ECLI:CZ:US:2016:4.US.1324.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1324/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem Zábřeh, Valová 16, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5039/2015, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci a 2) Mgr. Marcela Kubise, soudního exekutora Exekutorského úřadu Šumperk, se sídlem v Zábřehu, Masarykovo nám. 44/4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 4. 2016, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2016 a doplněné podáním ze dne 15. 6. 2016, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2016, Stanislav Mojžíšek (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o dovolání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Proti povinnému je vedena exekuce z titulu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2012 č. j. 16 Co 43/2012-157, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému Zemědělskému družstvu Dubicko na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15 600 Kč v určené lhůtě.
Povinný učinil několik podání, jejichž obsahem byl návrh na zastavení exekuce, jemuž soudní exekutor nevyhověl a podání odmítl pro neurčitost.
Dne 27. 6. 2014 usnesením č. j. 40 Co 362/2014-032 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise ze dne 15. 4. 2014 č. j. 139 EX 00869/14-028 změnil tak, že "Podání povinného ze dne 24. 2. 2014 ve znění podání ze dne 28. 2. 2014, 7. 3. 2014, 28. 3. 2014 a ze dne 10. 4. 2014 se neodmítá." Podle odvolacího soudu důvod k odmítnutí podání povinného pro neurčitost nebyl dán; v dalším řízení proto soudní exekutor bude postupovat dle ustanovení §55 ex. řádu a věc v případě nesouhlasu se zastavením exekuce předloží Okresnímu soudu v Šumperku, který se bude věcí zabývat meritorně, neboť jde o zákonnou povinnost exekučního soudu.
Dne 1. 3. 2016 usnesením sp. zn. 26 Cdo 5039/2015 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2014 č. j. 40 Co 362/2014-032 odmítl. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že povinný nebyl k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován), protože napadeným rozhodnutím bylo povinnému plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit. Toto rozhodnutí bylo předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil domněnku, že postupem dovolacího soudu "bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že dovolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §241 o. s. ř. a advokáta mu na průběh dovolacího řízení neustanovil a ústně věc neprojednal."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny neprojednáním jeho dovolání dovolacím soudem.
Ústavní soud je toho názoru, že dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stručně, nicméně přehledně a srozumitelně, vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl k podání dovolání subjektivně legitimován; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Návrh stěžovatele na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postrádal jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, a byl proto též shledán zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud konstatuje, že ke dni podání ústavní stížnosti o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z toho důvodu by - po celkovém posouzení řízení o zastavení exekuce - mohla být ústavní stížnost též odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu