ECLI:CZ:US:2009:4.US.1156.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1156/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti Z. M., zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 2, Slavíkova 1568/23, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 22 Co 52/2008-129 ze dne 24. 2. 2009 a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 6 C 105/2007-120 ze dne 18. 12. 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 6 C 105/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalované Mgr. A. L. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce 1.383.900,- Kč. Okresní soud Praha západ rozsudkem č. j. 6 C 105/2007-112 ze dne 16. října 2008 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Protože stěžovatelka nesplnila poplatkovou povinnost, Okresní soud Praha-západ ji vyzval k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě a zároveň ji poučil o následku jeho nezaplacení. Jelikož stěžovatelka soudní poplatek ani v dodatečné lhůtě neuhradila, Okresní soud Praha-západ usnesením č. j. 6 C 105/2007-120 ze dne 18. prosince 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") odvolací řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že soudní poplatek byl již uhrazen. Krajský soud v Praze usnesením č. j. 22 Co 52/2008-129 ze dne 24. února 2009 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť zjistil, že soudní poplatek byl na účet soudu složen až dne 26. ledna 2009 a lhůta k podání odvolání, přičemž zaplacení soudního poplatku do jejího uplynutí by mělo za následek nutnost zrušení odvoláním napadeného usnesení o zastavení řízení, uplynula dne 23. ledna 2009.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soudní poplatek uhradila dne 23. ledna 2009, tedy poslední den lhůty k jeho zaplacení. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil právní stav věci a rozhodl v rozporu s úpravou placení soudních poplatků. Stěžovatelka je přesvědčena, že je třeba vycházet z ust. §61 odst. 1 písm. b) zákona o správě daní a poplatků, podle kterého za den platby v hotovosti v české měně se považuje den, kdy banka, spořitelní a úvěrní družstvo nebo držitel poštovní licence hotovost převzala. Odvolací soud se podle stěžovatelky nezabýval tím, kdy banka od stěžovatelky platbu přijala a tuto platbu provedla, ale jenom datem připsání této platby na účet soudu, což stěžovatelka považuje za rozporné s uvedenou právní úpravou. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 738/2000 ze dne 11. září 2001 a sp. zn. III. ÚS 236/99 ze dne 13. ledna 2000 uvádí, že soudem stanovená lhůta k dodatečnému zaplacení soudního poplatku je soudcovskou lhůtou, a to lhůtou procesněprávní, nikoli hmotněprávní, s příslušnými důsledky pro její počítání. Vzhledem k procesněprávní povaze této lhůty je stěžovatelka přesvědčena, že soudní poplatek uhradila včas. Tím, že se odvolací soud nezabýval skutečností, kdy banka od stěžovatelky platbu přijala a kdy ji provedla, ale jenom datem připsání platby na účet soudu, a v důsledku toho potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ohrozil uplatnění nároku stěžovatelky u soudu jeho promlčením, neboť stěžovatelce již po zastavení odvolacího řízení nezbýval čas k podání nové žaloby a k zabránění promlčení jejího nároku. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/96 ze dne 24. února 1997 dovozuje z této souvislosti mezi procesním postupem odvolacího soudu a jejím hmotňeprávním nárokem posun v záhlaví citovaných rozhodnutí do roviny, kterou již lze kvalifikovat jako odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávaném případě jde o to, zda stěžovatelce nebyl odepřen přístup k soudu, resp. zda zastavení odvolacího řízení bylo vskutku důsledkem toho, že stěžovatelka nedodržela "stanovený postup", anebo podmínky pro zastavení odvolacího řízení naopak dány nebyly.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
V případě stěžovatelky splnění těchto podmínek nic nenasvědčuje. Výhrady stěžovatelky jsou především (podústavní) procesualistickou polemikou s obecným soudem, a pokud obecné soudy svá záhlaví citovaná rozhodnutí náležitě a racionálně odůvodnily, o rozhodnutí "svévolném" být řeč nemůže, což je pro ústavněprávní přezkum významným východiskem.
Platí, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006 vyslovil Ústavní soud názor, že "...i když ke splnění lhůty k odvolání ... by bylo dostačující tento den učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 občanského soudního řádu), povinnost vzniklá stěžovateli podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, tj. zaplatit poplatek dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měla být splněna ve lhůtě, vyplývající z §9 odst. 7 citovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž při platbě prostřednictvím pošty či peněžního ústavu je taková povinnost splněna dnem, kdy předepsaná částka je připsána na účet oprávněného (§567 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam)". S tímto názorem, na který je Ústavním soudem opětovně poukazováno též v usneseních sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. září 2008 a sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. února 2009, jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu.
Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu, jak byly jeho podmínky shora vyloženy, se v projednávaném případě nejedná, a proto je na místě závěr, že zastavení odvolacího řízení s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelky k soudu ztotožnitelné není. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu