ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.3.2018:32
sp. zn. 2 As 3/2018 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. M., zastoupený
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
Policejní prezidium České republiky, První náměstek policejního prezidenta, se sídlem
Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2017, č. j. PPR-1298-36/ČJ-
2012-990131, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
11. 12. 2017, č. j. 10 Ad 22/2017 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl příslušníkem Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie
České republiky. V posuzovaném správním řízení se domáhal doplacení služebního příjmu
za práci přesčas. Žádost žalobce ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů rozhodnutím
ze dne 7. 12. 2011 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil, nicméně žádosti
žalobce nevyhověl.
[2] Žalobce dne 27. 10. 2017 podal proti napadenému rozhodnutí žalobu. Společně
s podáním žaloby nezaplatil soudní poplatek, proto Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobce usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 10 Ad 22/2017 – 28, vyzval k zaplacení
soudního poplatku ve výši 3000 Kč a stanovil mu k tomu lhůtu 15 dnů. Tímto usnesením
byl žalobce zároveň poučen, že musí soudní poplatek zaplatit ve stanovené lhůtě, jinak soud
řízení zastaví, k zaplacenému soudnímu poplatku po marném uplynutí lhůty nemůže soud
přihlížet dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů. Lhůta k zaplacení soudního poplatku uplynula dne 30. 11. 2017. Soudní poplatek
byl na účet městského soudu připsán až dne 1. 12. 2017 (viz č. l. 29 spisu městského soudu).
Městský soud proto rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením (dále jen „napadené usnesení“)
o zastavení řízení, neboť k později zaplacenému soudnímu poplatku nemohl přihlížet.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení
městským soudem, nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného usnesení.
[4] Stěžovatel zaplatil poplatek několik dní před vydáním napadeného usnesení a namítá,
že platba soudního poplatku byla poukázána z účtu právního zástupce na účet soudu již dne
30. 11. 2017. Z důvodu časové prodlevy v komunikaci mezi bankami však byla platba připsána
na účet městského soudu až dne 1. 12. 2017. Žádný z těchto dnů nebyl dnem pracovního volna
ospravedlňujícím zdržení, stěžovatel tak nenese žádnou vinu, zdržení nemohl předpokládat
a spolehl se na obecnou praxi, že platba je připisována na účet příjemce ještě tentýž den,
kdy je odeslána z účtu plátce. Případnou chybu v komunikaci mezi bankami nemohl stěžovatel
ovlivnit a nelze mu ji proto přičítat k tíži, neboť by se jednalo o rozpor s čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod. Právní úprava subjektu, který využívá bankovních služeb
bezhotovostního převodu peněz, neukládá povinnost předvídat, zda při převodu dojde
k neočekávaným chybám, které budou mít za následek zpoždění platby. Pokud by měl stěžovatel
chyby v komunikaci bank předpokládat, musel by peníze odesílat s předstihem několika dní,
což by v důsledku znamenalo nepoužitelnost městským soudem stanovené lhůty
pro bezhotovostní platbu.
[5] Stěžovatel dále poukazuje na zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále
jen „novela č. 296/2017 Sb.“). Oproti stávající úpravě byla touto novelou značně zkrácena doba,
po kterou je možné uhradit soudní poplatek. Před nabytím účinnosti novely č. 296/2017 Sb.
mohl účastník řízení soudní poplatek uhradit i po vydání usnesení o zastavení řízení
(před nabytím právní moci). Stěžovatel v kasační stížnosti odkazuje na jednotlivé pasáže
důvodové zprávy k této novele, ze kterých dovozuje, že dle zákonodárce je zastavení řízení
v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud byl soudní poplatek zaplacen před
vydáním usnesení o zastavení řízení. Novela se má vztahovat pouze na případy, kdy je soudní
poplatek zaplacen až po vydání usnesení o zastavení řízení. Městský soud tak novelizované
ustanovení zákona o soudních poplatcích vyložil příliš formalisticky, ústavně nekonformním
způsobem a v rozporu s úmyslem zákonodárce, čímž zapříčinil odepření přístupu k soudní
ochraně.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry městského soudu.
Poplatková povinnost vzniká již při podání žaloby a poplatek lze zaplatit až do konce lhůty
vymezené soudem, což je dostatek času ke splnění povinnosti. Soudní poplatek je zaplacen teprve
ve chvíli připsání platby na účet městského soudu. Ponechat zaplacení soudního poplatku
na poslední den lhůty lze považovat za odporující zásadě vigilantibus iura scripta sunt. Žalovaný také
namítá, že dle právní úpravy platebního styku musí být platba na účet příjemce připsána
nejpozději následujícího pracovního dne od přijetí platebního příkazu. Stěžovatel proto neměl
spoléhat na připsání platby tentýž den, kdy byl zadán platební příkaz. Stěžovatel také nesprávně
argumentuje důvodovou zprávou k §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, neboť městský
soud rozhodoval na základě §9 odst. 1 téhož zákona, jehož znění je jednoznačné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d)
a e) s. ř. s. Z obsahu napadeného usnesení je však zřejmé, že uplatňován může být toliko kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný připadá v úvahu, bylo-li řízení
městským soudem zastaveno. Pod tímto kasačním důvodem se totiž fakticky skrývají i další
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2014, č. j. 2 As 13/2014 – 74, dostupný tak jako ostatní zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz).
[10] Stěžejní otázka posuzovaného případu se týká včasnosti úhrady soudního poplatku. Podle
§2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích je poplatníkem soudního poplatku ve věcech
správního soudnictví ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, přičemž
podle §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona vzniká poplatková povinnost již podáním žaloby.
Nezaplatí-li žalobce (navrhovatel) soudní poplatek, postupuje soud dle §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, který stanoví: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení
řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží“. Dle §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích „[n]abude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká
poplatková povinnost“.
[11] Zákon o soudních poplatcích neobsahuje výslovnou úpravu, která by určovala,
kdy nastává okamžik splnění poplatkové povinnosti v případech, že se účastník řízení (resp. jeho
zástupce) rozhodne uhradit soudní poplatek bezhotovostním převodem. V případě takto
zvoleného způsobu platby je stěžejní výklad pojmu zaplacen, užitý zákonodárcem při formulaci
jednotlivých pravidel obsažených v ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích. Výklad tohoto
pojmu provedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 Afs 7/2012 – 49,
v němž uvedl: „pojem zaplacen je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. že povinnost uhradit soudní
poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž
bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností
potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka
připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal
a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána. Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu
zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti
splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy účastník částku soudního poplatku ze svého bankovního účtu
poukáže (resp. kdy dá pokyn bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně
připsána na účet soudu“ (tento právní názor byl opakovaně potvrzen pozdější judikaturou
Nejvyššího správního soudu např. rozsudky ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 As 157/2016 - 20, nebo
ze dne 5. 9. 2017, č. j. 7 Afs 202/2017 - 26, a taktéž judikaturou Ústavního soudu
např. usneseními ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 685/12, či ze dne 23. 3. 2016,
sp. zn. III. ÚS 2865/15, dostupná tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu
na www.nalus.cz).
[12] Změnou zákona o soudních poplatcích, provedenou novelou č. 296/2017 Sb. s účinností
od 30. 9. 2017, došlo k podstatné změně v postupu soudů v případech, kdy nebyla poplatková
povinnost splněna spolu s podáním návrhu. Před novelou bylo na soudu, aby určil ve výzvě
k zaplacení soudního poplatku lhůtu, ve které je třeba poplatek uhradit. Teprve po jejím marném
uplynutí rozhodoval o zastavení řízení. Nyní zákon o soudních poplatcích nejenže stanoví,
že tato lhůta má být (až na výjimky) alespoň patnáctidenní, ale především výslovně určuje,
že k případné úhradě po marném uplynutí stanovené lhůty se nepřihlíží a řízení se zastaví (§9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Tomu odpovídá i změna v §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích. Před účinností zmíněné novely pamatoval §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích
ve větě první na situace, kdy sice nedošlo k úhradě soudního poplatku ve lhůtě stanovené
v soudní výzvě, avšak poplatník stihl poplatek uhradit předtím, než rozhodnutí o zastavení řízení
nabylo právní moci. V takovém případě zrušil soud, který usnesení vydal, usnesení o zastavení
řízení pro nezaplacení poplatku. Nyní již zákon o soudních poplatcích takové pravidlo
neobsahuje, což je logickým důsledkem nově stanoveného pravidla, že se nepřihlíží k úhradě
soudního poplatku, pokud byla provedena po marném uplynutí lhůty stanovené v soudní výzvě
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 7 Afs 327/2017 – 26).
[13] Dle důvodové zprávy k novele č. 296/2017 Sb. zákonodárce zvažoval dvě varianty řešení
poplatkové povinnosti. Varianta 0 by znamenala ponechání dosavadní právní úpravy beze změn.
Varianta 1, ke které se zákonodárce nakonec přiklonil, znamenala zkrácení časového úseku
pro zaplacení soudního poplatku, jehož konec by byl dán uplynutím soudem stanovené lhůty.
K variantě 1 důvodová zpráva uvádí: „Tato varianta počítá s tím, že nezaplacení soudního poplatku
ve lhůtě určené soudem k dodatečnému zaplacení povede automaticky k rozhodnutí o zastavení řízení.
K pozdějšímu zaplacení se nebude přihlížet. Tato varianta je tudíž spojena s odbřemeněním soudů vydávajících
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku. Tato varianta je proporcionálně zatěžující pro navrhovatele,
neboť je předem schopen určit okamžik, do kdy jej lze relevantně zaplatit (nejpozději do konce lhůty určené
soudem k dodatečnému zaplacení).“ Záměr zákonodárce je jednoznačně patrný a odpovídá jak znění
§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tak i výkladu poplatkové povinnosti, který Nejvyšší
správní soud výše nastínil.
[14] Nejvyšší správní soud shrnuje, že novelou č. 296/2017 Sb. nedošlo k protiústavní změně
právní úpravy ani k nespravedlivému či neúnosnému zatížení účastníků řízení. Jelikož poplatková
povinnost vzniká již dnem podání žaloby a správní soud má povinnost účastníka řízení
k zaplacení vyzvat, je celkový časový úsek více než postačující ke splnění poplatkové povinnosti
(ať si již účastník vybere jakýkoli způsob úhrady). Účastníkům řízení nic nebrání soudní poplatek
zaplatit ve stanoveném čase, tudíž je nedůvodné a z hlediska důsledků pro řízení i riskantní
s platbou otálet a ponechávat ji až na konec soudem vymezené lhůty. Zkrácením doby
pro zaplacení soudního poplatku, která byla kompenzována prodlouženou soudní lhůtou,
zákonodárce pouze omezil benevolentnost právní úpravy ve prospěch hospodárnosti soudního
řízení a předvídatelnosti pro účastníky řízení (nyní je jednoznačně určen konečný okamžik
pro úhradu soudního poplatku a tím je poslední den stanovené lhůty), čímž nemohlo dojít
k odepření přístupu k soudní ochraně. Výše uvedený výklad §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích rovněž nepředstavuje příklad přepjatého formalismu (jak je definován Ústavním
soudem například v nálezu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06), neboť nebyl aplikován
pouze gramatický výklad tohoto ustanovení, ale vycházelo se také z účelu novely č. 296/2017 Sb.,
kterým je právě zvýšení hospodárnosti soudního řízení a právní jistoty účastníků, a z celkového
zhodnocení časového prostoru po zaplacení soudního poplatku. Nadto je třeba dodat, že výše
soudního poplatku je ve správním soudnictví jednoznačně a jednotně upravena v zákoně
o soudních poplatcích (viz položka 18 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních
poplatcích), pro účastníky řízení (tím méně pro advokáty) proto výše poplatku nepředstavuje
nejistotu, která by odůvodňovala vyčkání výzvy soudu.
[15] V posuzovaném případě podal stěžovatel žalobu dne 30. 10. 2017. Výzvu k zaplacení
soudního poplatku městský soud stěžovateli odeslal dne 14. 11. 2017, doručena byla následujícího
dne. Patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne 30. 11. 2017. Soudní
poplatek byl na účet městského soudu připsán až následující den 1. 12. 2017, tedy po marném
uplynutí stanovené lhůty. Městský soud postupoval plně v souladu s účinnou právní úpravou
zákona o soudních poplatcích (jak byla rozebrána výše), když k platbě, která byla na účet soudu
připsána až po uplynutí stanovené lhůty, nepřihlížel (ke stejnému výkladovému závěru
za účinnosti novely č. 296/2017 Sb. dospěl Nejvyšší správní soud například v usneseních ze dne
19. 12. 2017, č. j. 7 Afs 327/2017 – 26, nebo ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 As 347/2017 - 24).
[16] Závěr Nejvyššího správního soudu nemůže zvrátit ani odkaz na důvodovou zprávu
k novele č. 296/2017 Sb., neboť stěžovatelem uváděné pasáže jsou vytržené z celkového
kontextu. Důvodová zpráva skutečně obsahuje následující větu: „Rovněž tak je třeba zdůraznit,
že změna spočívající v odstranění povinnosti soudu rušit usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku (ledaže byl tento poplatek zaplacen nejpozději před vydáním tohoto usnesení) není v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky.“ Ze sdělení v závorce však nelze dovozovat, jak to činí stěžovatel,
že zastavení řízení pro zaplacení soudního poplatku po lhůtě stanovené soudem, avšak před
vydáním usnesení o zastavení řízení, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Z citované pasáže je patrné, že se zákonodárce zabýval ústavností zrušené povinnosti soudů rušit
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pokud byl poplatek zaplacen před
nabytím právní moci daného usnesení. Tato část důvodové zprávy se tak týká změny §9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích, a nikoliv novelizace §9 odst. 1 téhož zákona. Výkladem rovněž
nelze dovozovat a tím zákonodárci podsouvat význam, který z textu neplyne, a který je v rozporu
s celkovými závěry důvodové zprávy předestřené v odstavci [13]. Ve prospěch stěžovatele
nesvědčí ani tvrzená dosavadní praxe jeho zástupce (v jiných případech byla platba připsána
na účet soudu téhož dne, kdy byla z účtu odeslána), neboť dle §109 odst. 1 zákona
č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů, musí být platební transakce
připsána na účet příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne po okamžiku přijetí
platebního příkazu. Výjimkou mohou být různé expresní služby nabízené klientům za úplatu,
které zajistí připsání platby ve stanovený čas (např. téhož dne). Ze soudního spisu ani z vyjádření
stěžovatele neplyne, že by takovou službu využil. Platba byla proto na účet soudu připsána
v časovém rozmezí, které pro provedení stanoví právní úprava, a nemohlo se tudíž jednat
o chybu v mezibankovní komunikaci.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu