ECLI:CZ:US:1996:4.US.137.96
sp. zn. IV. ÚS 137/96
Usnesení
IV. ÚS 137/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. května 1996 ve věci ústavní stížnosti ing. P.S., zastoupeného advokátem JUDr. O.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 1995, c3. 32 C 276/93-30, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 1995, čj. 1 Co 155 / 95-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími porušily soudy článek 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Federální ministerstvo vnitra vydalo totiž stěžovateli podle §9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. osvědčení o tom, že je evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, stěžovatel však takovou osobou nebyl, a proto vydané osvědčení je pro něj difamující a představuje zásah do ochrany jeho lidské důstojnosti, osobní
- 2 - IV. ÚS 137/96
cti a dobré pověsti. V řízení bylo naopak prokázáno, že tvrzení svědka J.V. o účasti O.Š. při vázacím aktu dne 2. 2. 1984 je nepravdivé a ani znalec z oboru písmoznalectví pro nezpracovatelnost materiálu nepotvrdil, že stěžovatel slib spolupráce podepsal. Oba uvedení svědkové také jednoznačně prohlásili, že stěžovatel agentem nebyl, a svědek O.Š. navíc uvedl, že stěžovatel o tom, že je tajným spolupracovníkem, ani nevěděl. Stěžovatel proto navrhuje z uvedených důvodů zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o stěžovatelem vytýkané porušení článku 10 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, je z napadených rozhodnutí obecných soudů patrno, že tyto zkoumaly věc i z hlediska výše uvedených stěžovatelových práv, nicméně dospěly k závěru, že stěžovatel byl v materiálech SB oprávněně evidován jako agent ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K tomuto závěru dospěly obecné soudy na základě zjištění, že stěžovatel byl pracovníkem v.k. J.V. získán ke spolupráci s touto kontrarozvědkou, v přítomnosti tohoto pracovníka podepsal dne 2. 2. 1984 slib o spolupráci a sám si zvolil krycí jméno. Faktu oprávněnosti stěžovatelovy evidence v materiálech SB nasvědčuje, podle názoru obecných soudů, i chování stěžovatele, totiž jeho zpravodajská zpráva, založená v příslušném osobním svazku, v níž referuje o schůzkách se zahraničním studentem T. Skutečnost, že stěžovatel uvedenou zprávu sepsal, potvrdil v řízení před obecnými soudy i znalec PhDr. M.N.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
3 - IV. ÚS 137/96
Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména když v projednávané věci se soudy v rámci volného hodnocení důkazů vypořádaly nejen s faktem, že O.Š. nebyl přítomen při tzv. vázacím aktu, ale také s otázkou pravosti stěžovatelova podpisu na slibu o spolupráci. Obecným soudům nelze také nic vytknout ani z hlediska právních závěrů, odpovídajících konstantní judikatuře (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 46/1995 a č. 18/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Neopodstatněnost ústavní stížnosti je tedy z uvedených důvodů natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. května 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj