ECLI:CZ:US:2016:4.US.1252.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1252/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 6. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 1252/16 ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Rámeše, zastoupeného JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016 č. j. 8 Co 109/2015-52, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 6. 2015 č. j. 14 C 8/2015-36, kterým byla coby rozsudkem pro uznání stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 40 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníků řízení a Ivety Aisbrychové, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 6, jako vedlejší účastnice řízení.
Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016 č. j. 8 Co 109/2015-52 a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 6. 2015 č. j. 14 C 8/2015-36 se zrušují, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy
1. Stěžovateli v procesním postavení žalovaného byla dne 14. 5. 2015 soudem doručena tzv. kvalifikovaná výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř., kterou mu bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k žalobě, jinak bude mít soud za to, že proti němu uplatňovaný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání na základě §153a odst. 3 o. s. ř. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 24. 5. 2015, ve kterém uvádí: "... s podanou žalobou nesouhlasím, neboť důvody v ní uvedené jsou nepravdivé, a proto již nyní budu navrhovat její zamítnutí" (dále jen "vyjádření 1"). Vyjádření 1 doplňuje odkazem na své vyjádření ze dne 29. 9. 2014 (vyjádření, na něž stěžovatel odkazuje, bude dále označováno jako "vyjádření 2"), které zaslal vedlejší účastnici a které obsahuje podrobnější informace ohledně jeho nesouhlasu s žalobou; zároveň navrhuje, aby vyjádření 2 soud vyžádal od vedlejší účastnice. Podání zakončuje tím, že případné doplnění svého vyjádření 1 předloží soudu po konzultaci se svým právním zástupcem, až mu udělí plnou moc.
2. Dne 25. 5. 2015 stěžovatel zmocnil zástupce, který 27. 5. 2015 nahlédl do spisu; lhůta k vyjádření ke kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě uplynula dne 15. 6. 2015.
3. Při jednání dne 17. 6. 2015 vydal nalézací soud rozsudek pro uznání, kterým plně vyhověl návrhu vedlejší účastnice. Rozsudek odůvodnil tím, že vyjádření 1 je příliš vágní a povrchní, neobsahuje odůvodnění ani důkazy, které by svědčily ve prospěch žalovaného, a nenaplňuje tak kvalitativní požadavky stanovené v §114b odst. 1 o. s. ř. Vyjádření 2, které měla mít ve své dispozici vedlejší účastnice, soud nevyžádal s poukazem na to, že není obsahem spisu ani ze spisu nevyplývá, že by ho vedlejší účastnice mohla poskytnout. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že nastala fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., a vydal tzv. kontumační rozsudek pro uznání.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 3. 8. 2015 odvolání, které odůvodnil tak, že zákonné předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání nebyly splněny. Zdůrazňuje, že s žalobou ve vyjádření 1 výslovně nesouhlasil, což doplnil odkazem na vyjádření 2 zaslané vedlejší účastnici. Poukázal rovněž na to, že pokud nalézací soud nepovažoval jeho vyjádření 1 za dostatečné, mohl ho vyzvat k doplnění podání podle §43 odst. 1 o. s. ř.; vydáním rozsudku nalézací soud výrazně zasáhl do jeho základních práv na soudní ochranu - přísně formalistickým a restriktivním výkladem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Odvolací soud věc projednal a potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu, pouze s formální korekcí výroku a navýšením nákladů řízení, ztotožnil se tak se závěrem nalézacího soudu, že vyjádření 1 nebylo způsobilé odvrátit fikci uznání žalobou uplatněného nároku. Odvolací soud dodává, že není povinností soudu vyžádat od ostatních účastníků vyjádření, jelikož povinnost tvrzení a důkazní stíhá přímo žalovaného. Podle odvolacího soudu nastala fikce uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., tudíž shledává postup nalézacího soudu zcela správný a odpovídající ustanovením procesního předpisu.
II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků
6. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá určení, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel akcentuje, že ve svém sdělení jasně a srozumitelně vyjádřil nesouhlas s žalobou a přímo odkázal na odůvodnění ve vyjádření 2, což učinil proto, že nemohl vyjádření najít, avšak v době rozhodování odvolacího soudu vyjádření dohledal a soudu poskytl. Dále uznává, že vyjádření 1 zřejmě neobsahovalo veškeré náležitosti vyplývající z §114b odst. 1 o. s. ř., avšak při posouzení textu je nutné vycházet z jeho faktického obsahu, kterým jasně a zřetelně projevil nesouhlas s žalobou. Uvádí, že vyjádření 1 následně nedoplnil, jelikož byl časově vytížen prací a očekával, že věc bude plně projednána až před soudem. Poukazuje také na absenci soudní výzvy k doplnění podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, ve svévolném a formalisticky nepřípustném hodnocení jeho procesních úkonů.
7. Nalézací soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obdobně odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že tvrzení stěžovatele považuje za účelová.
8. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 24. 6. 2016 uvádí, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož si byl vědom svých práv a povinností; i přes spolupráci s právním zástupcem neposkytl kvalifikované vyjádření k žalobě. Namítá, že v případě vyhovění stížnosti by to byla právě ona, kdo by byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, jelikož svým povinnostem dostála.
III. Posouzení ústavní stížnosti
9. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel, slovy zákona, "vyčerpal" veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, jelikož se vzhledem k výši uplatňovaného nároku (40 000 Kč) jedná o tzv. bagatelní spor, pro který je podání mimořádného opravného prostředku vyloučeno ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích §44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci vedle vyjádření účastníků a vedlejší účastnice vyžádal procesní spis Okresního soudu v Litoměřicích vedený pod sp. zn. 14 C 8/2015 a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Jádrem sporu je posouzení, zda v daném případě nastala fikce uznání nároku a byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout nedávný plenární nález, ve kterém byla posuzována otázka ústavnosti procesní fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. [viz nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), jehož součástí jsou odlišná stanoviska některých ústavních soudců (dostupné z http://nalus.usoud.cz)]. Po četné argumentaci zastánců i odpůrců fikce uznání nároku plénum nenašlo potřebnou většinu hlasů pro kasaci napadeného ustanovení, především z toho důvodu, že existuje možnost ústavně konformního výkladu a případné nedostatky či pochybení je možno napravit v odvolacím řízení, které zákon v těchto případech připouští i pro bagatelní spory (nepřevyšující hranici 10 000 Kč).
12. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229): "Fikce uznání dle §114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného ... Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných." Dále viz také nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 842/16 (N 134/82 SbNU 179): "V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit (to lze dovodit třeba i ze skutečnosti, že se v řízení nechá zastoupit advokátem, se svým vyjádřením k žalobě nevyčkává až na konec stanovené lhůty apod.), stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s kautelami spravedlivého procesu."
13. V posledně citovaném nálezu Ústavní soud rovněž zdůraznil, že pokud je to za daných okolností možné, soud je povinen aktivně konat a učinit přiměřená opatření k ochraně práv žalovaného. V tomto případě šlo o jednoduché upozornění na chyby či nedostatky ve vyjádření 1 a výzvu k jeho doplnění k zajištění procesní bezchybnosti listiny odpovídající zákonným požadavkům. Pakliže by se žalovaný nevyjádřil či vyjádření nedoplnil ani v dodatečně určené lhůtě, mohl by soud rozhodnout rozsudkem pro uznání (srov. též Jirsa, J. in Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II. 1. vydání. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 214).
14. K obdobnému postupu mělo dojít i v posuzovaném případě; reakcí stěžovatele na kvalifikovanou výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. bylo vyjádření 1, ve kterém jasným a srozumitelným způsobem prezentoval svůj nesouhlas s žalobou, označil ji za nepravdivou a navrhl její zamítnutí (byť jeho další postup v řízení nebyl zcela procesně odpovědný). V takovém případě nelze bez dalšího použít §114b odst. 5 o. s. ř. a presumovat, že stěžovatel nárok uznal. Podle §1 o. s. ř. náleží mezi základní principy civilního soudního řízení spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů a k úctě k právům jiných [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) nebo ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29)]. Nalézací soud měl v duchu tohoto principu upozornit stěžovatele na to, že vyjádření 1 je nedostatečné a že je nezbytné, aby jej doplnil, což však neučinil.
15. Nedostatečné vyjádření k žalobě soudu došlo dne 24. 5. 2015, tedy v první třetině lhůty. Tři dny nato založil zástupce stěžovatele (advokát) do spisu plnou moc, a soud měl tedy plných 18 dnů na to, aby se (byť neformálně, např. telefonátem zástupci žalovaného s následným záznamem do spisu) pokusil žalovaného před uplynutím lhůty k vyjádření kontaktovat a seznámit ho s tím, že nepovažuje vyjádření k žalobě za dostatečné. Pakliže tak soud neučinil, ač k tomu měl zjevně dostatek prostoru, nepostupoval přiměřeně situaci, neposkytl procesním právům žalovaného adekvátní ochranu - jak velí již zmíněný §1 o. s. ř. - a nebylo za těchto okolností spravedlivé dovodit bez dalšího uznání nároku fikcí. Takové rozhodnutí nemůže vyhovovat kautelám spravedlivého procesu, neboť při jeho vydání nebyly respektovány zásady civilního řízení a byla nepřípustně upřednostněna formalistická aplikace zákona.
IV. Závěr
16. S ohledem na výše popsané dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.