ECLI:CZ:US:2013:1.US.1831.12.1
sp. zn. I. ÚS 1831/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Hebkého, zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Krčmou, se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, č. j. 50 Cm 36/2008-206, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 50 Cm 36/2008-211, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 6/2012-217 ze dne 2. 3. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.
Před Městským soudem v Praze (jako soudem prvního stupně), pod sp. zn. 54 Cm 299/2008, bylo zahájeno řízení, v němž se Československá obchodní banka, a. s., domáhala vůči stěžovateli a Jindře Zelené (jako žalovaným) částky 837.750,88 Kč s příslušenstvím, a to na základě směnky.
Dne 9. 9. 2008 vydal Městský soud v Praze, rozhodující samosoudkyní Mgr. Ivou Horákovou, směnečný platební rozkaz č. j. 54 Cm 299/2008-14, který byl napaden včasnými námitkami obou žalovaných. Následně byla věc předána do jiného senátu Městského soudu v Praze, konkrétně do senátu 50 Cm a věci byla přidělena spisová značka 50 Cm 36/2008. Dle rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2008 byl soudcem ustanoveným k projednávání věcí v senátu 50 Cm JUDr. Jindřich Jabornický. Městský soud v Praze pak rozhodl samosoudcem JUDr. Jindřichem Jabornickým rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 50 Cm 36/2008-78, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení vyzval stěžovatele k úhradě soudních poplatků za odvolání, a to v částce 33.620 Kč (usnesením ze dne 13. 1. 2010, č. j. 50 Cm 36/2008-95). Stěžovatel na tuto výzvu reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 50 Cm 36/2008, které nabylo právní moci dne 3. 1. 2011, návrh stěžovatele na osvobození od soudního poplatku za odvolání zamítl.
Dne 17. 10. 2011 vydal Městský soud v Praze napadené usnesení č. j. 50 Cm 36/2008-206, kterým řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 50 Cm 36/2008-78 ze dne 21. 10. 2009 zastavil (výroky I.). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit na účet Městského soudu v Praze náklady odvolacího řízení ve výši 30,40 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení odůvodnil městský soud tím, že stěžovatel soudní poplatek za odvolání nezaplatil.
Městský soud v Praze pak napadeným usnesením ze dne 28. 11. 2011, č. j. 50 Cm 36/2008-211, rozhodl o vrácení soudního poplatku zaplaceného stěžovatelem za odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 50 Cm 36/2008-78, ve výši 33.620 Kč. Uvedl následující. Stěžovatel podáním, které došlo městskému soudu dne 4. 11. 2011, sdělil, že přikládá kopii poštovní stvrzenky o zaplacení soudního poplatku. Soudní poplatek byl na účet soudu připsán dne 7. 11. 2011. Vzhledem k tomu, že poslední den odvolací lhůty do usnesení č. j. 50 Cm 36/2008-206 byl 4. 11. 2011 a poplatek byl zaplacen (připsán na účet) až dne 7. 11. 2011, tedy po právní moci usnesení o zastavení řízení (5. 11. 2011), soud rozhodl o vrácení soudního poplatku podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, neboť právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zanikla poplatková povinnost.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2012, č. j. 12 Cm 6/2012-217, bylo usnesení Městského soudu v Praze čj. 50 Cm 36/2008-211 ze dne 28. 11. 2011 potvrzeno. Vrchní soud mimo jiné uvedl, že lhůta k podání odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, č. j. 50 Cm 36/2008-206, skončila stěžovateli dne 5. 11. 2011, leč částka odpovídajícího soudního poplatku za odvolání byla připsána na účet soudu až dne 7. 11. 2011. Odvolací soud dále uvedl, že se stěžovatel nesprávně domnívá, že soudní poplatek byl zaplacen již okamžikem poukázání částky odpovídající vyměřenému soudnímu poplatku prostřednictvím České pošty. Soudy (prý) jsou, pokud jde o soudní poplatky, v přenesené působnosti správci daně; pro určení dne platby, resp. okamžiku zaplacení soudního poplatku je tedy nutno vyjít ze zákona č. 280/2000, konkrétně z ust. §166 citovaného zákona, podle něhož se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla částka připsána na účet správce daně.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo hlavně podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech stěžovatel namítá především následující. Již dne 1. 1. 2011 uhradil celý soudní poplatek za odvolání u České pošty. Podle příslušných ustanovení daňového řádu platí, že provozovatel poštovních služeb, který přijal platbu k úhradě poštovním poukazem, ji předá k provedení převodu poskytovateli služeb, jenž vede jeho účet, do 2 pracovních dnů ode dne, kdy platbu přijal; pro další převod této platby se uplatní lhůty podle zákona upravujícího platební styk. Podle příslušných ustanovení zákona o platebním styku je povinností poskytovatele platebních služeb zajistit, aby peněžní prostředky byly připsány na účet příjemce nejpozději do konce následujícího pracovního dne po okamžiku přijetí platebního příkazu. Podle stěžovatele platí, že pokud by poskytovatelé postupovali podle uvedených zákonů, pak by soudní poplatek musel být na účet městského soudu připsán nejpozději dne 4. 11. 2011 (tj. v pátek). Stěžovatel proto legitimně očekával, že soudní poplatek bude uhrazen včas. Navíc stěžovatel vycházel i z §57 odst. 3 o. s. ř., jenž je podle něj aplikovatelný i pro případ platby soudního poplatku, který je rovněž úkonem vůči soudu a který navrhovatel učinil vůči orgánu (České poště), jenž má povinnost jej doručit soudu. Stěžovatel rovněž vznesl námitku, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť tím byla podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze Mgr. Iva Horáková, leč jeho věc projednal JUDr. Jindřich Jabornický.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na napadená usnesení a na obsah spisu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Argumentace stěžovatele v odvolání se opírala zejména o tvrzení o zaplacení soudního poplatku již okamžikem poukázání částky ve výši odpovídající soudnímu poplatku prostřednictvím předání této poukázané částky České poště, s. p. V napadeném usnesení je zcela zřejmě, pokud jde o datum konce lhůty k podání odvolání, že jde o nesprávný údaj, resp. o zřejmou nesprávnost a písařskou chybu, protože posledním dnem odvolací lhůty byl pátek 4. 11. 2011, nikoliv sobota 5. 11. 2011. Tuto nesprávnost však lze opravit postupem podle ust. §164 o. s. ř. Do konce lhůty k podání odvolání nebyl stěžovatelem soudní poplatek z odvolání zaplacen, usnesení o zastavení odvolacího řízení nabylo právní moci a poplatková povinnost stěžovatele tak zanikla; bylo tedy nutno postupovat podle ust. §10 zák. č. 549/1991 Sb. a následně zaplacený soudní poplatek vrátit. Pokud jde o samotnou úhradu soudního poplatku, odkázal Vrchní soud v napadeném usnesení na příslušná ustanovení §166 odst. l zák. č. 280/2009 Sb., upravující den platby. Případné porušení povinností České pošty jako provozovatele poštovních služeb, který přijal platbu k úhradě poštovním poukazem, případně povinnosti příslušné banky, která vede příslušný účet Městského soudu v Praze, na nějž jsou placeny soudní poplatky, nemá na posouzení zákonných předpokladů splnění poplatkové povinnosti stěžovatele dle ust. §166 zák. č.280/2008 Sb., resp. dne platby soudního poplatku vliv. Navíc, poplatková povinnost k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání vznikla stěžovateli již podáním odvolání, jak vyplývá z ust. §4 odst. l písm. b) zák. č. 549/1991 Sb.
Stěžovatel v replice k vyjádření soudů uvedl v podstatě následující. Pokud jde o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, je možné dosáhnout jeho zrušení buď podáním odvolání (pak by mohlo být takové usnesení zrušeno pro jeho vadu) nebo uhrazením soudního poplatku za odvolání. V případě, že je soudní poplatek za odvolání uhrazen, má to bez dalšího za důsledek zrušení usnesení o zastavení odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Právě k tomu v daném případě dle názoru stěžovatele došlo, což však soudy ignorovaly. Stěžovatel nejen že soudní poplatek uhradil dne 1. 11. 2011 prostřednictvím poštovní poukázky u České pošty, ale ještě v písemném podání z téhož dne o tom informoval i Městský soud v Praze a zaslal mu kopie poštovních poukázek. Tyto dokumenty byly Městskému soudu v Praze doručeny dne 4. 11. 2011. Stěžovatel však neměl žádnou možnost ovlivnit délku "cesty" částky 33.620 Kč z pobočky České pošty v Hlinsku na účet Městského soudu v Praze vedený u České národní banky; bylo by tedy nepřiměřeně přísné a vůči stěžovateli tvrdé, aby naprosto nestandardně dlouhá doba připsání soudního poplatku za odvolání na účet soudu byla přičtena k jeho tíži. Stěžovatel vycházel při úhradě soudního poplatku z §57 odst. 3 o. s. ř.; úhradu soudního poplatku chápal jako úkon vůči soudu, u nějž postačí, je-li posledního dne lhůty učiněn u orgánu, který má povinnost jej doručit.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je otázka ústavní souladnosti názoru obecných soudů, podle kterého pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích) je relevantní pouze okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti na pokladně, na bankovním účtu soudu), [a contrario např. okamžik platby soudního poplatku poštovním poukazem].
Ústavní soud se touto otázkou ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně.
Kupříkladu, v usnesení ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu k této otázce: "Platí, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006 vyslovil Ústavní soud názor, že "...i když ke splnění lhůty k odvolání ... by bylo dostačující tento den učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 občanského soudního řádu), povinnost vzniklá stěžovateli podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, tj. zaplatit poplatek dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měla být splněna ve lhůtě, vyplývající z §9 odst. 7 citovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž při platbě prostřednictvím pošty či peněžního ústavu je taková povinnost splněna dnem, kdy předepsaná částka je připsána na účet oprávněného (§567 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam)". S tímto názorem, na který je Ústavním soudem opětovně poukazováno též v usneseních sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. září 2008 a sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. února 2009, jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu.".
Shodný názor o (relevantnosti výlučně okamžiku, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu) vyslovil Ústavní soud například i v nálezu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 3170/09 ["Stěžovatel tedy mohl pro něj nepříznivý výsledek řízení zvrátit, pokud by soudní poplatek z odvolání zaplatil ještě v poslední den lhůty k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, resp. pokud by v tento poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušnému soudu (srov. III. ÚS 1738/08, IV. ÚS 1156/09)."].
Z uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy plyne, že Ústavní soud aprobuje (z ústavně právních hledisek) praxi obecných soudů, podle které je relevantní toliko okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu. Obecné soudy by z této své praxe v nyní posuzované věci vybočily, pokud by postupovaly v souladu s názorem stěžovatele; tím by porušily práva druhého účastníka řízení (žalobce). Jejich výklad rozhodných právních předpisů byl proto předvídatelný, korespondoval ustáleným závěrům soudní praxe, a nebyl výrazem interpretační svévole (libovůle); tak by tomu bylo, jestliže by soudy postupovaly podle výkladu stěžovatele. O porušení jeho základních práv proto řeč být nemůže.
Stěžovatel rovněž namítal porušení svého legitimního očekávání co do jeho názoru, že relevantní je okamžik platby soudního poplatku poštovním poukazem; argumentoval tím, že nemá právnické vzdělání.
S touto námitkou se řádně vypořádalo jiné, nenapadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 Cmo 259/2012-245: "Předně obecně platí, že neznalost zákona nikoho neomlouvá. Toto pravidlo neplatí neomezeně, protože je nutno zohlednit jednak některá specifika stran postavení účastníků, úzkého rozsahu např. velmi specializované oblasti právní úpravy, nutnost znalosti judikatury apod. Žalovaný 1) je však podle rejstříkových zápisů osobou, která zastává postavení společníka člena statutárních orgánů souběžně v řadě společností. V jedné z nich, společnosti ELEKTRO PRAHA spol. s.r.o. má dokonce postavení prokuristy. S tímto postavením, zakládajícím jeho přímou odpovědnost ve vztahu ke společnostem, je spojena jak větší míra odpovědnosti, tak i předpoklad určitých širších obecně právních znalostí. Ty by měly zejména zahrnout otázku placení daní, mezi něž je nutno podřadit i soudní poplatky.".
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě argumentuje dvojím legitimním očekáváním. Jednak tvrdí, že očekával podle svého výkladu právních předpisů, že relevantní je jen okamžik platby soudního poplatku poštovním poukazem a nikoli připsání této částky na účet soudu. Na druhou stranu dále argumentuje tím, že očekával, že pokud by bylo postupováno podle daňového řádu a zákona o platebním styku, pak by soudní poplatek musel být na účet městského soudu připsán nejpozději dne 4. 11. 2011 (tj. v pátek). Toto dvojí legitimní očekávání se však navzájem vylučuje. Pokud stěžovatel skutečně usuzoval, že právně relevantní je toliko okamžik platby soudního poplatku poštovním poukazem, pak by muselo být právně bezvýznamné, kdy by byl soudní poplatek připsán na účet soudu.
Ústavní soud nadto znovu poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 Cmo 259/2012-245, který stěžovateli vysvětlil, že banka byla v souladu s citovanými zákony povinna připsat soudní poplatek na účet soudu až dne 7. 11. 2011, nikoli již dne 4. 11. 2011, jak stěžovatel tvrdí. Z toho plyne neopodstatněnost námitky stěžovatele, že by vůči němu bylo nepřiměřeně přísné, aby údajná "naprosto nestandardně dlouhá doba" připsání soudního poplatku za odvolání na účet soudu byla přičtena k jeho tíži; pokud doba připsání soudního poplatku na účet soudu byla v souladu se zákonem, byla pro stěžovatele předvídatelná, o nějaké přísnosti řeč být nemůže.
Ústavní soud rovněž dodává, že výzva k zaplacení soudního poplatku je datována již dnem 13. 1. 2010 (srov. usnesení č. j. 50 Cm 36/2008-95, vhozena do schránky stěžovateli dne 22. 1. 2010), leč stěžovatel provedl platbu soudního poplatku poštovním poukazem na poště, jak i sám uvádí, až dne 1. 11. 2011. Stačilo, aby zaplatil soudní poplatek tak, aby tento byl u soudu k dispozici nejpozději dne 4. 11. 2011. Stěžovatel měl tedy lhůtu skoro dva roky na zaplacení soudního poplatku, kterou náležitě nevyužil.
K námitce stěžovatele co do porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatel mohl uplatnit již v odvolání proti napadeným usnesením městského soudu (stěžovatel podal odvolání - č. l. 212 - jen proti usnesení městského soudu ze dne 28. 11. 2011, č. j. 50 Cm 36/2008-211). Podle ustálené judikatury je tato námitka - za uvedené procesní situace - nepřípustná. Ostatně, s touto předloženou námitkou se dostatečně vypořádalo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 Cmo 259/2012-245 (které stěžovatel ústavní stížností nenapadl).
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu