ECLI:CZ:US:2006:3.US.542.05
sp. zn. III. ÚS 542/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Muzikář, Odehnal v. o. s., se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2005 sp. zn. 5 To 48/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. února 2005 sp. zn. 50 T 11/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, na základě nichž byl pro blíže popsané jednání uznán vinným trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen (při zohlednění sbíhajících se trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, jimiž byl uznán vinným ve výroku specifikovanými rozsudky, ve vztahu k nimž byl vysloven výrok dle §35 odst. 2 tr. zák. věta druhá) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž bylo rozhodnuto i o vznesených nárocích na náhradu škody.
Stěžovatel namítal dotčení v jeho ústavně zaručených základních právech zakotvených v hlavě páté (jmenovitě potom v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2) Listiny základních práv a svobod, obdobně čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to při současném tvrzení, že obecné soudy vykročily z mezí kautel plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. V rámci své polemiky zaměřené k realizaci důkazního procesu ke skutku týkajícímu se loupeže uskutečněné v objektu společnosti MOTOMO s. r. o. uvedl, že klíčové "svědectví" a "poznání" svědkyně P. nelze z hlediska požadavků trestního řádu co do původní "agnoskace", jakož ani následného vyjádření se této svědkyně před soudem podřadit pod ustanovení §160 odst. 4 tr. řádu, resp. §104b tr. řádu. Důkazní situace tak v daném případě dle názoru stěžovatele trpí závažným deficitem, v důsledku něho zde chybí přímý důkaz podporující vyvození skutkového zjištění o jeho vině (§2 odst. 5 tr. řádu). V případě loupeže v bance Komerční banky, a. s., shledává obdobné pochybení obecných soudů, neboť skutkové důsledky vyvozené z rozhodujícího důkazu srovnávací pachovou zkouškou jsou eliminovány jeho (ze strany soudů nevyvráceným) tvrzením, že mu, ať už pracovní či motoristické rukavice, byly v minulosti odcizeny. Přitom ze svědectví svědkyně B. a stejně tak i záznamu průmyslové kamery vyplývá, že pachatel měl v době přepadení na rukou rukavice. Skutkový základ věci tedy tak, jak byl soudy zjištěn, v daném ohledu zejména souhrnné hodnocení provedených důkazů, nepovažuje stěžovatel za ústavně konformní výsledek spravedlivého procesu, pročež se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci ve shodě s imperativem plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu řádně vypořádaly.
Pokud se týče konkrétních výtek výše zmíněných, nutno říci, že svědkyně P. vytvořila v přípravném řízení identikit pachatele, na základě něhož mohly být následně této předloženy fotografie, z nichž označila onu, na které měla být osoba, vůči níž (stěžovateli) bylo následně zahájeno trestní stíhání. Odlišný postup, nelze-li v důsledku jiných zjištění dospět k závěru o důvodném podezření ze spáchání trestného činu vůči konkrétní osobě, dost dobře ani není možný. Posléze před obecným soudem prováděný výslech jmenované svědkyně sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace stěžovatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu §104b tr. řádu, nicméně (byl-li použit v daném směru jako důkaz) ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána (odpovídající) váha (důkazní síla), což také obecné soudy učinily. Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil toliko jako jeden z důkazů, které (spolu)vytvářejí právě tu nezbytnou logickou, nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, jež (spolu)založily důkazní situaci nevykazující dle názoru obecných soudů mezery, nevyvolávající důvodné pochybnosti a vedoucí k závěru o vině stěžovatele (čl. 82 Ústavy ČR). Sluší se v této souvislosti uvést, že zde byly zohledněny (kromě řady dalších) především jednak důkaz získaný srovnávací pachovou zkouškou, a dále shodou DNA stěžovatele nalezené na tašce, která byla v prodejně (na místě činu) po přepadení zanechána prokazatelně pachatelem.
Neopodstatněnou jeví se i výtka zpochybňující závěry vyvozené z důkazu pachovou zkouškou při loupežném přepadení banky, když i odvolací soud zaujal stanovisko, že námitka, dle níž pachatel měl rukavice, které mohly být totožné s těmi, jež byly stěžovateli (dle jeho tvrzení) odcizeny v podnikatelských prostorách, není důvodná. Nevymyká se akceptovatelnosti racionální úvaha soudu, že se v uvedeném případě jedná v kontextu důkazní situace o obhajobu účelovou, přičemž tento vývod spadá do výlučné pravomoci obecných soudů s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem stíhané (odsouzené) věci.
Na okraj rovněž třeba dodat, že v obou stěžovaných případech potom byl tento důkazní prostředek, resp. výsledek dokazování z něj co do jeho použitelnosti stran důkazní síly (možného usvědčení pachatele) hodnocen v intencích stabilizovaně vyložených v judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 341/96, I. ÚS 394/97, II. ÚS 418/99, IV. ÚS 10/02).
Ústavní soud je v důsledku uvedeného toho názoru, že procesní postup obecných soudů i jejich myšlenkové vývody směřující ke stabilizaci skutkového děje v předmětné věci stěžovatele pohybují se v rámci kautel zaručených právem na spravedlivý proces. Jeho námitky pod aspektem tohoto zjištění mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Proto byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků posléze usnesením odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006