ECLI:CZ:US:2014:4.US.1394.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1394/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Krula, zastoupeného Mgr. Lukášem Kubecem, advokátem se sídlem Hilleho 1843/6, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014, č. j. 3 As 86/2013-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností ze dne 5. 4. 2014, doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2014, napadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na právní pomoc před soudem vyplývající z čl. 37 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 11 A 114/2012-38, o jeho žádosti na ustanovení zástupce, a to s odůvodněním, že podání stěžovatele neobsahuje zákonné náležitosti, neboť v něm zcela absentují jednotlivé kasační důvody. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že stěžovatel tyto důvody nedoplnil ani v dodatečné lhůtě a tyto chybějící náležitosti brání v pokračování řízení.
Stěžovatel však namítá, že od počátku řízení před Nejvyšším správním soudem žádal o ustanovení právního zástupce, který by s ohledem na složitost soudního řízení správního dokázal účinně hájit zájmy a chránit práva stěžovatele. Přestože je však stěžovatel osobou bez právního vzdělání a zároveň osobou bez jakýchkoliv finančních prostředků, Nejvyšší správní soud této žádosti usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 3 As 86/2013-8, nevyhověl, což mělo negativní dopad na veškerý další průběh řízení a k odmítnutí kasační stížnosti napadeným usnesením by zcela jistě nedošlo, pokud by stěžovateli právo na právního zástupce nebylo odepřeno.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého musí být v řízení o kasační stížnosti stěžovatel zastoupen advokátem, proto měl být stěžovateli advokát ustanoven bez dalšího. Nejvyšší správní soud tak dle názoru stěžovatele porušil jeho ústavní právo na právní pomoc, když nezajistil účinnou ochranu jeho práv v podobě ustanovení právního zástupce. Tato skutečnost navíc vedla k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta ze zcela formálních procesních důvodů a takový postup podle názoru stěžovatele představuje porušení spravedlivého procesu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 86/2013, ze kterého zjistil, že usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 2 As 86/2013-8, Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění citovaného usnesení uvedl, že pro ustanovení zástupce v řízení zákon vyžaduje kumulativní splnění dvou podmínek, a to jednak nedostatek prostředků, který by odůvodňoval osvobození od soudních poplatků, jednak též nezbytnou potřebu takového rozhodnutí k ochraně práv účastníka. Na základě své předchozí judikatury dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, o zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce stěžovateli, není důvodem pro odmítnutí jeho kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení. Jelikož tedy v nyní projednávané věci není dána povinnost zastoupení stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem a Nejvyšší správní soud neshledal na základě stěžovatelovy kasační stížnosti ani jiné důvody, na základě kterých by byl opodstatněn závěr o nezbytné potřebě ustanovení zástupce k ochraně jeho práv, Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti zamítl.
Citovaným usnesením Nejvyšší správní soud rovněž vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne jeho doručení doplnil důvody kasační stížnosti. Uvedenou lhůtu k doplnění kasační stížnosti pak následně na žádost stěžovatele Nejvyšší správní soud prodloužil o další měsíc usnesením ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 3 As 86/2013. Stěžovatel však podle názoru Nejvyššího správního soudu, vyjádřeného v ústavní stížností napadeném usnesení, kasační důvody, kterými je Nejvyšší správní soud vázán, nedoplnil. Jelikož chybějící kasační důvody brání v pokračování v řízení, Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele odmítl.
III.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů výkladem podústavního práva nebo přehodnocováním dokazování provedeného soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy může zasáhnout pouze výjimečně, a to zejména, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Dle Ústavního soudu se Nejvyšší správní soud zabýval obsahem kasační stížnosti i jejím doplněním (listy č. 16-19 spisu Nejvyššího správního soudu), přičemž posoudil obsah odpovídajícím způsobem, když uvedl, že "z podané kasační ani z následného doplnění žádný kasační bod (důvod) nevyplývá. Stěžovatel pouze rekapituluje předchozí skutkový stav a s důvody rozhodnutí městského soudu žádným způsobem nepolemizuje. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které důvody kasační stížnosti musí zpravidla zahrnovat jak skutková, tak právní tvrzení, která svědčí o nezákonnosti napadeného rozhodnutí a stěžovatel v nich musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo v řízení před soudem, jakými blíže určenými vadami rozhodnutí soudu trpí, v čem spatřuje nesprávné posouzení právní otázky apod.
Ústavní soud zde neshledává protiústavnost ve smyslu libovůle či extrémního rozporu znění kasační stížnosti s provedeným jejím výkladem. Závěr Nejvyššího správního soudu, že kasační stížnost, včetně jejího doplnění neobsahuje žádný kasační důvod, rozhodně není protiústavním, naopak je adekvátním.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nerespektoval ustanovení §105 soudního řádu správního, podle kterého musí být v řízení o kasační stížnosti stěžovatel zastoupen advokátem, a proto měl být stěžovateli advokát ustanoven bez dalšího, Ústavní soud považuje shora uvedené argumenty Nejvyššího správního soudu uvedené v odůvodnění napadeného usnesení za racionální a dostatečně odůvodňující zvolený postup. Nejvyšší správní soud zde odkazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které "je-li předmětem přezkumu rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů, trvání na podmínce povinného zastoupení by vedlo k vlastnímu popření cíle, jejž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004).
Naopak doslovný výklad ustanovení §105 soudního řádu správního by ve svém důsledku vedl k popření práva na soudní ochranu a k faktické nemožnosti ve věci meritorně rozhodnout. Skutečnost, že stěžovateli byla prominuta povinnost být právně zastoupen, resp. že mu bylo prominuto nezaplacení soudního poplatku, se jej sama o sobě nikterak negativně nedotkla, nýbrž naopak otevřela prostor k tomu, aby mohlo být rozhodnutí městského soudu Nejvyšším správním soudem meritorně přezkoumáno (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 512/06 ze dne 25. 2. 2008).
Nad to namítá-li stěžovatel, že dle čl. 37 odst. 2 Listiny bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, Ústavní soud dodává, že nelze přehlédnout, že stěžovateli bylo v řízení před Okresním soudem v Třebíči (vedené pod sp. zn. 5 C 102/2007), pro které bylo vydáno rozhodnutí České advokátní komory ze dne 9. 5. 2012, č. j. 1345-12, o návrhu na ustanovení zástupce stěžovateli, přezkoumávané v nyní posuzovaném řízení před správním soudem, opakovaně vyhověno a zástupci z řad advokátů mu byli ustanoveni, a to dokonce ve čtyřech případech, jak plyne - ve shodě s obsahem doplnění kasační stížnosti stěžovatele - z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 11 A 114/2012-38.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu