ECLI:CZ:US:2008:4.US.146.08.1
sp. zn. IV. ÚS 146/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, nám. Republiky 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2007, č.j. 29 Odo 6/2006-326, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2005, č.j. 5 Cmo 514/2006-255, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2004, č.j. 47 Cm 117/2001-202, a proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 20. června 2001, č.j. 52 Sm 28/2001-19, a o návrhu na odklad vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu ze dne 20. června 2001, č.j. 52 Sm 28/2001, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti plynoucí ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo nečinit co zákon neukládá dle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, a právo aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích podle čl. 4 odst. 1 Listiny.
Výše uvedeným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Plzni byla stěžovateli a dalšímu odpůrci, uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 2,154.752,90 Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů částku 86.190,- Kč. O odporu stěžovatele rozhodl citovaným rozsudkem Krajský soud v Plzni tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok II.).
K odvolání stěžovatele rozhodl uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze. Rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu směnečné sumy 1,001.752,90 Kč s příslušenstvím vůči stěžovateli zrušil (výrok I.), ve zbývajícím ve vztahu ke stěžovateli potvrdil (výrok II.), žalobci ani stěžovateli nepřiznal právo na vzájemnou náhradu nákladů v námitkovém řízení před soudem prvého stupně (výrok III.) a stěžovateli ani žalobci nepřiznal vzájemné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Dovolání citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy v jeho věci nesprávně posoudily okolnosti případu, jakož i postavení stěžovatele. Směnka, jíž má stěžovatel na základě citovaných rozhodnutí splatit, byla vystavena společností, v níž byl on jednatelem. Soud prvého stupně však tuto okolnost vůbec nezohlednil a neprovedl k námitkám stěžovatele požadované dokazování. Stěžovatel sám nemohl předložit některé důkazy s ohledem na to, že již není se společností spojen a nemá tudíž přístup k potřebným dokladům. Soud tuto skutečnost nevzal v úvahu a doklady si sám neopatřil. Dále soud nezohlednil fakt, že stěžovatel figuroval pouze jako směnečný ručitel. Tím, že tak k němu přistupoval i soud, byl v nevýhodnější pozici pro prokazování nesprávného vyplnění blankosměnky, než kdyby bylo zohledněno i jeho postavení ve společnosti.
Stěžovatel dále namítal, že na směnku byla vyplněna vyšší částka, než jaká byla skutečná pohledávka. Soudy ale tyto stěžovatelem namítané okolnosti nevzaly v úvahu. Směnka tak byla vyplněna v příkrém rozporu s dohodou o jejím vyplnění. Pokud se žalobce vadného vyplnění směnky dopustil úmyslně, neměla by taková směnka požívat soudní ochrany vůbec a to pro rozpor s dobrými mravy. Tím spíš by tomu mělo být v případě, že uvedeného jednání se dopustila banka.
Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nespravedlivá. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Současně Ústavnímu soudu navrhl, aby odložil vykonatelnost napadeného směnečného platebního rozkazu, neboť tento odklad nebude v rozporu s veřejným zájmem, když provedení exekuce by představovalo pro stěžovatele větší újmu, nežli odklad pro vedlejšího účastníka.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni 47 Cm 117/2001 (dříve 52 Sm 28/2001), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu krajského soudu Ústavní soud shledal, že stěžovatel byl spoluručitelem směnky vystavené společností, v níž byl společníkem i jedním z jednatelů. Uvedenou směnku však podepsal pouze jako ručitel. Směnka byla nevyplněná, co se týká částky a data plnění. K tomu však byla sepsána dohoda o vyplnění směnky, kterou za společnost podepsal druhý jednatel. Poté, co byl uplatněn nárok na proplacení směnky, a následně byl vydán shora napadený směnečný platební rozkaz, uplatnil stěžovatel celou řadu námitek. Ty se týkaly tvrzeného špatného vyplnění směnky, neuplatnění směnky před podáním návrhu k soudu, pozdního uplatnění směnky, odepření práva stěžovatele plynoucího z postavení bývalého jednatele, souběh uplatnění nároku ze směnky i v rámci konkursního řízení, či špatné doručování.
S těmito námitkami se vypořádal Krajský soud v Plzni v námitkovém řízení i Vrchní soud v Praze v řízení o odvolání. V odvolacím řízení pak dal stěžovateli částečně zapravdu v otázce nárokované platby, kterou snížil na konečných 1,153.000,- Kč s příslušenstvím.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v dovolání, namítl odepření práva na dvouinstanční řízení, ve vztahu k měnícímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění Nejvyššího soudu ČR, který konstatoval, že část rozhodnutí, jímž byla žalovaná částka snížena, nemohla stěžovatel v jeho právech zkrátit, v části, kterou bylo předchozí rozhodnutí potvrzeno, nebylo porušeno právo na opravný prostředek.
Naříkaný zásah do práva na spravedlivý proces, zaručený v čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovnost podle čl. 37 odst. 3 Listiny či právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 3 Listiny, Ústavní soud neshledal. Soudy všech stupňů se zabývaly stěžovatelem předloženými námitkami v rozsahu, který příslušel stěžovateli z hlediska jeho postavení při podpisu směnky, tedy pouze jako ručitele. Toto postavení si stěžovatel zvolil sám při podpisu směnky. S ohledem na toto postavení není z napadených rozhodnutí patrné ani to, že by stěžovateli byla uložena povinnost činit to, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR), ani to, že by mu byla uložena povinnost v rozporu se zákonem.
Ústavní soud projednal tuto věc mimo pořadí přednostně proto, aby posoudil důvodnost návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. S ohledem na samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti, neshledal Ústavní soud důvodnost podaného návrhu a tento odmítl.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí a spisu soudu prvého stupně je patrné, že se obecné soudy zabývaly věcí důkladně, v nezbytném rozsahu a se zohledněním všech relevantních skutečností. Pokud při svém postupu dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasí, není tato okolnost dostatečnou podmínkou pro opodstatněnost podané ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu