ECLI:CZ:US:2001:4.US.126.01
sp. zn. IV. ÚS 126/01
Usnesení
IV. ÚS 126/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. R.L., zastoupeného JUDr. H.Z., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti M.ú., za účasti M.ú.B, právně zastoupeného JUDr. V.N., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 4 odst.1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod u Ústavního soudu dovolává ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci, spočívajícím v tom, že M.ú. neověřil neplatnost rozhodnutí - výzvy čj. FIN/288/99, ze dne 13. 10. 1999, kterou byl stěžovatel vyzván k zaplacení pokuty ve výši 500,- Kč. Tuto pokutu stěžovatel uhradil dne 1. 11. 1999. Stěžovatel namítá, že uvedená výzva, kterou je nutné s ohledem na to, že jí byla uložena povinnost dle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), považovat za rozhodnutí, nesplňovala základní náležitosti rozhodnutí, a jedná se proto o rozhodnutí neplatné podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. Ve výzvě chybělo datum podpisu rozhodnutí, neboť datum bylo uvedeno jen v záhlaví jeho vyhotovení a nikoliv u podpisu, který nemusel být vyhotoven téhož dne a výzva nebyla podepsána pracovníkem, jehož jméno a funkce na ní byly uvedeny, ale byla podepsána v zastoupení, přičemž jméno, příjmení a funkce pracovníka, který ji podepsal, uvedeno nebylo. Podání stěžovatele, kterým se domáhal ověření neplatnosti předmětné výzvy, bylo M.ú. nesprávně posouzeno ve smyslu ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. podle jeho obsahu tak, že se jedná o námitku dle ustanovení §52 citovaného zákona a otázkou ověření výzvy se městský úřad nezabýval. Dle názoru stěžovatele se jednalo o chybné posouzení v rozporu s ustanovením §21 odst. 5 citovaného zákona, neboť jeho podání nesměřovalo proti úkonu v souvislosti s řízením vymáhacím a zajišťovacím, nýbrž směřovalo proti platnosti předmětné výzvy. Za procesní vadu dále stěžovatel považuje to, že výzva byla vystavena s odkazem na §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., tzn. za předpokladu, že existuje splatný daňový nedoplatek, ačkoliv stěžovateli nebylo doručeno rozhodnutí, mající náležitosti dle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., kterým by mu byla pokuta ve výši 500,- Kč uložena. Stěžovatel je přesvědčen, že předmětnou výzvu je nutno chápat jako akt nicotný (paakt), a nelze proto vůči neexistujícímu rozhodnutí podávat opravné prostředky, neboť jimi lze napadat rozhodnutí pouze existující. Žádá proto Ústavní soud, aby městskému úřadu zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod a přikázal mu zahájit řízení o ověření splnění podmínek neplatnosti výzvy. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 5. 2001 mimo již uváděné skutečnosti uvedl, že je přesvědčen, že výzva je způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť je jí vyžadováno splnění platební povinnosti před jejím vymáháním daňovou exekucí, čímž se nepochybně mění právní situace stěžovatele.
M.ú. ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dne 27. 8. 1999 byl stěžovateli vydán blok série Aa 00358682 na pokutu ve výši 500,- Kč, která mu byla udělena za přestupek proti zákonu č. 200/1990 Sb. Stěžovatel vlastnoručním podpisem potvrdil převzetí bloku na pokutu a souhlasil se způsobem vyřešení přestupku, kterého se dopustil. Uvedený postup umožňuje ustanovení §84 odst. 1 ve spojení s §85 odst. 3 cit. zákona, dle kterého lze přestupek projednat uložením pokuty v blokovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn skutkový stav a obviněný z přestupku je ochoten pokutu zaplatit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pokutu nezaplatil, byla vydavatelem bloku, tj. Městskou policií, předána informace finančnímu úřadu M.ú. o nutnosti ji vymáhat.
Pokud jde o náležitosti výzvy městský úřad uvedl, že organizační strukturou je stanoveno, kteří pracovníci jsou oprávněni podepisovat jednotlivá rozhodnutí a je stanovený odpovědný zástupce za vedoucí, který je oprávněn podepisovat písemnosti, jestliže tato není na pracovišti. Pokud je na výzvě podpis paní M., není možno konstatovat nedodržení zákonné náležitosti rozhodnutí, neboť jmenovaná má oprávnění z důvodů vnitřních organizačních opatření tyto výzvy podpisovat. Výzva byla vydána na tiskopise vypracovaném a schváleném Ministerstvem financí ČR pod čj. Mfin 4505 - vzor č. 3, v jehož záhlaví je uvedeno datum. Pokud se datum vyhotovení výzvy a datum jejího podpisu shoduje, není nutné, aby údaj o datu byl duplicitní, přičemž zákon povinnost uvádět datum způsobem požadovaným stěžovatelem, neukládá. Dále uvedl, že stěžovatel nevyužil možnosti podat proti výzvě ve lhůtě 15 dnů odvolání, naopak povinnost stanovenou výzvou splnil a teprve s odstupem téměř 15 měsíců napadá základní náležitosti tohoto rozhodnutí. Stěžovatel ve lhůtě nevyužil ani možnosti dané mu ustanovením §52 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. a neuplatnil námitku, která je řádným opravným prostředkem, případně se neobrátil s žalobou proti správnímu rozhodnutí k soudu.
Ústavní soud z obsahu připojeného spisového materiálu ověřil správnost uváděných údajů, tj., že stěžovateli byla udělena bloková pokuta za spáchaný přestupek, že tuto pokutu o zaslání výzvy k jejímu zaplacení, vůči které neuplatnil opravný prostředek, uhradil, a že jeho podnět k ověření neplatnosti rozhodnutí byl posouzen jako námitka dle ustanovení §52 zákona č. 337/1992 Sb., přičemž k žádosti o ověření neplatnosti výzvy se městský úřad nevyjádřil.
I když Ústavní soud potvrzuje, že podání stěžovatele ze dne 20. 12. 2000 bylo jednoznačně podáním, kterým se domáhal ověření neplatnosti rozhodnutí dle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. a nikoliv podáním, které M.ú. posoudil jako námitku dle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., je nucen konstatovat, že v dané věci se jedná o návrh neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že sám stěžovatel nepopírá oprávněnost uložené blokové pokuty a této skutečnosti odpovídá i to, že v souvislosti s jejím vymáháním nevyužil žádného z možných opravných prostředků, v rámci kterých by mohly být případně přezkoumány i jím uváděné vady rozhodnutí.
Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je dbát i na dodržování základních lidských práv a svobod v rámci řízení před správními orgány. Ne každý postup správního orgánu, který neodpovídá požadavkům zákona (v daném případě spíše zákonem předpokládanému postupu), je však možné považovat i za protiústavní. Jak již Ústavní soud nesčetněkrát judikoval, samotná nezákonnost neznamená automaticky protiústavnost, resp. porušení základních práv či svobod (např. II.ÚS 45/94). Při posuzování stěžovatelem namítané protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci Ústavní soud nemohl odhlédnout od toho, o co v konkrétní věci šlo a k jak závažnému zásahu do základních práv a svobod, pokud vůbec, mohlo dojít. Z okolností případu, kdy je zřejmé, že stěžovatel nepopírá závěry blokového řízení a dobrovolně došlo k úhradě částky Kč 500,-, nepochybně vyplývá, že se jedná o věc bagatelní, která neodpovídá významu řízení před Ústavním soudem. Tato skutečnost je ještě zdůrazněna tím, že správní orgán v případě, že neshledá důvod pro splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, není ze zákona povinen vydat o tomto rozhodnutí, ale postačí, vyrozumí-li účastníka řízení o svém (negativním) závěru přípisem (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci 30 Ca 177/97- Rd 21/98). Konečně Ústavní soud uvádí, že pokud je stěžovatel přesvědčen, že vydaný pokutový blok není podkladem, který je možné považovat za rozhodnutí o uložení pokuty, jehož existenci ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb. předpokládá, měl tuto věcnou námitku uplatnit v řádném odvolacím řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by nedostatky v postupu správního orgánu dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu