujícího v jeho režimu jednostranné zvýšení nájemného k 1. lednu 2007.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že otázka deregulace nájemného představuje sociálně velmi citlivou problematiku, kde na straně jedné existuje zájem vlastníků nemovitostí na rychlém dosažení odstranění překážek limitujících možnou výši nájemného, na straně druhé pak dopad deregulačních kroků na široké vrstvy nájemců. Přijetí odpovídajícího právního řešení je pak výsledkem určitého sociálně-ekonomického přístupu, který musí oba naznačené zájmy zohlednit a přijatelným způsobem vyvážit, vychází-li ústavněprávní judikatura z pojetí práva na bydlení jako základního lidského práva (nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 231/2000 Sb.)“.
Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soud nebyl v rozporu se zákonem ani s judikaturou Ústavního soud a že byl v souladu s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu.
K námitce, že odvolací soud neprojednal s účastníky výpočet náhrady, odlišný od toho, ze kterého vyšel soud prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, se uvádí: „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku skutkovou; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. 2 Cdo 1785/2009). Skutkovým zjištěním je i zjištění výše nájemného, které mohla žalobkyně za rok 2007 dosáhnout podle zákona č. 107/2006 Sb.
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř. Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je - zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti -nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
V projednávané věci odvolací soud učinil skutkové zjištění, kolik by činilo nájemné, kterého by žalobkyně mohla dosáhnout za rok 2007, na základě výpočtu provedeného podle výše zmíněné kalkulačky, zveřejněné na stránkách Ministerstva pro místní rozvoj. Tento výpočet předložila žalovaná při odvolacím jednání 20. 6. 2012, ze spisu však nevyplývá, že by jím byl proveden důkaz; žalobkyně tak neměla možnost se k uvedenému výpočtu vyjádřit. Na tom nic nemění ani to, že soud zřejmě provedl vlastní výpočet; žalobkyni měla být poskytnuta možnost se vyjádřit i k takovému výpočtu. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc v dotčeném rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu