ECLI:CZ:US:2016:3.US.2865.15.1
sp. zn. III. ÚS 2865/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Martina Michalčíka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, 267 51, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2015 č. j. 2 As 93/2015-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dle jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2015 č. j. 42 A 6/2015-11.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným usnesením zastavil řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku spojeného s podáním žaloby ve lhůtě soudem stanovené. Rozhodnutí o zastavení řízení bylo téhož dne doručeno a nabylo právní moci. V kasační stížnosti stěžovatel namítl nezákonné zastavení řízení, tvrdil, že soud měl postupovat podle ustanovení §9 odst. 7 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a svoje rozhodnutí o zastavení řízení zrušit, neboť poplatek spojený s podáním žaloby uhradil před nabytím právní moci usnesení dne 2. 4. 2015. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Poukázal na záznam o složení peněžní částky odpovídající soudnímu poplatku, podle kterého byl soudní poplatek připsán na krajským soudem označený účet až dne 3. 4. 2015. K listině předložené stěžovatelem Nejvyšší správní soud uvedl, že neprokazovala zaplacení soudního poplatku stěžovatelem již dne 2. 4. 2015, toliko osvědčovala zadání příkazu k úhradě soudního poplatku, nikoliv však skutečnost připsání dané částky na specifikovaný účet.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům Nejvyššího správního soudu oponoval. Namítl, že Nejvyšší správní soud nezjišťoval, v jaký konkrétní čas byl soudní poplatek připsán na příslušný účet a k podpoře své argumentace poukázal na nálezy, ve kterých Ústavní soud považoval za zachovanou lhůtu i tehdy, došlo-li k doručení příslušného podání (ve věci sp. zn. II. ÚS 2560/13 doplnění kasační stížnosti, ve věci sp. I. ÚS 892/14 podání odporu) cca 27 minut po půlnoci dne následujícího po dni, v němž uplynula příslušná lhůta. Stěžovatel též namítl, že nebyl poučen o tom, že zaplacením soudního poplatku se rozumí připsání částky na účet soudu, nikoliv zadání pokynu k převodu peněžních prostředků bance, soudem stanovenou lhůtu k zaplacení v délce pěti dnů označil za nepřiměřeně krátkou, upozornil, že k platbě soudního poplatku byl vyzván jeho tehdejší právní zástupce, nikoliv on sám, a vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že ve svém rozhodnutí neuvedl, zda usnesení krajského soudu bylo zasíláno stěžovateli, kdy mu bylo doručeno a kdy v tomto ohledu nabylo právní moci.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a nařídil jednání za účelem provedení dokazování. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 6.800 Kč souvisejících s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem a žádal, aby k jejich úhradě byl zavázán Nejvyšší správní soud.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti byla otázka, zda pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení, vydaného z důvodu nezaplacení soudního poplatku spojeného s podáním žaloby je relevantní okamžik, kdy je soudní poplatek v dispozici soudu na označeném bankovním účtu, nebo okamžik provedení příkazu k úhradě soudního poplatku u bankovního ústavu.
Ústavní soud se ve své dosavadní praxi touto otázkou již zabýval. Potvrdil jako ústavně souladný názor obecných soudů, že relevantní je výlučně okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57)] a opakovaně dal najevo, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. 2. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1156/09 ze dne 9. 6. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2509/13 ze dne 18. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy plyne, že Ústavní soud akceptuje praxi obecných soudů, podle které je v situaci, kdy již bylo vydáno (a nabylo právní moci) rozhodnutí soudu ve správním soudnictví o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, významné toliko, zda se do uplynutí dne právní moci tohoto usnesení dostal soudní poplatek do dispozice příslušného soudu. V projednávané věci se tak nestalo, a proto lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud nepochybil, pokud verifikoval rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení, neboť bylo prokázáno, že soudní poplatek byl připsán na účet soudu až den následující po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud považoval stěžovatelovy poukazy na nálezy o zachování lhůty při podání elektronického podání (tzv. přes půlnoc) za nepřípadné. Ve vztahu k námitce o délce lhůty k zaplacení soudního poplatku a nedostatku poučení o její povaze má Ústavní soud za to, že výklad rozhodných právních předpisů byl předvídatelný a korespondoval ustáleným závěrům soudní praxe, což mohlo či mělo být tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele známo.
Ústavní soud dále uvádí, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nemohlo dojít ani tím, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze právnímu zástupci stěžovatele, a nikoli současně i stěžovateli samotnému. Podle rozhodovací praxe správních soudů platí, že "povinnost zaplatit soudní poplatek plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 2 Afs 187/2004 - 69 (726/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Okolnost, že v prostředí právního stavu účinného od 1. 1. 2003 postačí v řízení před správními soudy doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka, výslovně aproboval i Ústavní soud, který rozlišil dosavadní právní úpravu od dřívějšího výlučně jednoinstančního správního soudnictví podle části páté občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2002 a vyložil, že "usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. V rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí." (srov. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07, N 193/47 SbNU 539, usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02, U 2/32 SbNU 455, usnesení ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 94/05, usnesení ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 158/12, usnesení ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 2045/11, usnesení ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3182/13 a další dostupná v el. podobě).
Pokud šlo o námitku nedostatečného odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud jí nepřisvědčil. Z rozsudku zcela jasně vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem o zastavení řízení "bylo doručeno do datové schránky jak stěžovatele, tak žalovaného". Podle ustanovení §42 odst. 2 věty první soudního řádu správního platí, že má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci. V projednávaném případě bylo usnesení o zastavení řízení doručováno v souladu se zákonem pouze právnímu zástupci stěžovatele a po doručení do jeho datové schránky dne 2. 4. 2015 nabylo tentýž den právní moci.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na nařízení ústního jednání, neboť po posouzení obsahu podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který je třeba odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud rovněž nevyhověl návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení. Podle ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi, hradí účastník. Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení, v projednávaném případě však k takovému postupu nebyl shledán důvod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda senátu