ECLI:CZ:US:2008:1.US.94.05.1
sp. zn. I. ÚS 94/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2005, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Poukázal na ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. V této souvislosti pak citoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 308/01, který se zabýval výkladem §49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2004, který, podobně jako shora citované ustanovení soudního řádu správního, uváděl, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. To se podle stěžovatele vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Podle stěžovatele není důvod, aby právní názor Ústavního soudu, obsažený v citovaném nálezu, nebyl vztahován též na doručování podle soudního řádu správního. Pokud tedy obecný soud doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci stěžovatele, a nikoli stěžovateli samotnému, a poté zastavil řízení v důsledku nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě, zjevně tímto postupem porušil právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Stěžovatel také připomněl, že výzva k zaplacení poplatku byla městským soudem doručována jeho právnímu zástupci spolu s výzvou k doplnění kasační stížnosti v jedné obálce. Ten kasační stížnost doplnil, ale výzva k zaplacení soudního poplatku zůstala nepovšimnuta.
II.
Z obsahu připojených soudních rozhodnutí se podává, že v řízení vedeném před Městským soudem v Praze (dále "městský soud") pod sp. zn. 38 Ca 126/2002, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, podal stěžovatel kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 8. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 22. Městský soud v usnesení ze dne 14. 10. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 34, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000,-- Kč do 3 dnů. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 21. 10. 2004. Pro nezaplacení soudního poplatku, městský soud usnesením ze dne 3. 12. 2004, čj. 38 Ca 126/2002 - 40, zastavil řízení o kasační stížnosti. V poučení uvedl, že "proti usnesení ve věcech poplatků vydaným soudy ve správním soudnictví není odvolání přípustné (§14 zákona o soudních poplatcích). Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 1 As 25/2005 -70, odmítnuta jako opožděná. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí městského soudu o zastavení řízení chybělo, v rozporu se zákonem, poučení o opravném prostředku. Na základě úpravy obsažené v OSŘ (§204 odst. 2; §240 odst. 3) pak pro případ absentujícího poučení o opravném prostředku dovodil prodloužení obecné lhůty k podání kasační stížnosti na čtyři týdny. Ani tuto lhůtu stěžovatel nedodržel.
III.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Pokud jde o přípustnost návrhu, k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Za situace, kdy možnost podání kasační stížnosti nebyla zřejmá ani městskému soudu, který by zejména měl znát příslušná procesní ustanovení, nelze klást stěžovateli k tíži, že nepodal, (resp. nepodal včas) kasační stížnost a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval. Ze shora uvedených důvodů tedy považuje Ústavní soud návrh stěžovatele za přípustný. Opačný postup by totiž znamenal odepření spravedlnosti a Ústavní soud by porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V další fázi se pak Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 308/01 s přesvědčením, že závěry v něm obsažené lze aplikovat i v jeho případě. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že doručil-li soud v řízení podle části páté OSŘ, účinné do 31. 12. 2002, výzvu k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení jen navrhovateli a pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil, porušil tím právo účastníka domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Právě uvedená věta poukazuje na ono základní rozlišovací kritérium, které je výslovně zmíněno v novějších rozhodnutích Ústavního soudu, tedy rozdíl mezi právní úpravou správního soudnictví podle části páté OSŘ ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě totiž nedávalo obecným soudům možnost vzít v úvahu dodatečné zaplacení soudního poplatku (viz usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 32, str. 455; nález ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 715/02, stejná sbírka, sv. 30, str. 189). V usnesení sp. zn. II. ÚS 671/02 navíc Ústavní soud konstatoval, že výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 OSŘ vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté OSŘ ve znění do 31. 12. 2002. Ústavní soud shledal zásah do ústavně zaručených základních práv jen v těch případech, kdy správní soud, v režimu úpravy správního soudnictví platné do 31. 12. 2002, doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku toliko právnímu zástupci, nikoli již účastníkovi řízení, a poté zastavil řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku. Podle tehdejší právní úpravy soud neměl možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat (nálezy sp. zn. I. ÚS 308/01 a sp. zn. III. ÚS 715/02).
S odkazem na argumenty obsažené ve výše uvedených rozhodnutích dospěl Ústavní soud k závěru, že v této věci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu