ECLI:CZ:US:2010:4.US.1494.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1494/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, Prime Legal s. r. o., advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 29 Cdo 3705/2009-122, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 7 Cmo 422/2008-100 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2008 č. j. 13 Cm 109/2008-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, stěžovatel - zjednodušeně řečeno - brojil proti způsobu, jakým byl jako menšinový akcionář připraven o své akcie (takzvaný nucený výkup účastnických cenných papírů). V této souvislosti mj. vyslovoval názor (jenž posléze učinil stěžejní v rámci své ústavněprávní argumentace), že valná hromada, v rámci níž bylo rozhodnuto o přechodu akcií, nebyla svolána v souladu s tehdy platnými pravidly zakotvenými v Obchodním zákoníku - proto usnesení, jež bylo touto valnou hromadou přijato, je podle stěžovatele neplatné.
Již na tomto místě je třeba konstatovat, že stěžovatel vede typově několik podobných sporů, kterými se opakovaně zabývaly jak obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, tak Ústavní soud, jenž v jejich postupu neshledal nic protiústavního - srov. nejnověji například usnesení Ústavního soudu z 15. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1260/10.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Přitom ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním (obchodněprávním) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnictví. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, z těchto hledisek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že jde ze strany stěžovatele o opakovanou polemiku s právními závěry obecných soudů i soudu Ústavního, odkazuje Ústavní soud stěžovatele např. na svoje výše citované rozhodnutí z 15. 6. 2010, z něhož mj. vyplývá, že závěry obecných soudů ohledně nuceného výkupu cenných papírů (resp. valné hromady, v rámci níž k němu dochází) považuje za ústavněkonformní.
Stěžovateli je nutno dát za pravdu v tom, že soud I. stupně formálně pochybil, označil-li stěžovatele jako žalobce a společnost JITONA, a. s., za žalovaného. Podle názoru Ústavního soudu z prvostupňového rozhodnutí ovšem neplyne, že by nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť i v nesporném řízení se nutnost provádět rovněž nenavržené důkazy týká těch důkazů, u nichž nutnost provedení vyšla v řízení najevo, ale jejich provedení nebylo navrhováno. Nelze tedy v této souvislosti soudu vytýkat, dospěl-li k závěru, že zkrácení lhůty vážící se ke zveřejnění pozvánky na valnou hromadu a uskutečněním valné hromady o čtyři dny nepovažuje bez dalšího (tedy bez toho, aniž by stěžovatel, a to přes poučení soudem, uvedl jakékoli skutečnosti, v jejichž světle by se toto zkrácení jevilo podstatným) za podstatné porušení práva ve smyslu §131 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu