ECLI:CZ:US:2011:4.US.1335.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1335/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2009 čj. 92 T 69/2009-160, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. 7 To 292/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 čj. 6 Tdo 1331/2010-16 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 6. 5. 2011 se J. S. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 92 T 69/2009, přičemž z rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 17. 9. 2009 navrhl zrušit jen výrok o vině a trestu.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 92 T 69/2009 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 26. 5. 2010 nalézací soud mj. obviněného uznal vinným dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodě 1) a v bodech 2 - 6) výroku ], a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 89 T 333/2008, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem; obviněnému byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
Dne 17. 9. 2009 odvolací soud k odvolání obviněného mj. rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 5. 2010 zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a obviněného odsoudil za dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. (kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 4. 5. 2009 sp. zn. 89 T 333/2008) a další sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. (kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 9 T 263/2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 3 To 193/2009) k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Dne 16. 12. 2010 Nejvyšší soud (dále jen " dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 9. 2009 podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v jeho rámci zásada in dubio pro reo, "když byl odsouzen za spáchání trestního činu, aniž by byl zákonným způsobem ztotožněn", a zásada zákonnosti, "když byl soudem I. stupně ztotožněn na základě postupu, který není zákonným způsobem upraven"; k porušení došlo i odmítnutím dovolání pro zjevnou neopodstatněnost, "ačkoli byla v předchozím trestním řízení porušena jeho základní lidská práva."
Stěžovatel stejně jako v řízení před obecnými soudy opakovaně uvedl, že orgány činnými v trestním řízení nebylo prokázáno, že skutky uvedené v bodech 1 - 6 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchal on, protože nebyla provedena rekognice v souladu s ustanovením §104b tr. řádu a ani jiným způsobem nebyl ztotožněn s osobou pachatele skutků uvedených v obžalobě. Hlavní líčení bylo vedeno nesprávně, když v jeho rámci byl v rozporu s trestním řádem soudem učiněn dotaz na svědka, zda poznává někoho v soudní síni jako pachatele trestného činu, čímž namísto rekognice byla provedena agnoskace, kterou trestní řád nezná. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že v odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil pouze obecně, aniž by se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se ztotožnil s názorem odvolacího soudu na možnost provedení důkazu agnoskací; poukázal na nálezy ze dne 19. 6. 2007 II. ÚS 175/06 a ze dne 3. 11. 2004 II. ÚS 268/03.
IV.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že obviněný v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uváděl ve všech řádných i mimořádných opravných prostředcích, zejména že nebyla provedena rekognice se svědky. Soud dále uvedl, že ztotožnění obžalovaného prostřednictvím agnoskace je řádným důkazním prostředkem; jak bylo správně stěžovatelem uvedeno, jedná se o rekognici v užším slova smyslu, která je známa v trestní praxi, je dokladována v judikatuře i literatuře. Ve věci byl navíc vyslechnut svědek J. Z., který potvrdil, že se s obviněným osobně zná od 18 let; ke ztotožnění obviněného tudíž nedošlo výlučně jen na základě agnoskace.
Stěžovatel repliku k vyjádření nalézacího soudu ve stanovené lhůtě nepodal.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatel především tvrdil, že v řízení před obecnými soudy nebylo spolehlivě prokázáno, že pachatelem skutku byl on sám; byl toho názoru, že obecné soudy akceptovaly proti němu směřující nezákonný důkaz agnoskací, tj. jeho ztotožnění svědkem v hlavním líčení; jeho nezákonnost spatřoval v tom, že na rozdíl od rekognice procesně upravené v ustanovení §104b tr. řádu agnoskaci trestní řád nezná a neupravuje.
Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však druhy a přípustnost důkazů jako takových (což v trestních věcech je především věcí trestního řádu). Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska trestního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou "nezákonnost" a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Listinou či Úmluvou, povahu tohoto porušení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas proti České republice, stížnost č. 5935/02, dostupný na http://www.echr.coe.int).
V usnesení ze dne 25. 2. 2003 II. ÚS 2/03 Ústavní soud agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby (či věci) v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený, kdy je poznávající osobě za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba (či věc); v usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 542/05 (obě rozhodnutí dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud mj. uvedl, že "Posléze před obecným soudem prováděný výslech jmenované svědkyně sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace stěžovatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu §104b tr. řádu, nicméně (byl-li použit v daném směru jako důkaz) ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána (odpovídající) váha (důkazní síla), což také obecné soudy učinily. Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil toliko jako jeden z důkazů, které (spolu)vytvářejí právě tu nezbytnou logickou, nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež (spolu)založily důkazní situaci nevykazující dle názoru obecných soudů mezery, nevyvolávající důvodné pochybnosti a vedoucí k závěru o vině stěžovatele (čl. 82 Ústavy ČR)."
Z uvedeného plyne, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti agnoskaci připouští jako ústavně konformní důkaz v trestním řízení; nyní rozhodující senát neshledal žádný důvod se od této praxe odchýlit. Tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti dokazování akceptací důkazu trestním řádem výslovně neupraveného je proto zjevně neopodstatněné, nehledě na skutečnost, že důkaz agnoskací nebyl jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele jako pachatele trestného činu.
K tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti procesu porušením principu in dubio pro reo [dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného - srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)] Ústavní soud připomíná, že tento princip je zahrnut v požadavku vyplývajícím z ust. §2 odst. 5 tr. ř. (dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí) a souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží (jak uvedl již výše) "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací i odvolací soud jakož i následně soud dovolací ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavních stížností ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutky byly dostatečně prokázány, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrhy podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu