ECLI:CZ:US:2018:4.US.1334.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1334/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Richarda Matíka, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 3/2018-32 ze dne 7. 2. 2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 22/2017-31 ze dne 11. 12. 2017, spojené s návrhem na zrušení věty třetí §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení věty třetí §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel také navrhuje zrušení věty třetí §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť by "mohlo být protiústavní".
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou ve správním soudnictví ze dne 27. 10. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí prvního náměstka policejního prezidenta, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o doplatek služebního příjmu za službu přesčas konanou v letech 2008 až 2011. Usnesením č. j. 10 Ad 22/2017-28 ze dne 10. 11. 2017 Městský soud v Praze stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení.
Usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 15. 11. 2017, lhůta k zaplacení poplatku tak uplynula dne 30. 11. 2017. Na účet městského soudu byl však poplatek připsán až dne 1. 12. 2017. Ústavní stížností napadeným usnesením proto městský soud řízení o žalobě zastavil. Ústavní stížností napadeným rozsudkem pak Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti zastavujícímu rozhodnutí zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl postup soudů formalistický. Bezhotovostní platbu totiž provedl dne 30. 11. 2017, tedy v soudem stanovené lhůtě. Nastala však nestandardní situace, kdy byla zaplacená částka připsána na účet soudu až druhý den, ačkoli šlo o pracovní dny a z ustálené praxe příslušné banky bylo stěžovateli známo, že jakmile je příkaz k úhradě zadán v pracovním den, jsou finanční prostředky na účet příjemce připsány ještě v rámci téhož dne. Problém v komunikaci mezi bankami údajně nelze klást stěžovateli k tíži, právní předpisy mu totiž neukládají, aby u každé platby ověřoval, zda proběhla v pořádku a byla včas připsána na účet příjemce.
Stěžovatel soudům vyčítá, že se při výkladu zákona o soudních poplatcích držely pouze jazykového výkladu, aniž by přihlédly k jeho smyslu a účelu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na důvodovou zprávu k novele zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Z ní má vyplývat, že cílem novely bylo dosáhnout zjednodušení postupu soudu v případech, kdy soudní poplatek nebyl vůbec zaplacen, případně kdy byl zaplacen po vydání usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. To ale případ stěžovatele nebyl, neboť poplatek byl zaplacen dne 1. 12. 2017 a usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 11. 12. 2017. Důvodová zpráva dle stěžovatele na mnoha místech zdůrazňuje rozdíl mezi uhrazením soudního poplatku před vydáním zastavovacího usnesení a uhrazením poplatku až poté. Tak tomu má být např. v pasáži důvodové zprávy, v níž je uvedeno, že "změna spočívající v odstranění povinnosti soudu rušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (ledaže byl tento poplatek zaplacen nejpozději před vydáním tohoto usnesení) není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky". Stěžovatel konečně uvádí, že Nejvyšší správní soud měl provést test proporcionality a poměřovat na straně jedné právo stěžovatele na přístup k soudu a na druhé straně právo státu na úhradu soudního poplatku s tím, že toto právo nebylo dotčeno, jelikož stěžovatel poplatek zaplatil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. došlo k 30. 9. 2017 ke změně §9 zákona o soudních poplatcích tak, že mimo jiné byla do prvního odstavce přidána věta třetí, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Dále byla z odstavce sedmého vypuštěna věta, podle níž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
V nyní účinném znění tedy - nebyl-li poplatek zaplacen - soud poplatníka k jeho uhrazení vyzve a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví, aniž by přihlížel k pozdějšímu (po lhůtě učiněnému) zaplacení poplatku. Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad než ten, který je obsažen v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Dle účinného znění zákona není významné, zda poplatník poplatek zaplatil do rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž zda tak učinil ve lhůtě mu k tomu stanovené soudem. Stěžovatel tak, jak sám připouští, neučinil.
Argumentace stěžovatele důvodovou zprávou nemůže obstát, neboť jde zcela proti znění zákona - zákonodárce přitom přijímá zákon, nikoli důvodovou zprávu. K důvodové zprávě jako interpretačnímu vodítku je samozřejmě možné přihlédnout, ovšem zejména tehdy, pokud text zákona způsobuje nejasnosti, respektive umožňuje vícero výkladových alternativ. Tak tomu ale v daném případě není.
Podobný závěr je nutno učinit i k argumentaci jinými interpretačními metodami, které nemohou jednoznačný text zákona zcela ignorovat. Je-li zákonem výslovně stanoveno, že se k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty nepřihlíží, je vyloučeno dospět na základě "sofistikovanějších" interpretačních metod k takovému výkladu, podle kterého by se k zaplacení poplatku po lhůtě přihlíželo.
Lze dodat, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a žalobcům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jejich pasivity.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazoval na údajné problémy v komunikaci mezi bankami, opomíjí však argumentaci Nejvyššího správního soudu, podle něhož došlo k připsání platby na účet příjemce v souladu s §109 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, tedy do konce následujícího pracovního dne po okamžiku přijetí platebního příkazu. K platbě tak došlo v řádném, zákonem předvídaném termínu. Jen a pouze pochybení stěžovatele (případně jeho právního zástupce), který poplatek nezaplatil ani při podání žaloby, ani včas po výzvě soudu, nýbrž zaslal příkaz k úhradě až poslední den soudem stanovené lhůty, bylo důvodem zastavení řízení o jeho žalobě.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu